Yuri’s Night №17 – Celosvětová kosmopárty

Středa 12. dubna 1961 je jedním z nejvýznamnějších dat lidské historie. A pokud bude nějaké lidstvo existovat ještě za tisíc let, bude tomu tak nepochybně stejně.

Toho dne lidé poprvé po milionech let existence svého druhu vlastními silami překonali pouta Země a první člověk vstoupil do Vesmíru.

Jak uvádí Petr Tomek ve své knize Ztracený Měsíc, nebýt druhé světové a následné studené války, je nesmírně pravděpodobné, že prvním člověkem, který vzlétl do Vesmíru, by nebyl Rus, ale Němec, ale co je nejzajímavější, nejspíše by k tomu došlo zhruba ve stejném roce, maximálně o pár let později.

Ve výzkumu raketové techniky totiž bylo předválečné Německo skutečnou velmocí a především, pokud nepodceňujete úlohu osobností v dějinách, mělo Wernhera von Brauna, který již od konce dvacátých let aktivně působil v Německé raketové společnosti (Verein für Raumschiffarht, VfR), založené v roce 1927. Už v roce 1937 vypustili pak Němci raketu A3 do výšky 8–10 kilometrů.

I Rusové měli výborné vědce, ale jejich budoucí Hlavní konstruktér, Sergej Koroljov, byl v roce 1938 odsouzen do gulagu, a i když se ke konstruování mohl vrátit už v roce 1940, bylo to ve speciálním vězeňském zařízení, a je otázka, zda by bez nutnosti militaristické i politicko-ideologické soutěže Ruska (tehdy ještě SSSR) s nacistickým Německem a později s USA, neshnil Sergej Koroljov v gulagu někde u sibiřské Kolymy.

Historie má však mnoho alternativ, ale jen jednu realitu, a proto to byl nakonec právě Koroljov, který za cenu nesmírných osobních obětí dostal jako prvního člověka do Vesmíru právě Rusa, Jurije Alexejeviče Gagarina.

Gagarin byl vybírán velmi složitě, z více jak tří tisíc letců, kteří vyhovovali věkem, výškou, váhou i zdravím, přes užší výběr ze dvou set šesti kandidátů, následnou dvacetičlennou „kosmonautickou“ partu, procházející neuvěřitelně tvrdými testy a výcvikem, až po moment, kdy s Germanem Titovem vytvořili velmi vyrovnanou dvojici, v níž o pořadí rozhodovaly detaily, nezřídka ideologické.

Možná právě ty rozhodly i o tom, že nakonec letěl do kosmu zrovna on – jeho otec byl tesař a truhlář, matka dojička, zatímco Titovovi rodiče byli oba původně učitelé (byť později tvrdě pracovali v kolchozu – jak se říkalo sovětským zemědělským družstvům). A „dělnický původ“, to bylo v komunistických režimech hotové zaklínadlo. Stará otřepaná anekdota také říká, že prvním Rusem ve Vesmíru přece nemohl být nějaký „Germán“, a k legendám zřejmě můžeme připsat i to, že se Koroljov rozhodl pro Gagarina hned po prvním setkání s vybranými kandidáty v „přijímači“.

Osobně mě zajímal Gagarinův příběh už od dětství. Část naší (původně francouzsko-německé) rodiny, rozvětvené dnes po celém světě, „uvázla“ totiž po revoluci v roce 1917 v Rusku, a můj prastrýc, Jurij Sergejevič Pašin, byl jedním z konstruktérů motorů Vostoku, tedy lodi, která Gagarina vynesla do kosmu, a tudíž i blízkým Koroljovovým spolupracovníkem. A shodou okolností byl pak můj strýc, Nikolaj Ivanovič Nažimov, meteorolog, provádějící tehdy vědecký výzkum na letišti „Čkalovskij“, asi 2 km od Hvězdného městečka (severovýchodně od Moskvy), přítomen na řídicí věži v okamžiku Gagarinovy smrti, 27. března 1968.

Oficiální prameny uvádí, že toho dne Gagarin ze cvičného MiG-15UTI ohlásil v 10.30 splnění cvičných úkolů a zažádal o povolení k návratu, což mu řídicí věž povolila, ačkoli cvičení mělo trvat nejméně 20 minut. Poté se Gagarin ani Serjogin (instruktor, který s ním byl v letadle) už neozvali.

Můj strýc popisoval historii jinak. Tvrdil, že vzhledem ke špatnému počasí byl Gagarin vyzván k ukončení cvičného letu a k návratu. Spodní vrstva mraků byla ve výšce od 500–600 do 1500 m, horní mezi 4500 a 5500 m, blížila se studená fronta, let tedy probíhal mezi dvěma vrstvami téměř souvislé oblačnosti a za ztížených povětrnostních podmínek. Gagarin ovšem prý doslova prohlásil, že „dá ještě jeden oblet“. Strýc viděl problém v tom, že Gagarinovi nemohl řídící létání de facto nic „dát rozkazem“, protože jakožto plukovník měl prostě Gagarin vyšší šarži. Načež se ztratilo jakékoliv spojení. (Pozemní radiolokátory ovšem nepracovaly standardně už před tím a měření výšek nebylo k dispozici, stejně jako zařízení pro fotodokumentaci obrazovek.) V každém případě byly trosky letounu nalezeny o několik hodin později 65 km od letiště, u vesnice Novoselovo.

Takže: těžko říct, vyberte si, já dám na strejdu. 😉

12. duben byl slaven v bývalém SSSR jako Den kosmonautiky už od roku 1962 (rok po Gagarinově letu), roku 2011 byl vyhlášen OSN jako Mezinárodní den kosmonautiky, den oslav začátku vesmírné éry pro lidstvo.

Kromě úřadů, zabývajících se formálními oslavami státních a mezinárodních svátků, však toto datum začalo čím dál víc zajímat i mladší generaci, a objevila se chuť slavit tento den i jinak než jen oficiálními deklaracemi a připomínkami.

Proto se od roku 2001, ode dne 40. výročí Gagarinova letu, kdy se poprvé slavila ve Spojených státech, spontánně slaví i Noc Jurije Gagarina, Yuri’s Night, která se rychle rozšířila do celého světa (již pravidelně se slaví i třeba na vědeckých stanicích v Antarktidě nebo na Mezinárodní vesmírné stanici).

V různých zemích ji různí lidé pojímají různě – někde jde vyloženě jen o hudební a jinou zábavu, jinde o kombinaci filmů a přednášek na kosmická témata – ostatně smyslem Yuri’s Night byla od počátku nejen oslava, ale i propagace kosmických letů – a přirozeně se kolem této akce sdružují lidé, kteří chtějí, aby se lidstvo po více jak 45 letech (!) opět odvážilo dál, než jen na oběžnou dráhu Země ve výši 400 km.

V Čechách se poprvé slavila Yuri’s Night v roce 2011 z iniciativy českého Kosmo Klubu. Každá akce byla úplně jiná, promítaly se na ní celovečerní filmy i dokumenty, hrálo se divadlo, debatovalo se na ní s takovými osobnostmi, jako je třeba český kosmonaut-kandidát Oldřich Pelčák, vedly se přednášky a diskuse vážné i nevážné (např. na téma Láska a sex ve Vesmíru) a i letos je přichystán mimořádně zajímavý program.

Nenechte si ani vy ujít Yuri’s Night №17, 12. dubna 2017, v den 56. výročí letu člověka do Vesmíru, v 18.00–24.00 v Café AdAstra! (Podskalská 2054/8, 128 00 Praha 2, 3 minuty od Výtoně.)

Vstupné je zdarma.

Yuri’s Night №17 – Celosvětová kosmopárty

© Stanislav Hudský, 2017

Knihy autora: