Detektivkářem nesnadno a velmi pomalu – 1) O čem (ne)psát

Dick Francis v jednom rozhovoru přiznal, že měl hrůzu z balónů. To by nebyla až tak strašná věc, zkrátka jen stačilo se až do smrti všem horkovzdušným hračkám vyhýbat, ale problém tkvěl v tom, že měl zrovna rozepsanou novou knihu Bič, kde měl jeho oblíbený hrdina s protézou, Sid Halley, absolvovat právě let balónem. Milý Dick měl ovšem nevýslovné štěstí na partnerku. Jeho manželka ve své podpoře zacházela tak daleko, že svému muži před každou knihou zjišťovala podstatné detaily ze životů nových postav. A bylo co zjišťovat. Kdo tohohle detektivkářského velikána zná a četl jeho knihy, dá mi za pravdu, když řeknu, že téměř každý jeho nový kousek je z jiného prostředí, každá kniha čtenáře obohatí něčím jiným.

Dick se tedy vyhnul letu balónem, a pokud trpěl ještě jinými fobiemi, mohl jim poklidně zamávat. Jeho žena byla jeho literárním špiónem a nejspíš by bez ní nebylo Francisovo dílo tak vyšperkované, jak bezesporu je.

Ne každý má takové štěstí. A proto je třeba být v začátcích tvorby obezřetný. Je třeba pečlivě vybrat prostředí, do kterého chceme čtenáře zavést a myslet na to, že ve chvíli, kdy s knihou či povídkou vylezeme na světlo boží, jsme pod drobnohledem všímavých čtenářů.

Vezměme si jeden jednoduchý příklad, který se nám hned z kraje nabízí – mě. První detektivní povídku jsem napsal ve svých osmnácti letech. Válel jsem se tou dobou na vojenském kavalci, využíval volných chvil, jak to šlo, a ve chvílích, kdy jsem se jako dozorčí nudil, splácával na papír své první detektivní pokusy. Z vojenského prostředí, pochopitelně. Byly v tom drogy, homosexualita, dvě vraždy a spousta nadsázky. Ale kasárna byla tou dobou celý můj život, trávil jsem v nich dvacet devět dní v měsíci, takže bylo jasné, kam svého hrdinu umístím. Policie se v mém příběhu prakticky neobjevuje. Ví se o ní, existuje, ale neplete se hlavnímu hrdinovi pod nohy. A za to jsem jí vděčný, protože tou dobou jsem věděl o vyšetřování asi tolik, jako o adiktologii (soukromý vtípek – kdo četl Závislost, jak se moje první dílo jmenuje, snad pochopí).

Správný autor by měl být především soudný. Ano soudný. Trpělivý, vytrvalý, sečtělý, zvídavý a soudný. Musí znát své limity, a pokud to se psaním myslí jen trochu vážně, musí před sebe klást cíle postupně.

V literárních soutěžích jsem se setkal víckrát, než by bylo zdrávo, s povídkami, které srážely autorovy schopnosti někam k patníku. A byla to škoda, to mi věřte. Když se pročítám řádky a říkám si, že ten chlap umí psát, umí se dostat čtenáři do hlavy; když si projíždím jeho dvacetistránkové dítě, které mi těsně před uzávěrkou poslal na e-mail s upozorněním, že je rád, že to stihl, že to psal do noci, skoro nespal, vypil tři litry kafe a doprovodí to třemi smajlíky… a já pak na páté stránce zjistím, že soukromý detektiv přijde na policejní stanici, jde do cely předběžného zadržení a bez jakýchkoli problémů vyslýchá zatčeného, je mi smutno na duši.

To, co se snažím říct, neplatí samozřejmě jen o psaní detektivek, je to spíš takovou literární mantrou. Autor musí být uvěřitelný. A uvěřitelný rovná se důvěryhodný, to jde ruku v ruce. Nedá se očekávat, že jeho detektivku budou číst tisíce policistů, ale ruku na srdce – kdo si přeje se dostat do situace, že ho na nějaké literární sešlosti zastaví starší pán se zvídavou otázkou na několik nelogičností v knize. Já ne, to mi můžete věřit.

Pokud neznáte policejní postupy natolik, abyste mohli vypustit vyšetřovatele do ulic, nedělejte to. Vyvarujte se toho a raději se věnujte tématu „někdo někoho zabil a zavražděného syn do toho strká nos“. Policii můžete zcela vynechat, nebo ji nechat někde v rohu nadávat na to, jak jim hlavní hrdina ztěžuje práci.

Pokud neznáte policejní postupy a nechcete nechat vyšetřovat synáčka, odchytněte si nějakého ochotného policistu, který vám poskytne důležité informace, nebo si z internetu stáhněte materiály, které vám policejní mašinérii osvětlí. Věřte mi, je co zkoumat. A tahle činnost se vám jednou, v případě, že to myslíte s psaním po sherlockovsku vážně, vrátí.

Nebuďte líní se vzdělávat a buďte trpěliví, pokud prvních pár zápletek nebude dle vašeho (nebo cizího) gusta. Nejste v tom sami, to si buďte jistí. Ohavné zločiny na papírech a klávesnicích tvoří zástupy mužů a žen, a pokud z téhle řady chcete vystoupit, myslete na Agathu Christie, která házela perly, kam se podívala: „Předstírat, že víme, to stojí víc úsilí než dozvědět se.“

← Předchozí část | Pokračování →

Knihy autora: