Brazilská kerolajna (5)

„Byla pro něj jen hračka. Ona to možná nevěděla, ale já ho znal. Už odmalička jsem musel pozorovat, jak na každým druhým tréninku ohmatává nesmělý maminy mizerných tenistů. Vykládal jim, jak to jejich klukům jde, jak jsou poctiví při práci, jakej mají talent od boha a zápal pro hru. Dva týdny jim valil šrouby do hlavy a ten třetí si je pozval do kanceláře a mezi čtyřma očima tam chudákům klukům vyjednávali lepší podmínky. A každá ta ženská si myslela, že když mu ho přeblafla, má její kluk ze všech hráčů tu nejlepší péči. Zlatý voči, jen si s každou párkrát užil a pak přesedlal na jinou.“

„Tak to mě mrzí.“

„S mojí mámou si začal, když jsem byl poprvý v životě na grandslamu. Vůbec nechápu, proč to dělala. Kariéru jsem měl rozjetou, on na mě prakticky neměl vliv. Nebyl můj trenér, s Dominikem jsme hráli tak jednou dvakrát za čtvrt roku a jen tréninkově, takže mi nemohl pomoct ani uškodit.“

„Ty si myslíš, že jí napovídal nějaký nesmysly?“

„Musel,“ přikývl jsem, „jinak si nedokážu představit, proč by s ním byla.“

„Co třeba proto, že by chtěla, Libore?“

„Díky za vysvětlení. Jestli nechceš, abych zvracel, tak už to prosím tě neopakuj.“

„Je to jedna z možností.“

Zmáčkl jsem jí jemně stehno. „Vážně, mlč.“

Podívala se na mě přivřenýma očima. „Lidi se občas přitahujou z nevysvětlitelných důvodů.“

„Všechno se dá vysvětlit.“

„A lidi, co smrdí korunou, udělají pro peníze skoro cokoli. Ani ty mámy bych nezatracovala.“

Posunul jsem ruku po stehně výš, s jasným záměrem, ale ona mi ji vzala a vrátila na břicho.

„Takže proto ho nesnášíš?“

„Od léta před čtyřma rokama to je vzájemný. Přišel na můj zápas s mámou, táta byl tehdy na nějakým jednání. Během prvního setu jsem viděl, jak jí sahá na koleno, tak jsem o přestávce vstal ze židle, šel za ním do hlediště a přerazil o jeho pravou ruku raketu. Měl jsem ještě jednu náhradní, takže jsem z toho vyvázl dobře. On náhradní ruku neměl, takže musel s dvojitou zlomeninou do nemocnice.“

„Drsný. To tě to nechali dohrát?“

„Matka se tehdy přimluvila u rozhodčího. Byl to jen juniorskej bezvýznamnej turnaj, nebrali to tak vážně.“

Položila svou ruku na mou, kterou jsem jí hladil ploché bříško. „Tak snad s tím rozhodčím kvůli tobě nespala.“

Koukal jsem na ni a nevěděl jsem, jestli to myslí vážně. A pár sekund nato už jsme se oba řehtali jak blázni.

„Slepák,“ řekla se smíchem, když jsem se hlavou opíral o její rameno a pořád mi cukalo tělo.

Zvednul jsem hlavu. „Ta jizva? Čekal jsem nějakej útok mimozemšťanama. To je docela slabota.“

„Jo. Akutní slepák. Vypadalo to mnohem hůř, ale teď už se za to ani nestydím.“

„Proč bys měla?“

„To bys musel znát ženský mindráky. Na jizvy z války si moc nepotrpíme. Teda na svým těle, ty bys nějakej šrám po šrapnelu mít mohl.“

„A to je co?“ Nechtěl jsem být za vola, ale asi to mládí někde musí být poznat.

„Nooooo… asi střepina z vybuchlý bomby, ne?“

„To se ptáš mě?“ Zasmál jsem se. „Ty si tu hraješ na lingvistku.“

Místo odpovědi mě políbila. Na rty, rychle, sladce, bez předchozího upozornění. Zaskočilo mě to jen na okamžik. Přimáčkl jsem se k ní a položil jí ruku na tvář. Vrátil jsem jí polibek vášnivě a jednou rukou jsem si ji tiskl k sobě, aby si ten akt nerozmyslela.

Odtáhla se ode mě jen na pár vteřin.

„Tak takhle chutná koloušek.“

„Ochutnala jsi tak dvě procenta kolouška,“ řekl jsem pobaveně i roztouženě. Pobavení mi bylo vidět v očích, roztouženost na kalhotách.

Převrátil jsem se na ni a nechal jsem ji rozepínat pásek.

Jestli jsem kdy toho starouše Mefferta nesnášel, pro následující hodinku měl odpuštěno.

***

Probudilo mě vyzvánění telefonu, Final Countdown od Europe.

Nejdřív jsem sáhl za sebe, do míst, kde mívám mobil doma, ale žádnou laminovou desku jsem nenahmatal, ani lampičku, ani štos křížovek.

Pak mi samozřejmě došlo, kde jsem, a zavzpomínal jsem, kam včera odletělo moje oblečení. Triko k patě postele, kalhoty někam doprava. Převalil jsem se a kouknul jsem na zem, kde kalhoty ležely vedle hnědých papučí. Přes kapsu zřetelně svítil displej. Někdo má zatracenou výdrž.

Vyndal jsem telefon a viděl jsem, že je to otec. Věděl, že mám volný den, jen večer mám trénink, ale předpokládám, že mi naplánoval zase nějaký úžasný obohacovací večírek.

Stiskl jsem příjem. „Dobrý ráno.“

„Kde jsi?“

Obětoval bych rituálně vlastní babičku za normální pozdrav.

„V pokoji.“

„To je možný, ale ne ve svým.“

„Jsem… na návštěvě.“

„Tak se laskavě dostav do tenisovýho komplexu, máme tu problém. Výraznej problém.“

Zpozorněl jsem. „Týká se to mě?“

„Týká se to nás všech. Ať už jsi tady.“

„No dobrá, do hodiny dorazím.“

„Buď tak laskav.“

Položil jsem to a rozhlídl jsem se po pokoji. Ležel jsem v posteli sám. Ale s tím jsem počítal, Karolína měla ráno práci. Jen mě zamrzelo, že se ráno nerozloučila. Taková ranní pusa dokáže divy.

Oblékl jsem si kalhoty, v koupelně narychlo vyčistil zuby jedním novým kartáčkem a seběhl jsem po schodech k recepci. Byl tam někdo jiný, tenisový fanda ze včerejší noci zmizel. Místo něj tam stál hubený zrzek a vysvětloval něco novým hostům. Tak jsem mu jen pokynul hlavou.

Cesta do komplexu mi zabrala půl hodiny. Úterní provoz je v Moskvě slabší než v Krnově, kde jsem vyhrál svůj první turnaj. Po silnicích se vleklo jen pár aut a náklaďáků, takže mě taxi vysadilo na místě dřív, než jsem otci sliboval. Velké stříbrné hodiny nad vchodem ukazovaly půl deváté.

Že na mě otec přede dveřmi čekal, mi divné nepřišlo. Zarazila mě ovšem tři policejní auta, zaparkovaná napříč parkovištěm. Částečně skrytý za nimi stál pohřební vůz. Ambulance zrovna odjížděla. V tříslech mi začalo docela nepříjemně škubat.

Otec mě zahlédl hned, jakmile jsem zabouchnul dveře. Vykročil ke mně svižným krokem a v očích jsem mu poprvé za několik let viděl nejistotu. A možná ztrátu kontroly nad situací, což mi přišlo ještě podivnější. A i díky tomu jsem se začal opravdu bát.

„Trochu se nám to tady vymyká z rukou,“ řekl, když ke mně došel.

Pocit v tříslech ještě zesílil. „A vysvětlíš mi to?“

„Někdo zavraždil tu tvoji masérku ze včerejšího dne. Karolínu.“

Nepříjemný pocit v tříslech povolil a já chvíli myslel, že jsem se pomočil.

„To nemůže být pravda…“ Projelo mnou několik vln mrazu a ta poslední způsobila, že jsem se celý zatřásl. Navenek to muselo vypadat jako nějaký obří tik. „To prostě nemůže být pravda. Ještě včera…“

„Ještě včera co?“

„Ještě včera mě masírovala,“ dokončil jsem. Ani nevím, proč jsem neřekl, že od ní právě jedu. Neměl jsem nic společného s tím, co se teď a tady děje. Ale stejně jsem se cítil nějak provinile a než ten pocit pochopím, bude možná lepší být zticha. A nedávat samozřejmě otci další důvod k napomínání.

„Tak už definitivně domasírovala.“

Zazvonil mu telefon. Ukázal na mě, že si to vezme stranou, a já jen pokrčil rameny. Došel jsem ke vchodu do haly. Bylo tam snad rušněji než včera večer na párty. Na recepci seděla žena v bílém plášti a okolo ní několik pracovníků. Jedna kolegyně ji držela za ruku a něco rusky povídala. Hádal jsem, že ta bledá žena našla Karolínu.

Ježiš…

Posadil jsem se do jediného volného křesla naproti recepci. Všechna ostatní okupovali hosté a personál.

To přece nemůže být pravda! Včera jsem měl pocit, že zažívám jeden z nejkrásnějších večerů za poslední dva tři roky, a to to má skončit takhle? To to vážně mělo skončit takhle? Jeden den, jedna noc, žádné rozloučení a cesta do márnice?

Proč by ji někdo zabíjel?

„Ptám se úplně stejně.“

Otec stál nade mnou. Ani jsem ho neviděl přijít. Měl ruce v kapsách a vypadal vážněji než kdykoli jindy předtím.

„Povídám si sám pro sebe?“

„Spíš mumláš.“

„Prostě to nechápu.“

„Mluvil jsem s Ivanem a poprosil jsem ho, ať přiletí dneska.“

Pokýval jsem hlavou.

Otec se posadil na opěradlo křesla. Ležérnější pózu jsem u něj asi nikdy neviděl. „Byl jsi s ní, viď?“

Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Byl?“

„Měnilo by to něco na věci?“

„Předpokládám, že by tě to vyloučilo z okruhu podezřelých. Alespoň v očích policie.“

Pokrčil jsem rameny. „To je mi úplně jedno.“

„Ale mně ne. Něco tady budujeme a nepotřebujeme žádný —“ olízl si rty, „žádný skvrnky na kariéře.“

Nemohl jsem si pomoct. „Na tvojí, nebo na mojí?“

„Tyhle řeči si laskavě nech. Záleží mi na tvým růstu a dělám dobře svoji práci. To je všechno.“

Povzdychl jsem si. „Víš už něco?“

„O masérce?“

„Samozřejmě. A jmenuje se Karolína.“

„Co jsem pochopil, tak to byla vražda v afektu. Tak to alespoň podávají. Berou to pěkně popořadě, vyslýchali zaměstnance hotelu, teď vyslýchají hosty a předpokládám, že my přijdeme na řadu po nich.“

„My kdo?“

„Její zaměstnavatelé.“

Necítil jsem se jako její zaměstnavatel. Cítil jsem se jako kluk, kterému sebrali den staré autíčko, hodili ho do stoupy a sešrotovali na mizernou kovovou placku.

„Víš, co se stalo?“ polkl jsem. „A jak se to stalo?“

„Co jsem slyšel, tak ji někdo ubodal. Hrůza,“ zavrtěl hlavou.

„I to je slabý slovo. Tebe napadá, proč by chtěl někdo zabít masérku? Holku, která je tady víceméně na dovolený? Vždyť ji tu kromě nás nikdo neznal.“

„No právě,“ pokýval otec hlavou.

„Cože?“

„Právě toho se bojím.“

„Bojíš se čeho?“

„Že takhle na to bude policie koukat. Pokud vím, byla tady druhý den. I kdyby se s někým seznámila, není moc pravděpodobný, že by ji ten člověk chtěl po jednom dni zabít. Je to přinejmenším… podezřelý.“

I když jsem se nad tím vším snažil nepřemýšlet, musel jsem s ním souhlasit.

Následující čtyři hodiny jsme strávili napůl pozorováním krásného vestibulu a napůl spekulacemi, co se bude dít. Já věděl, že mám večer trénink. Hodinku dvě jsem chtěl strávit na hřišti, abych se připravil na zítřejší zápas a na protivníka, který měl prý třetí nejrychlejší servis na okruhu. Na příjmu mám pořád trochu rezervy a tohle by mohl být problém.

***

---

Knihy autora: