Detektivkářem nesnadno a velmi pomalu

Autor Tonda Mazáč · Publikováno 5.9.2016 · Aktualizováno 8.3.2017

„…detektiv Jack Stone zní krapet líp než podpraporčík Arnošt Vomáčka, ale přesto si myslím, že si český čtenář zaslouží české hrdiny…“

Úvodem nutno říct, že správný recept na detektivku nezná nikdo. Jsou tu rady, to ano. Miliony rad a doporučení, kterými by se autor měl řídit. Ale nemusí. Jsou tu určitá pravidla, nastolená už na konci předminulého století. Ovšem že jsou. Ale v detektivním novověku se objevuje čím dál víc autorů, kteří zaběhnutá pravidla s gustem porušují. Protože chtějí být zvláštní. Máloco se v dnešním literárním světě počítá tak jako originalita, byť na úkor porušování zajetých mustrů (zdravíme Agathu Christie).

Takže v tomto článku nebudu nikomu vnucovat postup, kterým by se měl řídit. Spíš vyzdvihnu věci, kterými jsem se řídil ve svých začátcích já, a které se mi osvědčily. Nakonec – stejně má každý autor vlastní cit, a pokud mu bude někdo podsouvat svůj styl psaní, nemůže to dopadnout dobře. Každý jeden detektivkář si musí sám přijít na to, co je správné a co jeho tvorbě ubližuje. Ať už častým čtením anebo posloucháním názorů na vlastní díla. Tyhle nenápadné věty, které jsou myšleny upřímně, mají kolikrát cenu zlata, jen jim člověk musí být přístupný.

Vezmeme to z gruntu a především začneme naprosto nedetektivně a tak, jak by nejspíš začal každý zkušený spisovatel. Zásada, která platí ve všech žánrech, zní – piš to, co sám rád čteš.

Dnešní doba je dobou vlkodlaků, čarodějů, elfů, hobitů, upírů, lesbiček a podobných stvoření, která si nacházejí cestu nejdřív na knižní pulty a posléze i na plátna kin. Osobně jsem nikdy Rowlingové nevěřil, že by tak nadšeně hltala čarodějnické příběhy. Tahle dáma jen měla neobvyklý čuch na obří mezeru na knižním trhu a pochopila, co lidi chtějí. Pokud se někdo vydá tímhle směrem, budiž mu přáno, ale potom hrozí to, co se většině těchto autorů přihodí po páté knize. Psaní je omrzí, protože je to masová záležitost, kterou vyžaduje trh, čtenáři, ale pro samotného autora není psaní potěšením. Když se bude pisatel držet žánru a témat, která mu jsou blízká, má šanci, že si „šťávu“ udrží na spoustu let dopředu.

S tím souvisí úzce další rada a tou už zabrousíme na detektivní pole – pište o tom, čemu rozumíte. Když jste osmnáctiletý začínající autor, skočíte rovnýma nohama do psaní a vytvoříte si detektivní tým snů, u něhož nemáte nejmenší páru, jak má vlastně fungovat, výsledek bude… no tristní. V tomhle žánru je víc než v sci-fi nebo fantasy, kde můžete popustit uzdu fantasii, důležité znát prostředí a policejní postupy. Pokud se autorovi nechce trávit dny na internetu, kde vykoumá všechny důležité detaily (i když mnohdy ani to nestačí), nebo nemá známého policistu, který by mu ochotně u oběda povyprávěl, jak to funguje na stanici, měl by se držet při zemi.

Neuškodí začít rodinnými příběhy. Koneckonců i v kruhu rodinném se dějí věci, které stojí za to dokumentovat, stačí si pročíst pár periodik a člověku až vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Námětů je kolem nás víc než dost a není třeba do nich hned plést policii. I mezi prostými občany se může najít ten, který se zhostí role vyšetřovatele a vedený zručnou rukou může čtenáři přivodit pár horkých infarktových chvilek.

Nešvarem, který se rozmáhá mezi mladými autory, je používání anglických jmen, nebo rovnou vložení příběhu do anglického nebo zkrátka zahraničního prostředí

Dobrá, nekritickým okem musím přiznat, že detektiv Jack Stone zní krapet líp než podpraporčík Arnošt Vomáčka, ale přesto si myslím, že si český čtenář zaslouží české hrdiny. Především proto, že spousta pisatelů, kteří mají nakoukané americké filmy a seriály, nabyla přesvědčení, že má americké prostředí v malíku. Jenže pravda je většinou někde jinde. Ne na začátku, ani někde mezi, prostě někde jinde a pro samotného spisovatele pravděpodobně v nedohlednu. Používání amerických jmen působí mnohdy křečovitě a směšně a sráží to v očích čtenáře kvalitu dolů do nižších pater, kde bývají parodie. I ty s Arnoštem Vomáčkou, pravděpodobně.

Je potřeba vědět, co píšete. Román, novelu, povídku? Do čeho jste se pustili? Pokud hned zkraje do románu, gratuluju a držím palce, je to dlouhá a náročná cesta a málokomu se ji podaří ujít hned napoprvé. Pokud do povídky, myslete na to, že tenhle útvar má jistá pravidla a nejsou tam náhodou. Detektivní povídka je věc ošidná a i když může působit jednoduše, zdání klame. Na dvaceti stranách je potřeba představit hrdinu, nalákat na zápletku a ke konci dostatečně logicky vysvětlit. Málokdo dokáže napsat kvalitní povídku pod dvacet stran. Málokdo si dokáže udržet tempo a čtenáře přikovaného ke stránkám. Myslete na to, že na třech stránkách nevytvoříte nic, co by čtenáře zajímalo (jsou výjimky, ale to jsou mistři svých oborů), a na padesáti můžete začít čtenáře nudit.

A především myslete na to, že píšete detektivky. Jednou jste se pustili do detektivního žánru, tak bojujte. Četl jsem spoustu děl, která se jmenovala Záhada bla bla, Poručík Švestka a bla bla, Tajemství bůhvíčeho, ale s detektivkou měly pramálo společného. Pokud někoho na začátku zavraždíte, netvoříte tak automaticky detektivní dílo. Když bude hlavním hrdinou policista, nedělá vám to ještě detektivku. Musíte znát přísady, správně je promíchat, ohřát na správnou teplotu a všechno to vylít na hlavu překvapenému čtenáři. Zajímavý hlavní hrdina, kvalitní zápletka, dostatečné množství důkazů a stop, které umně, ale ledabyle rozházíte napříč příběhem. A pochopitelně logické vyústění a patřičné vysvětlení, aby čtenář přikyvoval a žasl, že ho to nenapadlo.

Při literárních večerech se mě snad pokaždé ptají, kde čerpám náměty. Jak vymýšlím zápletky. Základ asi bývá v tom, že mám načteno, ať už detektivky skutečných mistrů, z kterých mi toho spousta, ať už jsem chtěl nebo ne, utkvěla v hlavě a já se tím teď můžu inspirovat, nebo obyčejné noviny, kde o každodenní horory a thrillery není nouze.

Ale stejně nejraději říkám, že základ zápletky vytvářím na záchodě. Je na tom spousta pravdy. Je to jedno z mála míst, kde mě nikdo neruší a já můžu svobodně přemýšlet. Jestli je někdo stejného ražení jako já, má někde v hlavě svoje tajné místo. Upozaděné, temné a skryté očím běžných návštěvníků. Tam se poprvé objevují zárodky temných zápletek a pak už je stačí jen rozvíjet.

Takže si asi každý přijde sám na to, kterou cestou se chce ubírat.

I když… když dostatečně dlouho počkáte, temné místo v hlavě se probudí a cesta si možná vybere vás…