Pravidlo 37: Postavy v povídce a románu se vyvíjejí odlišně

Povídka je literární útvar, který má snad nejvíce možností. Vytrvale se uvádí, že jejím hlavním rysem je neměnnost charakteru postavy. To je ale omyl. Existuje totiž řada povídek, které jsou postaveny na tom, že popisují právě okamžik proměny charakteru postavy, tak jakýpak hlavní rys?

Připadá mi to jako snaha mermomocí dodat další slovníkové definice k prostému faktu, že povídka je natolik krátký literární útvar, že pro složitější literární postupy v ní jednoduše není prostor.

Povídka je většinou literární útvar do dvaceti stran běžného textu, Francouzi zavedli, že nepříliš složitě strukturované beletristické texty nad dvacet stran se nazývají novelou a povídku a novelu pak rozlišujeme od románu — složitěji strukturovaného díla.

Z uvedeného vyplývá, že postavy v povídce a v románu se vyvíjejí odlišně kvůli rozdílnému prostoru, který jsme se jim rozhodli dát.

Problém, který zde nastolujeme, není v povídce, ale v románu. Byť bychom totiž napsali tisícistránkový text, pokud ho správně nestrukturujeme, zůstane jen nesmírně dlouhou povídkou (novelou) a nikdy se nestane skutečným románem.

A jedna z podstatných věcí, která činí z textu román je vývoj a proměna charakterů hlavních postav.

Don Quijote v románu Miguela de Cervantes začíná jako statkář, který se pomine z neustálého čtení tzv. rytířských románů, tehdy velmi populární četby, která byla často velmi naivní, na úrovni dnešních rodokapsů. Rozhodne se „k větší slávě vlastní i ku prospěchu obecnému“ stát se potulným rytířem, vyjet do světa za dobrodružstvím a činit vše tak, jak to činili hrdinové z jeho oblíbených knih. Toto je expozice Quijotova charakteru a v rozsáhlém několikasvazkovém díle sledujeme Quijotova putování světem, jeho utkávání se s vlastními fantaziemi i reálnou společností, které je často pro smích a která si z něj tropí žerty. Quijotův charakter se v průběhu příběhu proměňuje. Quijot je totiž natolik důsledný, že se v průběhu děje, tak, jak prožívá různé příběhy, kolize a peripetie, de facto mění z pomateného statkáře ve skutečného rytíře, který už nebojuje jen proti větrným mlýnům, ale který obhajuje své právo na to žít svůj vlastní svět. Čtenář nakonec začíná Quijota chápat a cítit s ním i soucit, když je vystaven krutým posměškům. V závěru díla, kdy Quijote umírá, však Cervantes nechává svého hrdinu opět „zmoudřet“ a zemřít jako statkáře smířeného se světem i Bohem.

Pro takto veliký oblouk charakterové proměny nám dává prostor pouze román a pouze tím, že tento oblouk realizujeme, se dílo románem stává.

Pokud tedy popíšeme sebezajímavější děje, ale tyto děje naše postavy nijak charakterově nepromění, není naše dílo skutečným románem.

To velmi dobře chápal třeba i Tolkien, všimněte si, jak výraznými charakterovými změnami jeho postavy procházejí, jak se třeba Frodo v Pánu prstenu mění z usedlého spokojeného vesničánka v nešťastného aktéra velikých událostí, jak bojuje s vlastními charakterovými slabostmi, jak se mění jeho vztah ke starému Bilbovi z obdivu ke strachu, jak přehodnocuje své vztahy s přáteli a dalšími postavami a jak nakonec svou vytrvalostí a přirozenými ctnostmi dorůstá do charakteru velikého mytického hrdiny, o němž stojí za to psát eposy. A právě tak se proměňují i další hlavní postavy díla, Gandalf, Glum, ti všichni procházejí významnými proměnami charakterů, řekl bych, že významnějšími, než je běžné u většiny reálných lidí. Právě tím jsou pro nás ale tak zajímavé, tak uvěřitelné a právě pro tuto zkušenost změny chceme jejich světy sdílet.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: