Pravidlo 16: Není „velká“ a „nízká“ literatura

Setkal jsem se před lety s jedním literárním vědcem, ještě v dobách, kdy byl čerstvým absolventem univerzity a právě nastoupil na jednu katedru jako asistent. Dnes je to známá osobnost, stojí v čele jisté kulturní instituce, rád dává rozhovory novinám a časopisům, objevuje se v televizi a vůbec dbá o svůj mediální image. Tehdy měl za sebou několik let rusistiky a dokázal dlouho a zasvěceně hovořit o Dostojevském, Tolstém i Solženicinovi.

Když jsem se zmínil o Strugackých s tím, že podle mého velmi ovlivnili společenské myšlení Rusů během posledních dvou dekád (psala se devadesátá léta), propukl v hlasitý, až hysterický smích. Domníval jsem se nejdřív, že třeba narazil na nějaké slabší z jejich děl (jak už to u autorských dvojic bývá, ač publikují pod jedním jménem, často píšou v pozdějších letech zvlášť a dílo bývá velmi nevyrovnané), nicméně na mou otázku, co od nich četl, hrdě prohlásil, že nic, nebude přece ztrácet čas čtením tak úpadkového žánru jako je sci-fi!

Tento inteligentní a vzdělaný člověk myšlenkově zastydl jakoby v padesátých letech a díla Haruki Murakamiho nebo Michela Houellebecqa mu musí zůstat skryta, neboť ať chceme nebo nechceme, Kafka na pobřeží nebo Možnost ostrova jsou v podstatě fantasy či sci-fi. Z důvodů žánru ignoruje autory, které čtou miliony lidí na celém světě, kterým se povedlo, jako jedněm z mála neameričanů, získat třeba Nebulu a jejichž myšlenky byly inspirací pro režiséry jako Andrej Tarkovský nebo Barry Levinson.

Pro mě osobně jeho názor nijak důležitý nebyl, mluvil jsem s desítkami Rusů, literátů, vědců či architektů (abych jmenoval všechny tři případy), kteří brali tento názor na Strugacké jako naprostou samozřejmost.

Daniel Koehler k tomuto tématu dodává:

„Literatura je přece vždycky fantaskní záležitost, žánr sci-fi jenom mění kulisy a je pro autora i čtenáře myšlenkovou výzvou ke hře, co by se stalo kdyby… Co kdybych měl třeba přítele, který mi po dvaceti letech kamarádství umírá a před smrtí mi prozradí, že jsem jenom android s implantovanou pamětí a on mě dostal od své umírající matky jako dárek? Budu se stále považovat za člověka? Čím se liším od skutečných lidí? Jsem „živý“, když jsem „umělý“, co je „přátelství“, co je „vztah“, co ho přinutilo říci mi pravdu, bylo to sobecké nebo altruistické? Pro tento typ otázek vytváří sci-fi prostor, který ostatní žánry nemají, a je často velmi intelektuální záležitostí.“

Kdyby Kafka nenapsal svou Proměnu, ale vydal by ji někdo dnes jako jakousi fantasy vizi, tak byť by i byla stejně kvalitně napsána, našli by se intelektuálové, kteří — zaklínajíc se jinak Kafkou jako pánembohem — by ji automaticky zařadil do poličky: „nízká literatura“.

Doufám, že je vám tento způsob myšlení cizí a že se tímto pseudokritickým morem nenakazíte ani v budoucnu.

Samozřejmě, že existuje brak i kýč, ale ty jsou dány tím, že jsou psány špatně. Nikoliv zvoleným žánrem.

Neexistuje takový žánr, který by nemohl být dokonale literárně zpracován a – ač jsem se s tím ještě nikdy nesetkal — dokážu si představit, že to platí třeba i pro pornografii.

Ale pokud se rozhodnete psát sci-fi nebo fantasy, buďte připraveni na to, s jakými reakcemi se také můžete setkat u literárních „odborníků“.

Dělat se proti tomu nedá nic. Snad jenom — psát co nejlépe.

(Existují samozřejmě též různá „mezní“ díla, propojující žánry všelijak dohromady, třeba Bulgakovův Mistr a Markétka, Merleho Malevil či Vonnegutova Groteska, takových děl existuje tolik a mají tolik variant, že se vymykají možnostem tohoto textu. Pokud budeme nadále mluvit o žánrech, budeme s nimi pracovat v jejich — pokud možno — čisté formě, jinak platí pravidlo 15.)

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: