Pivní sirup kontra moribundus
Každého občas trápí chřipka, angína, kašel a rýma nebo jiný druh virózy. Nejsem výjimkou, takže místo abych si letos v lednu užíval krás ladovské mrazivé zimy, jezdil na běžkách nebo se jen toulal sněhobílou přírodou a pozoroval bizarní ledové ozdoby ve větvích stromů, dostihl mě jakýsi zákeřný moribundus. To by nebylo nic zvláštního a jistě to není téma na článek nebo povídku. Důvod, proč o tom píši je, že jsem se během několikatýdenních a neúspěšných pokusů o vykurýrování dozvěděl o alternativním způsobu léčby – pivním sirupem.
Recept jsem obdržel e-mailem a zpočátku jsem mu nevěnoval příliš pozornosti. Nejprve jsem vyzkoušel různé druhy čajů, včetně zázvorového, který mi dříve častokrát pomohl, ale v tomto případě i on selhal.
Nepomohly ani jiné léky a já již druhý týden otravoval své okolí svým nepříjemným a neustálým pokašláváním. Když jsem se asi dvanáctý den od počátku nemoci opět probudil záchvatem kašle, div jsem nevyplivl plíce, řekl jsem si:
„A dost! Vyrobím si ten pivní sirup.“
Psali o něm, že má téměř zázračnou moc, a slibovali, že se výsledek dostaví téměř okamžitě. Unavený a rozespalý jsem se doploužil do kuchyně, nedbaje, že jsem nahý. Komu to asi tak bude ve dvě hodiny v noci u nás doma vadit, mávl jsem nad tím rukou.
Recept na vyrobení pivního sirupu je velmi snadný, potřebujete jen přiměřené množství cukru a piva. Obě suroviny jsem měl v dostatečném množství. Dle návodu bylo třeba cukr vařit téměř až do doby, než se promění v karamel. Důležité bylo nepropást správný okamžik a v pravou chvíli nalít na rozpálený cukr adekvátní množství piva. Následně jsem měl za stálého míchání čekat, až začne sirup tuhnout a konzistencí i barvou připomínat med. Nic složitého.
Pustil jsem se do práce.
Cukr se v kastrůlku zodpovědně vařil a škvařil, a když začal lehce hnědnout, přesně dle pokynů jsem jej zalil trochou piva.
„Ale co s tím zbytkem?“ přemítal jsem, „přece nenechám pivo zvětrat?“
Řešení bylo snadné, pivo jsem s chutí dopil a vařil jsem dál.
Přibližně po čtvrt hodině jsem trochu znervózněl, v této době se měl proces vzniku sirupu blížit ke konci, ale zde to stále byla spíš pivní polévka.
Asi jsem tam dal málo cukru!
Náprava byla snadná, přisypal jsem bílý sladký prášek a míchal svůj lék trpělivě dál.
Jenže jsem to opět přehnal, nyní byla hmota nápadně ztuhlá s ostrůvkem cukru vykukujícím uprostřed kastrolu. Patrně jsem nezvolil správný poměr surovin, ale já si vím vždycky rady.
V lednici mám přece další piva.
Lahev při otevření libozvučně zasyčela, já pivo nalil do kastrůlku a zbytek opět z úsporných důvodů vypil. Přece ho nenechám zvětrat.
Jenomže jsem se znovu nestrefil do správného množství. Byl jsem nucen znovu přisypat cukr, aby měl sirup tu správnou konzistenci.
Nepodařilo se!
Naštěstí mám v lednici ještě další piva, takže situace nebyla neřešitelná.
Tímto způsobem jsem připravoval svůj lék i nadále. Brzy došlo na pivo třetí i čtvrté. Samo, že jsem je zvětrat nenechal.
V důsledku nadměrné konzumace piva, v rámci úspor, jsem začínal být při vaření i dosti hlučný. Tu a tam se mi podařilo převrhnout prázdnou lahev nebo shodit vařečku, ale naštěstí ostatní členové rodiny spali tvrdě.
Když se pivní omáčka dostala opět do stavu velmi řídké konzistence, zjistil jsem, že došel cukr!
Co s tím?
Pivo naštěstí nedošlo, již trochu v náladičce jsem si otevřel další a rozmýšlel, jak postupovat dál. Na dlouhé uvažování jsem však neměl čas, hmota v hrnci začala náhle tuhnout. Pustil jsem se do soustavného vířivého míchání a čekal, až nastane dlouho očekávaná transformace piva a cukru v léčivý likér. Proces proměny však pokračoval nápadně rychle, sirup připomínal med snad jen vteřinu a ihned se měnil v tuhnoucí karamel.
Musel jsem jednat rychle a rázně!
Původně jsem se domníval, že vyrobím jen jednu sklenku, ale nakonec byla situace jiná. Sirup téměř z hrnce přetékal. Nedalo se to zastavit. Nepomohlo ani zoufalé opilecké:
„Hrnečku dost!“
Sedmnáctiletý syn se v posteli převalil.
Já ledabyle odhodil chňapku a neustále s vařečkou v ruce běhal pro sklenky do skříňky na druhém konci kuchyně, abych do nich nalil jen těžko tekoucí pivní karamel. Nepočínal jsem si však zrovna obratně a několikrát mi rozžhavená hmota ukápla na zem.
Nedbal jsem na to, těšil jsem se, jak si vychutnám svůj lék. Omámen pivním mokem jsem neprozřetelně olízl vařečku a zařval jak lev.
Spálený ret, jako vyšitý.
Tím však mé útrapy neskončily!
Neobratně jsem drcl do kastrůlku, který s řachotem padl na zem. Já však neměl čas jej zvednout, spálil jsem si totiž palec, a co víc, i nohu, protože jsem si šlápl do ještě horké loužičky karamelu. Začal jsem s palcem v puse za hlasitého ječení po kuchyni poskakovat a divoce tančit jako nějaký vyšinutý Jóžin z bažin. Frekvence mých kroků skočné polky se výrazně znásobila, když kus vařícího karamele ukápl z vařečky do mého odhaleného rozkroku.
Tu bolest bych nikomu nepřál.
Teď už to nebyla polka, ale pěkně divoký hříšný tanec. Přitom jsem několikrát kopl do povaleného kastrolu, což už Víťu, tedy mého syna, probudilo. Doběhl do kuchyně a strnul nad tou kalamitou hrůzou.
„Co se to tu děje?! A proč hoří ta chňapka?“
Na víc se mě neptal a rychle již značně uhlem zapáchající chňapku uhasil. Zapomněl jsem vypnout plyn a pohodil ji příliš blízko plamene.
Když syn zachránil, co se dalo, nevěře, čeho je jeho zodpovědný otec schopen, si šel zase lehnout. Já mezitím trochu vystřízlivěl, tak jsem se dal do úklidu. Doslova milimetr po milimetru jsem nožíkem sloupával miniaturní kapky ztuhlého sirupu. Manželka ráno nic nepozná a já ještě budu za hrdinu, kolik jsem toho léčivého sirupu vyrobil do zásoby. Za hodinku byla kuchyň, alespoň dle mého úsudku, opět krásně čistá, zdobilo jí pouze jedenáct krásně vyrovnaných sklenic se ztuhlým léčivým mokem.
„Co to je?“ zaslechl jsem ráno z kuchyně. Manželka vstala o něco dříve.
„To jsou… to byly sváteční sklenky!“
Došlo mi, že jde do tuhého. Kam se na to svou konzistencí hrabe sirup.
„Ale miláčku, to je lék. Vyráběl jsem ho celou noc. Podívej, už nekašlu.“ Zadržel jsem dech, abych zamezil kašli.
„Zato já ti na to kašlu, jak to z těch skleniček dostaneme?“ A měla pravdu, hmota ve sklenkách byla tuhá jak kámen, že bych ji nevydoloval ani dlátem.
Naštěstí se časem ukázalo, že lze hmotu postupně rozpouštět a zředit vodou, horší však bylo, že jako lék se použít opravdu nedala.
Moribundus neustoupil, kašlal jsem i nadále. Já se však nikdy nevzdávám, přišel mi totiž další e-mail s alternativní léčbou. To už jistě zabere.
„Miláčku, už vím, čím se vyléčím, mám skvělý recept proti kašli!“
Míša zbledla a čekala, co zas ze mě vypadne.
„Dnes večer si vyrobím sirup rumový!“
No pokud by pivo s cukrem mělo mít takové léčivé schopnosti, tak by to mělo zvládnout i pivo samotné 🙂