Silentium (7)

5/

Koncem února vyšel starosta hned zrána před chalupu, aby odhrnul sníh kolem branky dřív, než si pořádně sedne. Rozsvítil světlo na zápraží — byla skoro ještě tma, jenom pomalu přecházela do šera svítání, drobné malé vločky se řídce ale vytrvale snášely všude kolem.

U vrátek se podíval na cestu za plotem a zarazil se.

V čerstvém sněhu byla vidět hluboká rýha — řádka drobných šouravých stop, vedoucích ze tmy návsi k tenkému proužku svítajícího obzoru, tam, kde stála v polích prastará Boží muka, kolem nichž se chodilo k malému hřbitovu u silnice.

Podíval se na hodinky.

Tak ne, řekl si v duchu.

První autobus jede z křižovatky až za padesát minut a chodí se na něj hlavní severní cestou. Tohle je divný.

Že by šel někdo takhle ráno na hřbitov?

Teď? Skoro ještě v noci? Na hřbitov, kde není jediná lampa? V mraze, ve sněhu…

A do hajzlu, řekl si starosta.

Pak vešel do domu, zkontroloval, jestli má v pořádku mobil, dal si ho do kapsy a ze skříně vytáhl kulovnici po svém otci, kterou vždycky jednou za čas pečlivě čistil a nabíjel, když člověk žije sám, tak nikdy neví…

Pořádně si narazil kulicha, zapnul bundu a za chvíli už kráčel po stopách do polí.

Snažil se jít tiše a opatrně a pozorně se díval před sebe i kolem sebe, aby ho nemohl někdo překvapit.

Po chvíli se v rozpouštějícím se šeru zhmotnil stín temného obrysu Božích muk a starosta si uvědomil, že před výklenkem s barvotiskovým obrázkem madonky — původní barokní sošku někdo ukradl už před půl stoletím — klečí nějaký člověk.

Když zaskřípal sníh pod jeho botami, osoba se otočila a nakřáplým, trochu vyplašeným hlasem se zeptala:

„Kdo… kdo je tam?“

„Bártová,“ vydechl starosta, „proboha ženská, co tady děláte?“

„To seš ty? Aha. Co tu dělám do toho ti nic!“

Přistoupil blíž, a když viděl, že se snaží vstát, chtěl jí pomoct a vzít ji pod paží.

Nervózně ho třepla po ruce.

„Ale… nech mě! Já sama!“

Už se rozednívalo a jak mu pohled padl do výklenku, všiml si, že pod obrázkem je položena malá kytička čerstvých květin, zřejmě přivezená za tímto účelem už včera večer z města.

„Co koukáš?“ ježila se důchodkyně. „A co ten kvér, to sis přines na mě?“

„Bylo mi divný, kdo se tady může takhle brzo courat. Tak jsem se šel podívat.“

„No, tak ses podíval a už zas abys šel.“

Starosta se díval na stařenu, která si oprašovala sníh z kolenou.

„Poslouchejte, Bártová, v týhle zimě klečet na sněhu, to je vo zdraví, neříkejte, že se sem chodíte modlit.“

„Já nevím, co pořád musíš do všeho strkat nos!“ zuřila žena. „I kdybych se sem chodila modlit desetkrát denně, tak ti to může bejt ukradený!“

„Bártová. Vy a na modlení? Vždyť vy jste vždycky volila komunisty!“

Bártová zamáchala rukama.

„Co ty víš, koho já jsem kdy volila, ty mamlase! Volby jsou přece tajný, ne?“

„No, ale dřív nebyly…“

„Dřív je volili i ty pánbíčkáři Vejnarovi, tak mi dej pokoj!“

Starosta se ale najednou zatvrdil a postavil se vší svou výškou sto pětaosmdesáti centimetrů (včetně bambule na kulichu) proti té stařecké nadurděnosti.

„Tak a dost! Poslouchejte, ženská! Tady se v poslední době dějou tak divný věci, že byste měla bejt ráda, že je aspoň někdo ve střehu! A jednou jsem starosta a…“

„No jo, no jo, tak už pojď, ty starosto, já tě pamatuju ještě kdyžs dělal do plínek, a já tu taky nechci zmrznout,“ vydala se Bártová směrem k vesnici, ale po druhém kroku v hlubokém sněhu zavrávorala a když jí starosta opět nabídl své rámě, přijala.

„Měla jsem si vzít tu hůl,“ mumlala si skoro pro sebe. „Jenže když já ji tak nerada… Všechny ty hole a brejle a zuby a gumový punčochy… To stáří je tak naprd, když si člověk uvědomí, kolik hnusnejch věcí potřebuje, aby vůbec vylez z baráku.“

Starosta mlčel, pomáhal jí v chůzi, a tak se pomalu vraceli do vesnice.

Před jeho domkem se na chvíli zastavili, aby si Bártová vydechla — mezitím se už rozednělo, a ze vsi se už tu a tam ozvalo bouchnutí dveří od dřevníku nebo zařinčení nějakého kastrolu se zrním pro slepice.

Bártová se na starostu po očku podívala. Přece jen cítila trochu pocit viny za to, jak na něj před chvílí vyjela.

I starosta se na ni podíval — po očku.

„Bártová, vy mi chcete něco říct, že jo?“ napadlo ho. Znal ji celý život a moc dobře věděl, jak vypadá, když ji svrbí jazyk. „Zajdete na chvilku?“ ukázal k chalupě.

„Co bych ti říkala, není co,“ vrčela stařena a zastrčila si ruce v palčácích do podpaždí.

„Pojďte, já vám udělám čaj,“ lákal ji přesto dál.

„Čaje si můžu doma udělat kotel.“

To už nevydržel a rozesmál se.

„Poslouchejte, babi, já vás k sobě loudím skoro jako nějakou čupr holku na rande, to už jsem nedělal snad čtyřicet let, tak byste to mohla ocenit! Co kdybych vám k tomu čaji nabídl slivovici?“

Bártové trochu blýsklo v očích, ale zamumlala:

„Fuj, takhle po ránu. Ty máš nápady.“

Odmlčela se.

„Strejcovku?“ zeptala se pak.

„No jo, strejcovku,“ řekl udiveně starosta.

„A tak jo, říká se, že jedna po ránu tvrdí zdraví,“ kývla najednou Bártová.

Když se přezuli a odložili kabáty, nevzal ji do „obecní“ místnosti, ale vešli do kuchyně, která, tak, jak to na vesnicích bývá, byla i jídelnou, s velkým stolem pod oknem a vyšívanými průpovídkami na stěnách, jimž se v kraji říkávalo „kuchyňky“.

„Máš to tu pěkný,“ rozhlížela se Bártová, „nebyla jsem tu leta.“

I starosta se rozhlédl.

„No jo, to ještě všecko Hanka,“ povzdechl si. „Já už to jenom tak udržuju.“

„Měl sis ještě nějakou najít,“ mínila Bártová. „Hana by s tím určitě souhlasila. Není dobrý bejt na starý kolena sám.“

„Ale,“ mávl rukou starosta, „kterápak by chtěla do týhle díry… A dneska je to už stejně jedno. Už jsem si zvyk. Jak vlastně víte o strejcovce?“ vzpomněl si najednou a sáhl za kredenc po demižónu.

„Někdy jsem chodila ke tvý mámě na návštěvu. My jsme si docela rozuměly, a tak jsme ji tak ucucávaly. Myslím, že jsem lepší fakt nikdy nepila, neříkej, že je ten strejc ještě furt naživu!“

„To ne, to už by mu bylo hodně přes stovku, ale bratranec ji pálí dodnes a pořád je stejně dobrá. Jenom jí příbuzný říkaj pořád strejcovka, už se to nějak vžilo.“

„No, tak dej teda vokoštovat.“

Starosta nalil průzračnou tekutinu do skleniček a vodou z varné konvice zalil čaj do šálků.

Připili si, Bártová uznale pokývala hlavou a chvíli bylo ticho.

Starosta čekal. Věděl, že na slova dojde.

„Zdálo se mi dnes vo mamince,“ povzdechla si Bártová, „jako vo mý mamince,“ upřesnila. „Ty ji už nepamatuješ. Vona umřela ten rok, co jste sem přišli, brzo po válce.“

Starosta se napil čaje.

„Co se to děje, Jaroušku? Co se to tu vlastně děje?“

Pokrčil rameny.

„Takový blbý náhody, no, to se tak někdy semele. A jestli myslíte tu Kláru — svět je holt dneska divokej, lidi maj pocit, že můžou všechno, a potom stačí, když se najde ňákej blázen — no, holt to tentokrát prásklo i u nás.“

Bártová se nespokojeně zavrtěla.

„Ale o tom já přece nemluvím. To není o tom, že se někde něco náhodou stane. Ale tady je toho najednou nějak moc. Pořád sem někdo jezdí, dyť to jsou hotový procesí! Na kopci votevřou doly, vykopou tam ňákej hrob, a potom najednou ten Štefan, a Klára, a co ten doktor! A ten Šebek, takovej hodnej kluk! Tady se šedesát let nehne ani list na větvi, a najednou během pár měsíců celý dějiny!“

„Když já nevím, co vám mám na to říct. Chápu, že lidi jsou nervózní, zvlášť když nechytli tu bestii. Ale zase dík těm testům víme stoprocentně, že to nebyl nikdo místní. Takže by lidi…“

Bártová ho přerušila gestem.

„To není to,“ řekla energicky. „Podívej, hochu. Ty si s těma lidma moc nepovídáš. Ne, ne, počkej, já vím, že s nima mluvíš, ale to jsou furt jenom takový… No jako: na co dát obecní peníze, jestli se vopraví plot u hřbitova, nebo jestli se přece jenom nevyasfaltuje cesta na silnici, ale ve skutečnosti si s nima nepovídáš. Ty nevíš, co se děje. Ty říkáš, že jsou lidi nervózní. Ale to není pravda, Jaroušku, lidi nejsou nervózní. Lidi maj strach. Lidi jsou vyděšený na smrt!“

Starosta seděl a chvíli hleděl do šálku.

„To snad, babi, trochu přeháníte. Vyděšený na smrt! To zní tak…“

„Kočky,“ řekla Bártová a starosta se náhle podvědomě zachvěl.

„Ty přece víš, co se děje s kočkama?“

„Co by se dělo s kočkama, ježišmarjá, já nevím, co se děje s kočkama. Co jako má bejt? Já kočku nemám.“

„Nechytaj myši.“

Starosta se rozesmál.

„Tak kočky nechytaj myši? No to je Sodoma Gomora!“

Bártová se nesmála.

„Ne, Jaroušku. To není Sodoma Gomora. To je jedna z ran egyptskejch.“

Starosta se naklonil dozadu na židli a podíval se do stropu.

„Ježišmarjá, Bártová, že vy jste se na starý kolena dala k nějaký sektě. Celej život máte takovej racionální přístup k životu, a teď na jednou Boží muka a rány egyptský!“

Bártová ale bouchla svou drobnou pěstičkou do stolu.

„Ale ty kočky se těch myší bojej! A navíc je jich všude plno! Já našla včera v kůlně celý hnízdo! V únoru! Ty sis toho nevšiml?“

„Jako myší? Já dávám všude pastičky. No, tak je možný, že jsem jich poslední dobou chytil nějak víc než obvykle, tak se třeba trochu přemnožily, no, byly velký mrazy, pak mokro, sněhu jako za tři roky najednou, asi se stahujou do baráků. Rány egyptský!“ znovu se musel pousmát.

„To není legrace. Grundovic kočka se z toho pomátla a zamotala se jim v noci do prádelní šňůry v komoře tak, že ráno byla tuhá jako prkno! Copak kočka se někdy do něčeho takhle zamotá, aby se nedostala ven? Kočka má devět životů!“

„Bártová, podívejte, babi, co mám jako dělat? Jestli se tu přemnožily myši, tak ať si na ně lidi koupěj nějaký votrávený zrní, nebo já se na to poptám a můžeme třeba na obecní útraty vobjednat nějakou větší deratizaci, ale co mám jako dělat s tím, že máme zbabělý a nešikovný kočky?“

„To je na tobě, co uděláš. Dělej si, co chceš, já ti vo tom jenom říkám. Ale jestli si myslíš, že to vyřeší ňákej deratizátor…“

„No, tak spíš deratizátor, než modlení u Panenky Marie v Božích mukách!“

„Já se jenom dívám a povídám si s lidma, a to, co vidím a slyším… Já prostě chtěla říct… Copak nevíš, co chci říct? Prostě… teď už i kočky!!“

A starosta se najednou zarazil a zvážněl.

„Bártová, já… vím teda, na co asi narážíte, ale… to přece…“

„Ty přece víš, proč tu nikdo nemá psa. Proč ty nemáš psa.“

A starosta si mimoděk sáhl pod stolem na lýtko, které měl už desítky let ozdobené silnou bílou jizvou ve tvaru podkovy, a vybavila se mu z hlubin zapomnění znovu ta rozštěkaná morda s pěnou u huby, ta nečekaná zuřivost zvířete, sotva ho přivezli do vsi, zvířete, o kterém byl dodnes přesvědčený, že ho nehnaly vztek ani zuřivost, ale že bylo… jak to dneska řekla Bártová? …vyděšeno na smrt?

Najednou rozčileně vstal.

„Bártová, vy prostě neznáte v tom svým řečnění vůbec žádný meze. Myši, kočky, teď do toho psi, rány egyptský, jestli s tímhle pořád vobcházíte po vesnici, tak se ani nedivím, že jsou lidi vystrašený, to jsou vyděšený z vás!“

Teď pro změnu mlčela Bártová.

„Já s těma myšima něco udělám, no a na ty kočky se teda taky nějak poptám, ale ty psy teda řešit nebudu, holt je tu prostě pro ně nějakej špatnej kraj, třeba tu ve vokolí roste nějaká bylina, co jim nevoní, jen si vemte, co třeba udělá s kočkou takovej kozlík lékařskej!“

„Jenomže ve valeriánu se ti kočka jenom vyválí a je z toho na vrcholu blaha, ale to, co se děje teď…“

Starosta si znovu sedl a dal si hlavu do dlaní.

„Bártová, prosím vás, tohle mi nedělejte. Fakt tady nemůžete šířit nějaký poplašný zprávy. Já doufám, že ty tři domky, co jsou teď na prodej, koupěj vod dědiců nějaký slušný mladý rodiny, který maj třeba plný zuby města a chtěly by tu trochu hospodařit nebo dělat na tý těžbě na Pekláku, aby ta obec šla taky trochu nahoru, ježišmarjá, dyť my teď budeme mít takovejch peněz, dotáhnem sem plyn, postavíme chodníky a silnice a potřebujem taky nějaký obyvatele, do kterejch to všecko budem investovat! Ale jestli vás někdo z těch kupců potká v takovýhle ráži, tak vezmou nohy na ramena dřív, než vejdou do chalupy! Vo některejch věcech se přece nemluví! Ve svým věku byste to už mohla vědět!“

„Já nebudu nic vykládat ňákejm cizejm! Ale přece tady, mezi svejma…!“

„Ani mezi svejma! Babi, pochopte přece, že jak se najednou začnou tahat nějaký ty starý krámy na světlo, tak se pak najednou nikdy neví, kde to skončí, ještě do toho začnete tahat ty skopčáky a…“

„Tam je taky právě zakopanej pes,“ řekla Bártová a pomalu se napila čaje.

Starosta se napřímil a podíval se jí do očí. Pes v přísloví a psi, o nichž se před chvílí bavili, se mu na moment prolnuli, ale hned se zorientoval.

„S tím nemá nikdo z místních nic společnýho,“ zdůraznil všechny zápory ve větě.

„Bodejť by měl, Jaroušku. Co vy jste vlastně všichni zač? Taková náplava.“

Náplava, řekl si uraženě starosta v duchu, ta baba vážně nemá kouska uznání.

„Spousta z nás se tu narodila,“ řekl ale nahlas. „Já sice třeba ne, naši už sem přišli, když mi byly tři měsíce, ale všichni, co je jim dnes třeba kolem čtyřicítky…“

„Nemáte tu žádný kořeny,“ odbyla jej Bártová. „Přišli jste sem k hotovýmu ze všech koutů, jak to komu vyšlo. A kdyby se tu nestalo to… no však víš, tak kdepak byste asi dneska byli?“

„Kdyby, kdyby, kdyby rostly na stromech ryby, nemusely by bejt rybníky!“ rozčílil se starosta. „Kdybysme sem nepřišli, tak by tu dneska nebylo nic. Jenom ňákej zarostlej ďolík uprostřed lesa s potokem a jeden zpustlej hřbitov u cesty — no a možná že ty Boží muka támhle v polích. S náma ta vesnice přežila. Každej ví, že časy se mění,“ použil mimoděk text známé písně Boba Dylana, která mu však byla zcela neznámou.

„Ta vesnice ale nepřežila,“ řekla Bártová suše. „To jenom vám to tak připadá, protože jste v ní hráli kuličky a čerta jste se starali, co bylo dřív, jenomže já tu žila ještě před začátkem války — jediná česká rodina v jinak německý obci — a když jsme se sem po válce vrátili…“

Starosta mlčel.

„Tohle ty nikdy nepochopíš. Ale tady nebylo žádný nacistický hnízdo. Tady byli spíš buderlandwirťáci, to byla rolnická partaj, která to dlouho pekla spíš s Masarykem než s Hitlerem. Já tu měla mezi děckama spoustu kamarádů. A nevodsunuli nás až po zabrání — naši odjeli za nějakou prací na Moravu už před Mnichovem a domek jsme pronajali za babku jedněm místním, co se jim mladý vzali. Za války jsme tu nebyli, vrátit se tenkrát nešlo, to je fakt, ale tu chalupu nám ani nikdo nearizoval, našli jsme ji skoro tak, jak jsme ji nechali — jen bylo třeba vopravit to, co co vzalo za svý v těch pár tejdnech koncem války. Ale nejhroznější bylo…“

Starosta zdvihl oči a viděl, že Bártová se dívá nepřítomně jakoby někam do daleka, hodně do daleka, uvědomil si pak, přes hranici šedesáti let, do jiného věku, jiných časů, byla prý hezké děvče, ale kde to dneska všechno…

„Bylo mi čtrnáct…“ řekla Bártová a hlas jí skřípal víc než obvykle. „A když jsem se vracela, tak jsem se těšila, že zase uvidím holky, co jsem s nima chodívala každý ráno šest kiláků do školy a potom vždycky zase přes hodinu zpátky, v létě, v zimě, někdy na lyžích…

My jsme nic nevěděli o tom…

A tady bylo prázdno.

Chalupy dokořán a všechno vykradený…

Na dvorcích rozmlácený věci, co se nehodily nikomu…

Šla jsem tou prázdnou vesnicí jako ve snách a vobčas se mi ten vobraz vážně dodnes ve snách vrací. Připadalo mi, že takhle nějak vypadá konec světa. Víš, konec světa přece není o tom, že všechno skončí. I smrt každýho jednoho člověka je přece vlastně malej konec světa a tady bylo tý smrti tolika…

Vyřádila se tu ňáká revoluční garda z města. Slepice ukradli, ale psy… buď je vodstřelili anebo nechali pochcípat přivázaný dny a tejdny k jejich boudám. Možná proto tady pak ty psi… Jeden z nich přežil. Přinesli jsme mu vodu. Ale když ho táta odepnul ze řetězu, jenom se trochu napil a pak se začal točit dokola, pořád se točil a točil, u huby měl pěnu, až jsem se rozplakala a táta mě vzal domů a potom vyšel ven a já slyšela jenom výstřel… Bylo to jediný střílení, co jsem za války slyšela. Ale tahle vesnice ho musela slyšet mnohem víc.“

Mimoděk se podívala ke stěně, za níž tušila dominantu pekláckého vršku.

„Přes třicet jich prej tam tenkrát postříleli. Ne na kopci, jak se říká. Ale dole, pod lesem, kousek vod Heřmana. Tam je taky zahrabali. Ženský, děcka, mámy vod rodin. Všechny mý kamarády z dětství… Byla jsem jediná, která je tu obrečela.“

„Prej… toho chlapa z těch gard, co to řídil, potom vodsoudili.“

„Ale prosím tě,“ mávla Bártová rukou, „dostal podmínku a za chvíli se na něj zapomnělo. Však já ho znala. V šedesátejch letech dělal dokonce někde ve městě tajemníka partaje.“

„No jo, to je hrůza, ale to víte, Bártová, bylo po válce, a takovejch věcí se přece všude dělo tolik. Nad tím už přece dávno stojí voda. A pak, ještě dřív, než jsme sem všichni přišli, tak je přece vykopali a řádně pohřbili — maj tam i svoje památníčky u cesty na hřbitově.“

„To můj tatínek,“ skoro šeptla Bártová, „bylo to vlastně tajně, aby se nahoře nevědělo. Se třema hrobníkama z města, najal je za svý vlastní peníze — a potom nechal za to, co mu zbylo, udělat patnáct malejch pískovcovejch desek. Vždycky jedna pro rodinu. Ale prej nevěděli, jestli všichni ležej pod tou správnou. Bylo to přece jen už přes čtvrt roku. A nebylo moc času na průtahy. A máma mu to ještě potom vyčítala. Nejenom ty peníze, ale jako že vohrozil celou rodinu. Tenkrát nebyla doba na pomníčky pro skopčáky.“

Starosta mlčel.

Za oknem projel kašlající barkas, Vejnarovi jeli do práce, jak si uvědomil poté, co tam mrkl koutkem oka.

„Proto chodíte teď k těm Božím mukám?“

„Možná, že proto, možná proto že… já vlastně sama nevím. Něco je v nepořádku. Něco není tak… A nikdo o tom vlastně nechce skoro mluvit.“

„Víte co, babi, já to o vašem tatínkovi zapíšu do obecní kroniky,“ napadlo starostu. „Ať jednou lidi věděj. Je jiná doba, dnes by ho měli za hrdinu.“

„Copak je po kronikách. Dneska maj lidi jen tu televizi.“

Bártová vstala.

„Děkuju za čaj, Jaroušku,“ řekla mu skoro laskavě. „A s těma řečima se neboj. Já nebudu nikde nic vykládat. I když si pořád myslím, že je líp, když lidi mluvěj a věděj, než když mlčej… a bojej se.“

„Já nevím, snad,“ pokrčil rameny starosta, „votvírat pořád nějaký starý rány může bejt někdy přece jenom nebezpečný…“

„A natož votvírat pak nějaký starý hroby,“ neodpustila si Bártová poslední slovo, ale starosta to už nijak nekomentoval, a když ji vyprovodil z chalupy, vzal si do ruky telefonní seznam a začal hledat čísla na deratizační stanice.

„Aspoň s těma myšma bychom mohli něco udělat,“ řekl si v duchu.

…

Kytičku v Božích mukách spálil ještě téhož rána mráz.

***

---

© Stanislav Hudský, 2017

---

Knihy autora: