Smrt není zlá, jen v letu mění křídla

Bohumír Bob Hochman (Smrt není zlá, jen v letu mění křídla, ilustrace, 2016)

Když mě napojovali v ÁRU na resuscitační přístroje, kromě nejasných vidin slyšel jsem hlas doktora „…nemáme ani na cigaretky…“ a mně, který jsem byl odvezen bez peněz narychlo z domova, dochází i v tomhle stavu, že jsem prostě jen přebytečný pan „Bublina“, jak mě také moji přátelé nazývají.

Teď ležím na lůžku, ošetřován líbeznými sestřičkami a občas se s nimi, chudinkami, peru jako o život. Chvílemi jsem sice chtěl zemřít, ale chvílemi se zase smrti bojím.

Mám pestré vidiny a pocity, třeba že mi do těla vpouštějí jedovaté kobří mládě, které mě má zaživa sežrat. V oknech, kterými nás personál sleduje, vidím obličeje svých přátel, známých, svého šéfa, na kterého křičím, ať mě zastřelí, jako se střílelo ve Vietnamu… „Martine, zastřel mě jako ve Vietnamu!“ Jedna ze sestřiček se u mě modlí, snad i zapaluje svíčku, nebo se mi to jen zdá — volám na doktora, ať mě předávkuje, že už nechci být na světě. Trhám řemeny, přivážejí vedle mě nějakého chlapíka, připomíná mi strýčka Jedličku. Až později mi dojde, že mě kvůli tomu budou chtít umístit na psychiatrii.

Ležím tu už čtrnáct dnů.

Přicházejí přátelé, nevnímám je, bratr doktor mi přináší tepláky černé barvy, ale to už zase nechci zemřít. Vrtím hlavou, že ještě ne.

Už druhý týden nekouřím — ani na toaletě.

Jen jednou, po dlouhých deseti dnech, mě pouštějí z lůžka. Vyprávím si se sestřičkou Lenkou na chodbě. Odněkud z venku na nás civí jakýsi prapodivný chlapík se zafačovanou bolavou nohou. Prý si ji spálil autogenem. Přikládám všemu nesmírný význam — je tu určitě kvůli mně — a doktorův hlas, když mě převážejí koupat, mi zní do ucha: „…nemáme ani na cigaretky…“

Má druhá máma, moje kámoška „paní FO“, napeče domácí řízečky a přináší je sestřičkám a personálu, možná mi tím, jako už kolikrát, zachránila život. Z okna na mě fouká teplý prudký vítr, procházím v duchu jakousi slojí — vrtám ji vrtačkou za příšerného zvuku. Asi mě budou operovat, i když nevím kvůli čemu.

Slibuji v duchu svému nepřítomnému bratru Petrovi, že když tohle všechno přežiju, tak už si nikdy nezapálím cigaretu. Obrazy v okenicích se vracejí, vidím biologa Jindřicha, vidím přítele Guláše, vidím všelijaké tváře, vidím své vrahy — vidím své vysvoboditele.

Kobra, o které se mi zdá, se v mém těle rozpíná, prosím o nočník — sám se ani nevykadím.

Při tomhle všem se stydím, chtějí mě po léčení odlifrovat do blázince na Karlov. Souhlasím s čímkoliv, ale dál se s personálem peru. Musejí mě tu mít už plné zuby — nedivil bych se. Sestřičky jsou na mě přesto laskavé.

Nevím, jak jsem se sem dostal, to zase zajistila nějaká moje známá agresivní partička. Slibuji sestřičkám svoje knížky — dodnes jsem to nesplnil. Ještě před smrtí to musím napravit, nebo bych se propadl hanbou.

Chci jako každý lehkou smrt, ale zároveň se netoužím loučit se životem. Je to podivný stav — na sebevraždu jsem neměl nikdy sílu — není to jako zmáčknout knoflík od ovladače. Chce to být vůči sobě brutální, až moc brutální. Vždycky jsem se vytahoval, stejně jako můj pradědeček, který vyhrožoval oběšením, dokud ho jeho hodná a praktická manželka nevzala na půdu, aby si uvázal smyčku. Od té doby o tom, že se oběsí, nikdy nemluvil.

Opustit tento svět je krok do neznáma — co když to potom bude ještě horší. Nikdo kompetentní se odtamtud ještě nevrátil, nikdo nepodal zprávu. Zůstává jen hrstka popela a u většiny lidí neujasněné osudy vlastních dětí.

„Je to prazvláštní svět…“ slyšel jsem už mnohokrát z úst chytřejších lidí, než jsem já. A podobně jako k mudrcovu výroku „Všechno je jinak“ jeden můj přítel dodal prohlášení: „Já to říkám podruhé“, zrovna tak i já opakuji slova chytrých lidí o tomto prazvláštním světě a dodávám pro přesnost: „…zvláště v době mezi narozením a smrtí!“ — a můj pragmatický bratr kardiochirurg říká: „Hlavně to od toho narození až do smrti nějak doklepat…“

…prostě tak…

Jeden můj dobrý přítel kdysi prohlásil, že to, že zrovna já jsem ještě na světě, je proti všem přírodním zákonům. A já jen dodávám, že žít v kůži takového magora, jako jsem já, je na pováženou. Moje psychiatrička, jež mě doprovází životem, vždycky když zemře nějaký její pacient nebo známý, jen poznamenává: „Je mu tak lepší…“

A od mého kamaráda, zvaného Koala, jsem se dověděl, že když rokovala rada velkých židovských mudrců, zdali je lepší žít, nebo se vůbec nenarodit, dospěli k tomu, že je lepší se nenarodit, ale když už se člověk jednou narodí, tak to prostě musí nějak sfouknout.

Kdysi, když u mě v bytě umíral můj přítel Nikotýn a já mu chtěl zavolat — a nakonec jsem mu taky zavolal — sanitku, tak jen tiše šeptal: „Nech mě být, nikoho nevolej…“

Chtěl zkrátka odejít ze života, v němž prohlašoval, že má už dopředu s pánembohem domluveno, že se znova na tenhle svět nenarodí, že už jednoduše nikdy nenastoupí na vlak do tohoto slzavého údolí… že mu to stačilo.

A tak i on, pravověrný punker, který dával punkerskému úsloví: „Punk is not death!“ za pravdu celým svým, tedy jeho, krátce: Nikotýnovým životem (během něhož podobně jako já rozdal a rozfofroval svůj poměrně velký majetek), Luděk zvaný Nikotýn, prožil celý život jako raketová střela nebo jako jednorázový dělobuch, světlice vypuštěná ze základny osamoceného vojáka, či jako ohňostroj a zároveň výsměch době, hrající si na civilizovaný svět, na civilizaci — s novodobými mučírnami, s novodobými válkami a ústrky.

Na svět, v němž smrt není zlá, jen v letu mění křídla.

© Jiří Pavel, 2016 (z připravované knihy Dostaveníčko na štaflu)

Knihy autora: