Pravidlo 40: Pracujte s dynamikou

Podobně, jako se v hudbě používá zeslabování, zesilování, zrychlování a zpomalování toku skladby, kvalitní autoři používají dynamiku i při práci s textem.

A stejně jako v hudbě existuje i v literatuře pro práci s dynamikou řada triků a osvědčených postupů, které je možné a nutné v psaní používat.

Zvolnění děje

Delší díla čte většina čtenářů „na pokračování“ a každé jednotlivé čtení končí většinou závěrem kapitoly. Úvod každé kapitoly (kromě první) je tedy prostorem, kde je dobrá příležitost zvolnit tempo.

Orson S. Card v knize Enderova hra začíná např. každou kapitolu rozhovorem důstojníků, kteří malým Enderem manipulují, tak aby se stal nástrojem jejich cílů. Rozhovor většinou do určité míry shrnuje obsah minulé kapitoly, je jakousi jeho reflexí, čtenář si tak připomene podstatné události, o kterých četl třeba včera nebo předevčírem, a rychle se dostává opět „do obrazu“. Také v něm vyvolá napětí a zvědavost na to, jakou další krutou hru vojáci Enderovi naservírují v následujícím ději.

Obdobně Bohumil Říha v knížce pro mládež Nový Gulliver uvozuje některé kapitoly rozhovorem hlavního hrdiny Adama s jeho počítačem, výtvorem konzervativní a konzumní společnosti, který má za úkol Adama vychovávat směrem k tradičním a usedlým hodnotám. To, jak se myšlení Adama v průběhu knihy vzdaluje od počítačem papouškovaných zásad, je také obrazem, jak se Adam charakterově proměnil v důsledku minulých dějů a umožňuje čtenáři lépe pochopit, jak bude reagovat v dějích následujících.

Úvod kapitoly, či — pokud používáme více dějových linií — změna dějové linie, je také příležitostí, kdy můžeme použít výrazný obraz, popis (ve smyslu pravidla 12), což samo o sobě děj zklidní a zvolní.

Ke čtenářově pocitu zvolnění či zklidnění děje také přispějí dlouhé odstavce (s výjimkou, uvedenou níže), autorovy úvahy či poznámky k ději (pokud zvolíte systém „vševědoucího autora“, který vlastní příběh komentuje), vysvětlování technických detailů, společenské nebo rodinné situace či „příběh v příběhu“, vyprávěný některou z postav.

Posledně jmenovaný postup zcela záměrně použili bratři Coenovi ve scénáři filmu Tahle země není pro starý, kde hlavní, brutálně akční linii příběhu prošpikovali pomalými a až rozvlekle vyprávěnými příběhy starého šerifa Bella a dokonce ho nechali jedním takovým zdlouhavým vyprávěním uzavřít celý film; dosáhli tím u většiny diváků neobyčejně silného pocitu absurdity, vyvolávajícího pro diváka samotného nečekané reakce — použili princip, který je k divákovi až zlomyslný, ale vytvořili tak zcela nezapomenutelné finále, obsahující silnou katarzi, přičemž vůbec nevadí, že u mnoha diváků tím vyvolali až hysterický smích.

Použijete-li kdekoliv v díle výše uvedené postupy, čtenář má okamžitě pocit zvolnění. Tento pocit můžete pak následně zrychlovat buď postupně, nebo nenadále „přepnout“ rychlost. Postupné zrychlování čtenář většinou nevnímá vědomě, ale emocionálně (jde vlastně o princip vařené žáby — žába nevyskočí z vody, která se otepluje jen postupně, protože si to není schopna uvědomit, takže se v ní nakonec uvaří), jedná se tedy o rafinovanější literární přístup, neboť sama technika psaní by měla být pouze nástrojem — v tradičním díle by na sebe neměla „upozorňovat“.

Zrychlení děje

Z minulého logicky vyplývá, že zrychlení děje dosáhneme používáním krátkých a jasných vět, rychlým střídáním stručně popsaných obrazů, svižných, maximálně jednořádkových vět dialogů.

Máme-li například odstavec, který je z deseti vět, pak už jen tím, že tento odstavec „rozsekáme“ tak, že z každé věty uděláme odstavec samostatný, vyvoláme ve čtenáři pocit, že děj ubíhá rychleji — čtenář totiž i rychleji obrací strany a tak je vidět, že bez ohledu na obsah, jen pouhým technickým trikem, spočívajícím v optickém členění textu, můžeme podstatně měnit dynamiku vyprávění.

Nicméně nepoužívejte tuto techniku jen mechanicky, mějte na paměti, že odstavec je zvláštní samostatná jednotka textu, spojená určitým nápadem, myšlenkou a na ně navázanými detaily. Jeho složení (většinou ze tří až sedmi vět) je samostatnou logickou strukturou, začínající většinou konstatováním, které je dále argumentováno, rozvedeno nebo dokazováno, případně zobecněno či postaveno do nějakého konkrétního úhlu pohledu. Odstavec je článkem řetězu, který navazuje na předchozí a směřuje k následnému. Pokud tento článek jenom čistě mechanicky rozbijete, můžete tím porušit i logiku děje.

Ovšem pocitu zrychlení můžeme dosáhnout, i když zachováme dlouhé odstavce.

James Joyce v knize Odysseus použil techniku psaní, kterou nazval „proudem vědomí“. Joyce ji extrémně vyhrotil: na padesáti stranách použil jen osm vět a to bez interpunkčních znamének. Tím, že je vynechal zcela, orientaci v textu velmi ztížil a text tedy vlastně nijak „nezrychlil“. Ovšem mnoho autorů od té doby použilo tento „proud vědomí“ v ne tak radikální formě: vynechali sice tečky, ale zachovali interpunkci na úrovni čárek mezi větami a hle: vzniká styl psaní, který ve čtenáři skutečně vyvolává pocit nepřetržitého a tedy velmi rychlého toku příběhu.

Této varianty „proudu vědomí“ velmi úspěšně využili například Robert Merle v bestselleru Až delfín promluví, Bohumil Hrabal v Obsluhoval jsem anglického krále nebo Josef Nesvadba v knize Jak předstírat smrt.

Střídání těchto „proudů vědomí“ s jinými pasážemi, psanými „klasickými“ postupy můžeme velmi úspěšně využít například pro rozlišení různých dějových linií příběhu. Naše kniha tedy bude pestřejší nejen po literárně technické stránce, ale zlepšíme tím i čtenářovu orientaci v jednotlivých příbězích těchto linií.

Dynamika vyprávění úzce souvisí s dramatickou klenbou, tak, jak jsme o ní psali v pravidle 31.

Pokud byste použili klasický „mustr“, pak vždy když „stoupáte“ (např. od kolize ke krizi) či klesáte (od peripetií ke katastrofě) používáte prostředky ke zrychlování děje.

Závěry jednotlivých kapitol či částí díla by pak měly být dynamicky nejrychlejší.

Někdy se uvádí, že expozice může být „nejpomalejší“ částí díla. Zkušení autoři však vědí, že první stránky si čtenáři často přečtou už v knihkupectví nebo knihovně a právě na jejich základě se rozhodují, zda si knihu vezmou. Píšou tedy naopak expozice velmi svižně a seznamují čtenáře s charaktery postav už na základě konkrétních dějů a výpovědí.

Stephen King popisuje svůj mimořádný zážitek, když jako kluk otevřel v knihovně knížku — pro něj do té doby neznámého — J. D. Salingera Kdo chytá v žitě a přečetl si:

„Jestli to teda vážně chcete poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moje rodiče, než mě měli a podobný kecy á la David Copperfield, ale jestli chcete co vědět, mně se do toho nechce. Předně mě to otravuje a za druhý by z toho moje rodiče trefil šlak — každýho minimálně dvakrát za sebou —, kdybych vám o nich vykládal nějaký důvěrnosti. Na tyhle věci jsou hrozně háklivý — zvlášť táta. Jinak jsou docela prima — to neříkám — ale háklivý jsou pekelně. A vůbec, přece vám tu nebudu vykládat celou svou biografii nebo něco.“

(J. D. Salinger: Kdo chytá v žitě, překlad: Luba a Rudolf Pellarovi)

Zažil jsem ve svých třinácti v městské knihovně naprosto stejný pocit. Okamžitě jsem věděl, že tohle bude skvělá knížka.

Fakt, že kluk ze začátku šedesátých let, vyrůstající na americkém severovýchodu zažije nad prvním odstavcem knihy naprosto identický pocit s klukem z počátku osmdesátých let z českého komunistického maloměsta, je vlastně zcela fantastický a svědčí o mimořádné Salingerově schopnosti okamžitě vtáhnout člověka do děje a dotknout se jakéhosi velmi důležitého pocitu, co oba ty kluky spojuje, ačkoliv mezi nimi leží celá zeměkoule.

Proto je jasné, že v jednadvacátém století by první strany díla (expozice) měly být vyprávěny svižně, rychle a měly by čtenáři poskytnout co nejvíce podnětů pro vyvolání zvědavosti a chuti číst dál. Zvolnění může přijít až později, v závislosti na tom, jak jsme vybudovali syžet.

Obecně vzato se domnívám, že pokud je dílo dynamicky pestré, bude čtenáře bavit i pokud nebude mít klasickou „aristotelovskou“ klenbu, tak, jak jsme o ní psali v pravidle 31.

Pokračování →

© Stanislav Hudský, 2010

Knihy autora: