Pravidlo 31: Pečlivě vybudujte dramatickou klenbu

Už Aristoteles si při sledování dramat svých současníků povšiml, že jejich struktura má některé společné prvky a popsal je v Poetice. Dnes nejčastěji užívané rozdělení díla ve stylu:

| (prolog) | expozice | kolize | krize | peripetie | (zdánlivé uvolnění) | katastrofa | (epilog) | (případně v určité části závěru obsažená či samostatně vyčleněná katarze) | se vyučuje na všech školách už od středověku a Aristotelovu Poetiku by měl znát každý, kdo chce pořádně psát, nazpaměť.

Klenba klasického „aristotelovského“ příběhu vypadá asi takto:

Případně takto:

Katarze je „očistný“ stav mysli, může ji vyvolat prožitek třeba i jen katastrofy, může být vyčleněna do zvláštní závěrečné části, může být obsažena v epilogu, některé příběhy, např. horory často namísto katarze či po katarzi používají na závěr novou krátkou kolizi, která obrací příběh naruby či naznačuje jeho možné pokračování. Tento způsob velmi často používá Stephen King, stejně jako několikanásobné peripetie (tj. vlastně soubor několika menších kolizí střídaných několika menšími uvolněními, zdánlivými závěry — katastrofami — atd., jeho klenby připomínají v pravé části seismologickou křivku při zemětřesení). Ve filmech, zvláště akčních se zase používá princip znásobování kolizí apod. Variant je opravdu mnoho.

Za zmínku však stojí, že toto dělení není předpisem, jak musí být dílo budováno. Často se v příručkách o dramaturgii uvádí, že pokud není tato klenba dodržena, dílo nebude fungovat, čtenář či divák ho prý nepřijme. Nesouhlasím a to zásadně. Aristoteles pozoroval již vzniklá konkrétní díla a dovozoval z těchto pozorování závěry zcela stejně, jako když pozoroval a popisoval některé přírodní úkazy.

Výskyt „aristotelovské“ klenby v dílech od antiky až po současnost, od Sofokla po Kinga, ale neznamená, že právě takto musí být každé dobré dílo vystavěno, jde jen o uvědomění si skutečnosti, že u nejlepších věcí tomu tak většinou je.

Tvrzení, že jde o jakýsi „přírodní zákon“, je zcela zřejmě diskutabilní. To už není ani purismus, jako spíše dogmatismus. Pro začátečníky je to dobrá informace, ale tvrdit, že dílo nelze stavět zcela jinak, je nesmysl. Žijeme v období post-postmoderny, intertextuality, příběhů v příbězích, nekonečných seriálů, snažit se vše natlačit do jedné jednoduché křivky je omyl. Na všechny podstatné argumenty zde není dostatek prostoru.

Souhlasím však, že za roky vnímání děl s klasickou strukturou vyprávění máme jakoby „vestavěný vnitřní senzor“ na odklony od této struktury a pokud ji spisovatel příliš pokroutí, může to na většinu čtenářů působit velmi rušivě, často jako zásadní chyba (viz závěr pravidla 21 o Válce s mloky a Krakatitu).

Pokud začínáte a píšete třeba divadelní hru nebo klasicky stavěný horor, může vám výše uvedená struktura pomoci tak, že si jednotlivé výstupy či kapitoly rozdělíte podle „aristotelovského“ mustru a pak si řeknete: „a hele, tady jsem ve fázi, kdy je tradiční prostor na to, abych trochu zvolnil vyprávění, dal čtenáři pocit, že se vlastně všechno smírně vyřeší, ale hned v následující kapitole do toho teprve pořádně prásknu!“

Pro začátečníky je to docela dobré řešení, které doporučuji.

Dramatickou klenbu svého díla však můžete (a měli byste) konstruovat sami, rafinovaněji, méně nápadně; důležité je, aby to byla klenba, nikoliv trám nebo vlnovka.

Budování takovéto klenby je vlastně první analýzou vašeho díla, je pro vás první zkouškou toho, co vaše fabule unese (nejlepší fabule unese skoro všechno), a především je pro vás jedním z prvních dobrých momentů, kterých můžete využít pro to, abyste získali od svého díla odstup.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: