Anthropoid Parallelquel
Podíval se do zrcadla. Lepší už to nebude. Jizvy po neštovicích nezažehlí, tak proč by žehlil šaty. Usmál se. Však jeho septimánům na nějakém tom faldu nesejde.
Je čas vyrazit, musí ještě projít přípravy k dnešní písemné práci.
Potichu za sebou zavřel dveře. Sousedé teprve vstávají.
1.
„Jiříčku, spíš…?“ zašeptala maminka a otevřenými dveřmi nakukovala do zšeřelého pokoje.
„Ne, mami…“ špitl v oplátku chraplavým hláskem pihatý kluk s kraťoučkým ježkem na hlavě.
Maminka vstoupila do pokoje a sedla si k synovi na postel. Dívala se, jak si přikrývá ústa dlaní se zmuchlaným kapesníkem a krátce dávivě kašle. Pohladila ho po tváři. Na zmačkané kostkované látce v dlani se rozpíjela tmavá skvrna.
„Pojď, vstávej. Udělám ti čaj.“ Vstala, otřela si oči a uhladila zmačkanou sukni…
„A zajdi za tatínkem a znovu ho pěkně popros. Tiše a opatrně. Ještě spinká. Přišel z práce pozdě.“
Když v kuchyni připravovala snídani, s úsměvem naslouchala, jak si ti dva v ložnici povídají. Nakonec uslyšela i smích, smíšený s přerušovaným suchým kašlem.
„Jiříčku, snídaně! Na, vezmi si to do pokoje a můžeš si chvíli prohlížet knížku.“
„Přijde večer děda Šámal?“
„To víš, že ano. Snad přinese další léky pro tebe.“
Přešel k ní a zlehka ji objal. Podíval se nahoru a usmál se.
„Třeba pomůžou, že jo?“
„Určitě! A kdyby tatínek dostal ty lázně! Bude líp. Tak běž, dobrou chuť“
„Děkuju maminko.“
Vešla do ložnice a natáhla se v posteli vedle svého muže. Zavřela oči. Na skráni ucítila dotek jeho prstů. Otočila se k němu.
„Prosím!“ dívala se mu do očí. „Prosím, požádej o to. Vím, není to lehké, ale prosím… Zkus to!“
Znova ji pohladil a vzdychl. Obrátil se na záda.
„Prosím!“ Přisunula se k němu a položila mu ruku na holé břicho.
„Prosím…“ pošeptala mu do ucha a prsty zajela pod gumu kalhot proužkovaného pyžama.
2.
Zazněla siréna a dílna postupně s vypínanými stroji umlkala. Do šumu ztichlé haly zapraskaly reproduktory podnikového rozhlasu.
„Vyzýváme všechny dělníky, aby se o přestávce shromáždili před kanceláří mistrů. Opakuji…“
Zelenošedé postavy se zastavily ve svém pozvolném pohybu k šatnám a obrátily svůj pohyb v opačnou stranu. Tak jako mravenci ke kostce cukru se pomalu ze všech stran sunuly k nevelkému prostranství před prosklenou kukaní vsazenou ke zdi na delší straně dílny.
Dva muži přisunuli k velkému oknu, kterým se dala zevnitř kanceláře obhlédnout naráz celá hala, odřený nízký stůl. Dveře se otevřely. První z nich vyšel vysoký člověk s černými kudrnatými vlasy. Oblečen v tmavě modrých montérkách – dílenský mistr. Nesl židli. Postavil ji ke stolu tak, že opěradlo přisunul ke skleněné stěně. Sedák židle použil jako schod a rázně se vyšvihl nahoru na stůl.
Z kanceláře pomalým krokem vyšel ještě jeden muž. Pán v tmavém obleku s černým kloboukem zůstal stát asi metr od stolu a pozoroval před ním shromážděné dělníky.
„Chlapi! Přátelé! Děkuji, že jste se tu sešli, přestože jsme vás svolali takto narychlo.“ Mistr měl hluboký hutný hlas.
Mluvčí se podíval na muže v černém obleku a když spatřil kývnutí hlavou, nadechl se a pokračoval.
„Jak víte, zastupující říšský protektor SS-obergruppenführer Reinhard Heydrich se rozhodl věnovat českému dělnictvu velkorysý dar. Více než tři tisíce z vás, poctivě pracujících na území protektorátu Čechy a Morava, získají k 1. máji, Svátku národní práce – svátku všech pracujících Německa, léčebný pobyt v lázních. Výtečnou příležitost nabrat v doprovodu svých blízkých nové síly k budování říše, kde se my všichni budeme mít tak, jako se ještě před několika lety mělo jen pár vyvolených židů, kapitalistů nebo degenerovaných hrabátek. Z naší dílny byl vybrán jeden pracovník! Předávám slovo tajemníkovi Národní odborové ústředny Hansu Jedlitchkovi.“
Na německé výslovnosti příjmení si dal záležet. Slezl z řečniště.
Shromáždění muži se kolem sebe nervózně rozhlíželi.
Pán v klobouku se mrštně vyšvihl na stůl bez pomoci židle.
„Kamaraden!“ vykřikl řeřavě písklavým hlasem a dav před ním se instinktivně semkl.
„Jeden z vás má tu čest“, pokračoval muž na stole a energicky mával rukama, „využít báječnou nabídku našeho dobrodince a filantropa, zastupujícího říšského protektora, SS-obergruppenführera Reinharda Heydricha, který dobře ví, že jen silný a zdravý dělník vyrobí stroje, jež našemu vůdci Adolfu Hitlerovi…“
Krátká pomlka a pohled vzhůru.
„…našemu vůdci umožní zvítězit a nastolit spravedlivý světový řád pro ty, kdo si to pilnou a poctivou prací zaslouží!“
Pohlédl do tváří před sebou.
„A jedním z těch,“ zvýšil hlas, „kteří od našeho vůdce prostřednictvím zastupujícího říšského protektora, SS-obergruppenführera Reinharda Heydricha dostal nejvyšší důvěru, je váš soudruh, kamarád, spolupracovník… Jiří Málek!“
Hans Jedlitchka se rozhlédl a začal tleskat. Po chvilce se váhavě přidal jeho předřečník a pak rozpačitě i další přítomní. Ve skupině vznikla organickým pohybem mezera v jejímž středu zůstal stát vybraný. Tvář měl ztuhlou a oči upřeně zírající dopředu.
„Domluvil jsem se mit herr Málek, že zde vystoupí a veřejně se tu s námi podělí o své pocity z tohoto výjimečného prokázání cti a důvěry nejvyšším představitelem říše. Heil Hitler!“
Hans Jedlitchka zvedl krátce paži. Seskočil ze stolu a gestem popohnal pomalu se blížícího Jiřího. Ten byl bledý a tvář měl ztuhlou v zamračené křeči.
Pomalu, se zjevnou nechutí vylezl přes skřípavě zavrzavší židli na stůl. Stál nehnutě s pohledem upřeným před sebe na betonovou podlahu.
„Chtěl bych…“ odkašlal si, „…chtěl bych poděkovat Národní odborové ústředně…“
Podíval se stranou na Hanse Jedlitchku a ten mu opětoval přísný pohled a pokynutí hlavou.
„…a také zastupujícímu říšskému protektorovi, SS-obergruppenführerovi Reinhardu Heydrichovi, který se zasloužil o to, že čeští dělníci mohou konečně prožít zaslouženou dovolenou tak, jak dosavad mohli jen zlodějští zbohatlíci a nenasytní Židé…“ Do ticha dílny se ozvalo pleskání měkkých dlaní Hanse Jedlitchky. Pak začal plácat svýma velkýma rukama i mistr a očima povzbuzoval ostatní přihlížející dělníky. Postupně se s vlažným potleskem přidali.
„A teď,“ vykřikl Hans Jedlitchka a objal Jiřího Málka, který zatím sestoupil na zem, kolem ramen.
„Teď do práce, kameraden. Říše potřebuje vaši dobře odvedenou práci.“
3.
O svačině se Jiří Málek ani nesnažil zajít do hloučku svých dílenských kolegů. Mlčky žvýkal tuhý chléb a díval se, jak jeho soudruzi v kroužku diskutují a obrací se k němu nevraživými pohledy.
Objevil se u něj ale mistr a nabídl mu cigaretu. Zapálili si.
„Vykašli se na ně.“ Ozval se mistrův bas a kývl směrem k hloučku dělníků.
„Ono je to přejde. Všichni ví, že máš nemocnýho kluka. Kdyby na ně doma zatlačili, budou trdlovat taky tak.“
„Hm…“ Jiří Málek potáhl ještě naposledy z cigarety, takže mu žhavý popel zmizel mezi špičkami prstů a kratičký nedopalek upustil na zem.
„Když budem makat a držet hubu, tak to přežijem,“ poplácal mistr Jiřího Málka po zádech, „…a ještě si užijem!“ zasmál se a za chvíli zmizel ve své kanceláři.
4.
Josef Cincibus je unavený. Jeho řidič i agent gestapa, se kterými teď objíždí továrny v protektorátu, kouří mlčky opodál. Kolikátá už fabrika to je? Kolikátý chlap?
Jiří Málek. Byl vybrán do lázní, veřejně Heydrichovi děkoval. Už jde. Bledý, strachem a nervozitou stažený obličej. Snad nebude kníkat, jako ta opice ježatá dopoledne. Mohl se přetrhnout a stejně z toho asi nic nebude.
Josef Cincibus bere ze stolu, na němž je připraven nahrávací přístroj, reportážní mikrofon.
„Jiří Málek?“ potřásá přišedšímu rukou. „Zdravím vás!“
Jiří mlčky přikyvuje. Podívá se na agenta gestapa, který právě odhodil další nedopalek na hromádku u svých nohou. Gestapák si odhrne světlé vlasy z čela žlutavými prsty a přikývne. Ví, že vybral toho pravého.
„Ještě než začneme, řekněte mi prosím něco do mikrofonu. Na zkoušku.“
Reportér nastavuje přístroj.
„Radši bych nic neříkal.“ Jiří se rozhlíží kolem, jako by hledal dveře, kterými by mohl utéct.
Josef Cincibus si bere sluchátka a poslechne si záznam vyřčené věty. Krátce se usměje.
„To půjde… Tak pozor. Zapínám záznam.“ Odkašle si.
„Zde máme muže, který letos s neskonalou vděčností přijal ze štědré ruky zastupujícího říšského protektora, SS-obergruppenführera Reinharda Heydricha dar ke Svátku národní práce. Stejně jako dalším dvěma tisícům devíti stům devadesáti devíti jeho kolegům, pracovitým českým dělníkům, věnoval i jemu nádhernou dovolenou v některé z nesčetných lázeňských ozdravoven, jimiž se naše území právem pyšní.“
Pokračuje rutinním, lehce nadšeným tónem, pečlivě nacvičeným pro příležitosti, kdy patos je žádanou komoditou.
„Prosím vás, co říkáte těm událostem u nás nyní?“
Přisune mikrofon před chvějící se rty Jiřího Málka.
„To víte, že jsou z toho všichni nešťastní a vyděšení. Odsuzujeme to.“
„A jak to vnímají vaši spolupracovníci tady v dílně?“
„Všichni jsou za jedno, že potřebujeme především klid na práci.“
Jiří Málek se dívá na Josefa Cincibuse. Ten točí zápěstím v gestu vyzývajícím k dalšímu hovoru, a tak si Jiří setře krůpěje potu z čela a pokračuje:
„Jsme zděšení tím, co se nyní děje. Byly takřka zadušeny naše naděje, že po konečném vítězství Třetí říše se i nám, poctivým a slušným českým dělníkům povede lépe než dříve.“
Agent gestapa ho, stejně jako reportér, soustředěně pozoruje.
„A co vaši kolegové, sousedé?“
„Všichni teď chodí s hlavou svěšenou. Jako by ztráceli někoho blízkého…“
5.
„Andělíčkááá! Doletím až do lázní!“
Jiřík se lokty zavěsil do nabídnutého rámě otce i maminky a nechá se snášet po schodech, zatímco chraplavě výská a šlape nohama ve vzduchu.
Ulice je takřka prázdná. Několik postav shrbených pod vlastními rameny se plíží podél stěn. Dětský hlas tu působí jako hroch v kamenině.
Ozve se zachrčení amplionu zavěšeného na zrezivělé pouliční lampě.
„Achtung! Wir geben noch folgendes bekannt. Das Stand bericht Prag. At mit urteil…“
Jiříček se vymaní ze sevření rodičů a opře se o oprýskaný sloup. Přiloží ucho k zahnědlému kovu.
„…zum Tod durch Erschießen…“
„Maminko, co to říkají?“
„Ersten: Baxa Bohumil, universität professor, geboren…“
„Maminko!“
„Zweite: Šámal Jaromír, professor der technik, geboren…“
S otevřenou pusou se Jiříček dívá, jak maminka třesouc se křečovitě, sevřenými pěstmi roztírá po tváři stékající slzy.
Jiříček sípavě kašle, pláče a tahá maminku za ruku. Druhou rukou ukazuje na tatínka, který klečí na obrubníku a skloněn nad mříží kanálu, přerývaně zvrací.
Epilog
Obě křídla vrat se prudce rozevřely a dva muži v tmavých pláštích vlekou mezi sebou postavu ve zmačkaném kabátě. Třeskly zavírané dveře, černé auto stojící před školou zapředlo a vyrazilo do ztichlého města. Kolega „Vyšší princip“ se již do školy nikdy nevrátí. Někdo ze septimánů ho udal.
Nejnovější komentáře