Brazilská kerolajna (2)
 |
Nakonec to bylo snesitelné. Na náměstí jsem si potřásl rukou se starostou, menším zarudlým mužem s kotletami, za které by se nemusel stydět ani Wolverine, oba jsme se zazubili do blesků fotoaparátů a pak jsem si vyslechl několik vět o tom, jak si váží toho, že mladá sportovní krev navštívila jejich krásné město. Já jsem samozřejmě prohodil, že jsem se na tenhle turnaj, potažmo i Moskvu velice těšil a že jsem unešen jak samotným městem, tak i lidmi v něm. Překladatelka vedle mne se činila, až jí po tváři stékaly kapky potu.
Potom někdo vytáhl dvě rakety, jednu z nich mi šoupli do ruky, druhou za všeobecného veselí uchopil starosta a pak jsme si tam asi třikrát pinkli. Všichni se smáli, já přihodil pár obdivných pohledů, když ten tlouštík náhodou trefil míček, zase se fotilo, a nakonec jsem ještě párkrát stiskl ruce a dal rozhovor pro místní nejčtenější deník. Ano, jistě, město je krásné, ale ještě bohužel nebyl čas cokoli vidět. Jistě, uvědomuji si, že se vítězstvím tady můžu přiblížit prvnímu místu na sedm set bodů, ale je tu spousta skvělých hráčů a oni ty body určitě nedají zadarmo. Ne, haha, kaviár nepatří mezi má oblíbená jídla, ale boršč mi dělávala babička, možná byl trochu počeštělý, ale boršč to byl. Díky, hezký den, na shledanou.
Poděkoval jsem překladatelce a než jsem stihl nasednout zpět do auta, přiběhl ke mně jeden chlap v zeleném saku, že je z místní luxusní prodejny kaviáru a že by si dovolil, tedy pokud se neurazím, tady jedno balení černého kaviáru. Prý se u nich prodává za devět set eur. Ale bude nesmírně potěšen, když ho právě já vezmu s sebou do Čech a společně se svými přáteli si na něm pochutnáme. Poděkoval jsem, nechal jsem ho ještě asi třikrát se poklonit až někam pod kola a pak už jsme konečně odjeli.
Do hotelu jsme dorazili ve čtyři. Stihl jsem se umýt, hodit do sebe v pokoji banán a proteinovou tyčinku, a i s věcmi jsem se vrátil do auta.
Dominik Meffert na mě čekal před šatnou. Vybral jsem si jednu skříňku, převlíkl se, a i když jsem se trochu bál, že budu bloudit, na kurty jsme trefili bez problémů. Antuka tu vypadala krásně. Možná budu mít trochu problémy, od travnatého Wimbledonu jsem nehrál jediný soutěžní zápas, ale aspoň to tu vypadalo, že to tu neklouže. A to byla právě proti Anglii změna, letos to tam bylo jak na kluzišti.
Na druhé straně kurtu, v místech, kde stojí obvykle čárový rozhodčí, postával Dominikův otec. Byl stejně jako jeho syn vysoký, stále ještě blonďatý, na očích měl sluneční brýle a v ruce držel raketu.
Nemůžu tvrdit, že toho člověka nemám rád. To by bylo kruté vůči jiným lidem, které opravdu rád nemám. Já ho nesnáším, a kdyby byla možnost, jak ho doživotně tenisově vydědit, udělám to. Dvě vyhrocené situace nás postavily proti sobě, udělaly z nás osoby, které na sebe koukají skrz prsty a snaží se sobě vyhýbat. Někdy to ovšem nejde.
„Co se stalo s jeho přesvědčením, že jsem namyšlenej spratek?“ zeptal jsem se Dominika.
Ten se zatvářil kysele. „Včera večer mi Jermaine zrušil tréninkovej zápas.“
„Áááááha.“ Odtud vítr vane. Luke Jermaine, momentálně číslo sedm, ale jedna ze zářivých hvězd budoucnosti, si evidentně myslel, že pro něj není Dominik dost dobrý. „Takže jsem náhradník.“
„Jestli s tím nemáš problém.“
Podal jsem mu ruku. „S tebou nikdy, kámo.“
„Takže zůstává otazník u mýho táty.“
„Dokud je vzadu a nedělá problémy, nevzrušuje mě,“ řekl jsem popravdě.
Přikývl. Asi už náš vztah pochopil.
Chtěl jsem se trochu protáhnout, ale než jsem stihl vůbec vstát z lavičky, jeho otec na nás zakřičel a mával, ať jdeme k němu.
Ta neochota musela být vidět až do těch nejvyšších prázdných řad.
Pan Meffert mě poplácal po rameni. Už to bylo trochu zvláštní, ale pak řekl něco, co jsem od něj neslyšel… no asi nikdy.
„Vážím si toho, Libore.“
Mlčel jsem, nejspíš proto, že mne to zaskočilo.
„Trochu se nám dnešek zkomplikoval, takže jsem rád, že s mým synem potrénuješ. Byl to vlastně nápad tvýho táty.“
„Pochopitelně.“
„Já s tím samozřejmě problém nemám, to víš, ne?“ Sundal si brýle a koukal mi do očí. „A gratuluju k tomu tvýmu velkýmu vítězství.“
Pomalu jsem pokýval hlavou. „Díky.“
Bylo pro mě těžké věřit všem těm slovům. Po těch letech odtažitosti a osočování, plivání špíny na veřejnosti i v soukromí, se dost těžko věřilo byť jen jednomu jedinému jeho slovu.
„A tvůj masér prý přijede až ve středu ráno, takže na oplátku jsem ti půjčil na jeden večer Karolínu. Myslím, že se znáte.“
Neměl jsem ten pocit. Já měl Ivana Seleckého, maséra a fyzioterapeuta v jednom. Na jeho svraštělé měkké prsty jsem nedal dopustit. Byla pro mě novina, že nepřiletěl, neříkal mi, že se začátku turnaje nezúčastní, ale nekontroloval jsem ho. Měl na starosti desítky dalších sportovců.
„Neznáme.“
„Aha. No ale táta ji každopádně potvrdil.“ Vyzkoušel rukou výplet. „Tak se do toho pusťte. Já ještě půjdu domluvit jeden zápas. Přijde Adam?“
„Později.“
A to byla poslední normální věta, kterou jsme si toho dne řekli.
***
Zápas byl rychlejší, než jsem čekal já a než nejspíš čekala i větší část publika. Jak jsem z potlesku vypozoroval, většina podporovala neškodného Uzbeka. Chudák jen vracel míčky a já si s ním parádně zatrénoval.
Zápas jsem ukončil ve svém stylu, svým oblíbeným nechytatelným forhendem křížem, a chlapec mohl děkovat mému podklouznutí ve třetí hře druhého setu, jinak by mu zazpívali dva kanárci. Takhle na ukazateli svítil na konci stav 6:0, 6:1. Snadná práce.
Podali jsme si ruku, poplácal jsem ho po zádech, poděkoval jsem do hlediště Adamovi a zamával tátovi. Odpověděl jako vždy mírným pokývnutím a tleskal společně s ostatními.
Po cestě do šatny jsem potkal Jermaina, který nastupoval na centrkurtu po mně. Pogratuloval mi a já mu lámanou angličtinou poděkoval, že se vzdal tréninkového zápasu s Dominikem. Nechápavě na mě koukal, tak jsem mu vysvětlil, že jsem to myslel vážně, že jsem toho kluka prostě rád viděl.
Pokýval vědoucně hlavou, jeho dva metry vysoká postava se při tom kymácela a já měl neodbytný pocit, že vůbec neví, co mu říkám. A nevěděl jsem, jestli za to může moje angličtina nebo jeho natvrdlost. Tak jsem mu prostě jen popřál hodně štěstí.
V šatně jsem se nejprve na facebooku pochlubil snadným vítězstvím, podíval jsem se na komentáře ke včerejšímu večernímu oznámení, že budu mít po zápase ženskou masérku a že to bude příjemná změna, a potom jsem ve sprše strávil půl hodiny. Nechat si téct proud vody na obličej špinavý od antuky, bylo to nejpříjemnější z celého dne. Stál jsem na dlaždičkách, opíral se o stěnu a přemýšlel jsem o tom, kde jsem byl přede dvěma lety touhle dobou.
Z juniorského Australian Open jsem vylítl v prvním kole a rozmlátil jsem vzteky raketu o skříňku. Dostal jsem novou, fyzicky, chemicky, tepelně a bůhvíjak ještě ošetřovanou a testovanou a na French Open mi pomohla o kolo dál. Nerozmlátil jsem ji, zato jsem se pohádal do krve s otcem, vyměnil jsem trenéra a život šel dál.
Stačily dva roky a pinkám si se zarudlým bolševikem na Rudém náměstí. Nebo jak se to tam jmenuje. V zeměpise jsem nikdy nevynikal. Stačilo kopnutí do koulí, trošku změnit trénink, některé přípravky vysadit a některé zařadit, jedna měsíční návštěva u sportovního psychologa, a jsem tady a rozděluju kanáry. Kdo by to byl čekal.
Vypnul jsem sprchu, osušil jsem se a přesunul se do vedlejší místnosti na masáž.
Ani jsem neslyšel, kdy ta holka dorazila. Stála opřená o lehátko, v ruce desky a něco v nich hbitě vypisovala. Měla kaštanové vlasy rozpuštěné po zádech, na nose jí seděly brýle, na sobě bílé kalhoty a žluté triko, a když mě uviděla ve dveřích, začala se usmívat.
„Jak dlouho tam budete stát? Mám na vás hodinku.“
Konečně jsem se pohnul. To vytuhnutí jsem dával za vinu tomu, že jsem pouze s ručníkem okolo pasu. Samozřejmě. Mohla slušně počkat, než se osprchuju a připravím.
Položil jsem se na lehátko, nechal se přikrýt osuškou a s hlavou v otvoru jsem si vychutnával její prsty.
„Jak to šlo?“
„Snadno,“ zamumlal jsem.
„Dal jste mu vůbec šanci?“
„Ani tu nejmenší.“
„Jste zlej.“
„Ááááno, to jsem celej já,“ souhlasil jsem s přivřenýma očima. „Zlej tenisovej spratek, co chudým bere a bohatým dává.“
To ji na chvíli umlčelo. Proti Ivanovi nemůžu říct slovo, už mému tělu rozumí, a když mě on masíruje, jsem si jistý, že můžu hrát čtyři zápasy ve čtyřech dnech, ale ženské ruce na pokožce byly rozhodně příjemnou změnou.
Podržel jsem si ručník a obrátil jsem se na záda.
„Díky za záskok,“ prohodil jsem. „Ne že bych masáž nutně potřeboval, ale vám to tak jde, že si vás možná zamluvím na celej týden.“
„Jste nejen sebevědomej, ale i drzej.“
„To je osud nás světových sportovců. Ztrácíme zábrany a soudnost.“
Teď už jsem oči nezavíral, protože se usmívala, a já si uvědomil, že se toho smavého výrazu nemůžu nabažit. Měla koutky permanentně stočené nahoru, a to jí na tváři vytvářelo takové malé rozkošné narůžovělé dolíčky. Neusmívala se s otevřenými rty, měla je úplně u sebe, přesto jí zářil celý obličej. Sorry, Ivane, na tohle nemáš.
„Karolína, viďte?“
„Správně. Zkoušíte se seznamovat?“ Rukama pečlivě pracovala na levé paži. Prsty měla hladké, nehty bez laku.
„Jen když bude z druhý strany odezva.“
Otřela si ruce do ručníku, který měla přehozený přes židli. „Libor Dreksa, osmnáct let, sto osmdesát devět centimetrů, osmdesát pět kilo, vítěz Wimbledonu a čtyř dalších letošních turnajů, svobodný, bezdětný, jedináček, rodiče rozvedení, otec je jeho manažerem, matka pracuje ve zdravotnictví. Řekněte mi něco, co nevím a co mě zajímá.“
Teď už jsem se usmíval i já. „Docela mě děsíte.“
„To je dobře, jen se bojte. Jestli zkoušíte flirtovat, tak nejsem na zajíčky.“
„Já?“ upřímně jsem se podivil. „Jak by mohl osmnáctiletej kluk umět flirtovat? S… no se starší holkou.“
Přitlačila, až jsem skoro vyjeknul a připlácla mi ústa k uchu. „Víš co, Libore, soustřeď se na turnaj a já se budu soustředit na masáž.“
„No vždyť jo,“ řekl jsem trochu otráveně, ale faktem bylo, že mě tahle rozkošná tmavovláska s automatickou zpátečkou v repertoáru zaujala. Nebyl jsem typ, který se vrátí oknem, když ho někdo vykopne dveřmi, dokázal jsem rozpoznat stopku i se zavřenýma očima, ale jestli tohle nebyl flirt, tak jsem král pornoherců. Jestli tohle nebyl flirt, tak jsem Rosenberg i s tím jeho metrovým lofasem.
Takže jsem se zatvářil, jako kdyby mi někdo do obličeje nastříkal kilo citrónu, ale v duchu už jsem spřádal plány na druhé kolo.
***
 |
Knihy autora:
 |
 |
Nejnovější komentáře