Jak fandí sparťan

Historie ukazuje, že všelijak.

Stejně jako jsou stovky způsobů oslavy gólu, od vztyčeného ukazováčku, přes pohledy nahoru na znamení věnování branky někomu, kdo už mezi námi není, až po trojité salto s přistáním na kolenou a rohovým praporkem mezi nohama, tak jsou i různé stavy fandovství.

Nechci tu rozebírat, co je správné a co ne, každý fanoušek si ten svůj stav transu, když se vede nebo vyhrává, obhájí. Tím spíš, když se prohrává, protože nervy ztrácejí hráči na hřišti naprosto stejným způsobem jako diváci na tribunách. A když se člověk podívá, jak trenéru Radovi fialoví hlava a má chuť chytnout pod krkem rozhodčího za to, že špatně odmával ofsajd, není těžké si ho představit v roli ortodoxního fandy mimo hřiště, jak visí na ochranném pletivu a lomcuje s ním.

Spíš se zachovám sobecky a budu chvíli přemýšlet nad tím, jaký sparťan jsem já sám. Odpověď je jednoduchá a stručná. Jsem klidný. Pokud někdo tráví sedmnáct let vedle slávisty, vidí ho a mluví s ním každý den, nemůže být cholerik. Protrpěná derby v dobách, kdy byla Slávia na vrcholu, mě zocelila.

A nepřízeň osudu jakbysmet. Před třemi lety při derby, v němž Sparta svého rivala pohodlně porazila 2:0, jsem poznal, že nic není tak růžové. Bylo to na Letné, tudíž jsem se náležitě „ošáloval“, protože jsem byl přece doma. Převaha mých rudých bratrů byl ohromná, šála hřála a kamarád slávista se vedle mě ve sparťanském sektoru mlčky krčil. Nebylo to období, kdy by si mohl vyskakovat, přesto nepřestával věřit a doufat.

Sehnal lístky na úžasném místě na tribuně. Přímo před námi byl sloup, který nám dokonale zakrýval výhled na jednu z branek. V prvním poločase to byla ta, na kterou útočila Slávia, takže jsem o nic závažného nepřišel, a o přestávce jsem ve frontě na párek poprosil kamaráda, aby si se mnou místo vyměnil. Svolil, protože věděl, že nemá smysl před realitou zavírat oči.

Zpátky v sedačkách jsme zjistili, že místo, kde on před pár okamžiky seděl, vyhrálo při losování nějaké ceny. Holicí strojek, dres podepsaný jedním hráčem a nějakou kosmetiku. Po nezbytném sarkastickém pošťuchování, kdy jsem naoko odmítal pochopit, že to bylo jeho místo, jsem svolil k tomu, že si výhru rozdělíme. Já dostanu dres, protože on by ho nejspíš spálil, a oželím holicí strojek.

Veškeré dohody ale byly zbytečné. Po zápase jsme na prázdném stadionu strávili hodinu, pořadatelé nás posílali od jedněch zamčených dveří ke druhým a nikdo nám nebyl schopný přesně říct, kde si máme výhru vyzvednout.

K večeru jsme to vzdali, vydali se na metro a já se marně snažil zaplašit smutek jedním mohutným sparťanským lokem z placatky se sparťanským logem. Slivovice zahřála, ale to by se určitě podařilo dresu taky.

V metru jsem si tedy dělal radost alespoň rudou šálou, její konce jsem žmoulal v ruce a v hlavě si přehrával oba góly.

Ze zamyšlení mě vytrhl upřený pohled mladíka u dveří. Stál s rukou na tyči, pokyvoval se do rytmu jedoucího vozu a se zneklidňujícím výrazem na zjizvené tváři, navlečený do sešívaného dresu, mě lustroval.

„Kvůli takový šále jsem přišel o půlku zubů,“ prohlásil na seznámení.

Pokýval jsem hlavou, otočil jsem se na kamaráda a ten jen pro změnu hlavou vrtěl, na znamení toho, abych nereagoval.

„Přesně kvůli takovýhle šále mám na držce ty jizvy,“ pokračoval chlapec v monologu a pro případ, že bych špatně viděl, ke mně natočil obličej. Nemusel, ty rýhy byly krásně vidět přes celý vagón.

Kamarád slávista se ke mně naklonil. „Možná bys tu šálu měl raději schovat,“ pronesl nejistě a hodně potichu. Bylo na něm vidět, že se do toho nechce plést.

Jelikož první taktika nefungovala a mlčení mého nového přítele neuspokojilo, poslechl jsem, šálu z krku odvázal a nacpal do kapsy.

Reakce byla okamžitá a k mému zděšení naprosto neadekvátní a neodpovídající mým představám.

„To máš nějakou hrdost?!“ zaječel, rozhoupalo se mu všech osm náušnic, které mu visely na levém boltci, půlka lidí ve vagónu zpozorněla a ta druhá couvla. Stejně jako já.

„To máš nějakou hrdost??!!“ zařval znovu, sáhl do kapsy a začal se ke mně prodírat davem. Naštěstí metro brzdilo, takže jsem chytl kamaráda za límec a nečekal na to, jestli rozvášněný mladík vytahuje z kapsy průkazku revizora nebo něco podobného. Vystřelili jsme nejbližším východem na čerstvý vzduch a zastavili se až v tramvaji.

Jak říkám – každý má svůj způsob, jak projevuje náklonnost ke svému klubu. Jak mu splácí tu radost z výher. Dnes si na to vzpomenu s úsměvem a vlastně i s pochopením. Já byl, co se týče návštěv stadionu, spíš takový „víkenďák“, moje Nemesis tímhle životem nejspíš žije. Potřeboval si najít obětního beránka, stůj co stůj si chladit žáhu a tu nevděčnou úlohu jsem vyfasoval já.

Když už zmiňuju Nemesis, dovolím si vytáhnout jednu poučku z biologie, kterou nám vtloukal do hlavy učitel na základní škole. Ať už je tvor, kterému nadáváte, ve vašich očích sebepodřadnější a tím nejméně důležitým a užitečným na zemi, tak světe, div se! – každý má svou funkci. I ta obyčejní moucha nebo otravný komár je zapotřebí, slouží jako potrava pro živočichy, kteří jsou v potravním řetězci výš.

Marně jsem spoustu let přemýšlel, k čemu je vhodný slávistický fanoušek. Žádný extra velký brajgl nedělá, aby se mu dalo vysmívat a nadávat. Pivo nepodrží a doma vám taky nevyluxuje nebo nevytře prach.

A pak mě to cvrnko do nosu jak tři oříšky. Je tu přece od toho, aby se mu při společně stráveném derby naordinovala ta správná skleslost. Není většího životabudiče než slávista s bezkrevnou tváří a cukajícími koutky.

Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Tahle věta by měla být vtloukána do hlavy sparťanským fanouškům odmalička. Bude to mít dvojí efekt. Když bude třeba, budou mít možnost vychutnat si vítězství v blízkosti člověka, který jim ho bude přát nejméně ze všech lidí na světě.

A ta druhá strana mince? Inu… když budou mít štěstí, vyklube se z toho přátelství, které navzdory všem předpokladům přetrvá navěky…

← Předchozí část

Knihy autora: