Brazilská kerolajna (9)

Policejní stanice se uvnitř nelišila nijak zvlášť od té české. Sice jsem ještě v žádné nebyl, ale nakoukáno něco mám. Stoupli jsme si raději dál od prosklené recepce, skrze niž na nás koukal vytáhlý strážný s telefonem v ruce.

„Chtělo by to někoho zastavit a zeptat se ho, jestli mluví anglicky,“ nadhodil jsem.

„A potom?“ zeptal se Dominik.

„Potom budeme chtít mluvit s někým, kdo vyšetřuje včerejší vraždu masérky v tenisovém areálu. A budeme doufat, že to bude někdo sdílnej.“

„Tak jen pro jistotu — co vlastně chceme vědět?“

Rozhodil jsem rukama. „Cokoli.“ Sám jsem pořádně nevěděl, co se chci dozvědět. A stejně jsem v koutku duše tušil, že to je jen taková marná snaha zamilovaného kluka dohnat čas s někým, kdo ho předčasně opustil. Asi jsem nechtěl dopustit, aby mi Karolína tak rychle zmizela ze života. Takže jsem ji udržoval v tomhle umělém spánku a vůbec jsem netušil, co bude dál.

Dominik pokrčil rameny. „Dík za doplnění informací.“ Potom se ale rozhlédl kolem sebe. „No tak se někoho zeptáme, líná huba a tak dál.“

Trvalo nám zhruba deset minut, než jsme společnými silami vytipovali jednoho muže, který vypadal sdílně. Na chvíli nám sice zmizel za dveřmi, na kterých bylo něco naškrábáno azbukou a pod tím kresba panáčka u faxu s hrnkem v ruce, ale netrvalo dlouho a ze dveří opět vyšel. Tou dobou jsem se už začínal divit, že nás nikdo nezkouší šacovat, protože jsme při tom všem otáčení a prohlížení lidí museli vypadat, když ne nebezpečně, tak minimálně podezřele.

Dominik na policistu promluvil a já stál mezitím poslušně stranou. Strážník na mě ale po očku koukal, v podpaží zastrčené papíry a pořád si na stranu ulízával vlasy. Přehodil si papíry do druhé ruky, řekl dvakrát yes a zmizel za rohem.

„Tak někoho přivede,“ prohlásil Dominik a ukázal do prostorné haly, „máme se zatím posadit do křesel. Může to prej trvat.“

Trvalo to půl hodiny, ale čekání nebylo nijak úmorné. Podařila se totiž věc, o kterou jsem celou dobu tak trochu stál.

Zatímco jsme popíjeli kávu z automatu, na němž bylo lautr všechno zase azbukou a já se musel orientovat jen podle obrázků a barvy pěny, prohlíželi si nás dva policisté postávající vpravo od recepce. Ten menší a štíhlejší, co měl uši jak lívance, na mě několikrát kouknul a já mu po chvíli lehce pokynul a usmál se. Skromnost zdobí celebrity stejnou měrou jako zdravé sebevědomí.

Jeho reakcí byl skoro tygří krok naším směrem a zběsilé pumpování ruky. Začal se přehrabovat časopisy povalujícími se na stolku, a nakonec našel jeden se zubící se blondýnkou s košem jablek na přední straně, rozevřel ho a spokojeně nám ukazoval mou podobiznu s wimbledonskou trofejí, se kterou jsem se po vítězství fotil na rameni.

Netrvalo dlouho a byl okolo nás hlouček uniformovaných mužů, nejdřív cvakaly blesky na mobilech a za chvíli mi někdo podstrčil knihu a řekl mi, abych něco napsal. Listoval jsem pár stránek dopředu a bylo tam toho spousta napsáno anglicky, něco španělsky, takže jsem hádal, že je to jakási návštěvní kniha. Napsal jsem jim tam česky krásné povídání o nádherné zemi, milých lidech, tvrdém alkoholu a výborných sportovcích a hlouček policistů mi knihu sebral, jeden byl rozzářenější než druhý a nad stolem nad ní vášnivě debatovali.

Když jsem se rozhlédl po hale, uviděl jsem stát Dominika vedle prošedivělého muže s čepicí v ruce. Už z dálky se tvářil sice trochu přívětivě, ale také tak nějak zvláštně prkenně a studeně, až jsem se začal obávat, že tady to bude s pomocí těžké.

Dominik mi vysvětlil, že se kapitána ptal na dívku ze včerejšího rána z místního hotelu. A dostal odpověď, že vyšetřování probíhá. A prý probíhat bude dál.

„Řekni mu,“ promluvil jsem pomalu, „že jsi její bratr.“

„Cože?“

„Prostě mu to řekni.“

„Ani náhodou. To je totální hovadina.“

Podíval jsem se na kapitána smutně a ukázal jsem palcem na Dominika.

„He is brother.“

Dominik se na mě vražedně podíval. „Pitomče.“

Policista se na něj obrátil. „Really?“

„Yes,“ zareagoval okamžitě Dominik a přidal podobně smutný výraz, jaký se zračil na mé tváři.

Kapitán nám pokynul a řekl jednu dlouhou anglickou větu, ze které jsem nepobral ani slovo.

„Máme jít za ním,“ řekl Dominik. Neříkal to dvakrát nadšeně a ten smutný výraz na jeho obličeji přetrvával. Začínal jsem mít podezření, že to není reakce na policistova slova, ale na moje slova o bratrství.

Na policejní stanici jsme strávili dohromady dvě hodiny.

Půl hodiny jsme se fotili v hloučku policistů.

Půl hodiny jsme se s tím samým hloučkem loučili a dělali skupinové foto.

A hodinu mezi tím jsme kapitánovi v kanceláři u jeho stolu, na němž ležela rozložená složka s Karolíniným jménem a složka, která měla na titulce jméno Dominika, vysvětlovali, proč jsme lhali o příbuzenském vztahu.

Policie samozřejmě prověřovala každého, kdo s Karolínou přišel nebo mohl přijít do styku. Takže její zaměstnavatele z toho nemohli vynechat, stejně tak členy klubu. Fotografie zubícího se Dominika na mě zírala ze stolu a já přemýšlel, proč jsem vlastně takovou blbost řekl. Nejspíš ze zoufalství.

A ze stejného zoufalství jsem Dominikovi řekl, či spíše ho požádal, aby kapitánovi přeložil, že bych byl strašně rád, kdybych se dozvěděl, jak to s případem vypadá. Bylo mi jasné, že nemůžu chtít podrobnosti (nemohl jsem vlastně chtít vůbec nic, a kdyby mě už dávno vyhodili před stanici, nemohl bych říct ani popel), ale potřeboval jsem vědět, že se to ubírá správným směrem.

„Jakým směrem?“ ptal se přes Dominika kapitán.

„Já nevím, jakej je ten správnej. Jen chci mít po odchodu ze stanice něco, co budu moct říct její rodině. Aby věděli, že se něco děje a že se její dcera (a moje Karolínka) dočká spravedlnosti.“

„To vám nikdo nezaručí.“

„Tak mě aspoň pochopte, prosím. V neděli odsud všichni odjíždíme a chtěl bych aspoň trochu vědět, co se v tom hotelu stalo.“

„Bohužel vám musím říct, že všichni neodjedete. Jednoho z vás tu budeme potřebovat kvůli vyšetřování. Formalita, ale nutná. Ještě se ohledně toho s vámi spojí český konzulát.“

Otočil jsem se na Dominika. „Zůstává tady tvůj táta.“

„Vtipný.“

Policista seděl za stolem a zvědavě na nás hleděl.

Co jsme si prý mysleli, že nám tady řeknou.

Cokoli, řekl jsem popravdě.

Prý netuší, jak je to u nás v republice, ale tady se s civilisty případy nerozebírají.

Hádám, že u nás to bude podobné.

Ale přesto jsme přišli.

Přesně tak.

I když byla mizivá šance, že odejdeme s čímkoli podstatným.

Nebylo jiné místo, kde se o případu něco dozvědět.

V okolí jsou další tři policejní stanice. Jak jsme mohli tušit, že případ přidělí zrovna téhle?

Aha. To nás vůbec nenapadlo.

Policista od stolu vstal, přešel k nám a vzal nás kolem ramen. Doprovodil nás ke dveřím. Když je otvíral, promluvil a Dominik okamžitě překládal.

„Prý nám jen může říct uklidňující věc. Podle všeho s tím nemá nic společného nikdo z jejího okolí. Pravděpodobně. To pravděpodobně znělo dost důrazně.“

„Jak to?“ chytil jsem se okamžitě stébla.

Dominik se na něj otočil. „Why not?“

Následovala věta, do které jen můj tréninkový partner pokyvoval hlavou. A pak řekl: „Protože sto kilometrů odsud někdo naprosto stejným stylem ubodal Čecha. Takže to vypadá na sériovýho vraha a cestovatele v jednom. Podle jeho slov.“

„Co to bylo za Čecha?“ zeptal jsem se.

Ale místo anglické odpovědi přišla krátká a strohá ruská, kapitán nám podal ruku, a než jsem stačil poděkovat, zabouchl nám před nosem.

Dominik se otočil směrem do vestibulu. „Říkal, že jsi mizernej tenista a máš si strčit raketu do prdele, jestli už volný místo nezabrala tvoje hlava.“ Poplácal mě po rameni a já mu aspoň jednou udělal radost a na jeho vtip nereagoval, protože se mi v hlavě odvíjela naprosto jasná myšlenka spojená s cestou sto kilometrů odsud.

Jen ať si humor ponechá, on ho přejde.

***

Byli jsme na čerstvém vzduchu sotva pět minut, když mi zazvonil telefon. Na druhém konci byl otec, zrovna vystoupil z letadla a jeho nálada byla, když ne na bodu mrazu, tak zcela určitě někde poblíž něj.

„Kde jsi?“

„S Dominikem,“ řekl jsem klidně. „Mluvil jsi s Adamem?“

„Samozřejmě že jsem s ním mluvil! Volal mi okamžitě potom, co ses rozhodl dělat tak… tak hloupé věci.“ Hlas se mu znatelně třásl, ale přesto v něm bylo znát sebeovládání. „Okamžitě se vrať a připrav se na zítřejší čtvrtfinále! S kým hraješ?“

Neměl jsem tušení. „Ale já jsem přece v areálu.“

„Kdeže jsi?“

Přede mnou Dominik vykouzlil náležitě překvapený obličej a já si přiložil prst na ústa, než mohl říct něco, co by nás prozradilo.

„Jsem s Dominikem v areálu. V šatně.“

V telefonu bylo slyšet tiché oddechování a pravidelný rytmus došlapujících nohou ustal. Místo toho se ozvalo chrastění mincí.

„Nejsi ve městě?“

„Ne.“

„Takže jsi nejel na policii?“

„Jak říkám — jsme s Dominikem v šatně. Před chvílí kolem nás procházel Adam,“ lhal jsem bezostyšně. „Když jsem s ním předtím mluvil, cloumaly se mnou emoce, vůbec jsem neuvažoval. Co bych tam asi zjistil? Na ruský policejní stanici? Samozřejmě že nic. Už jsem byl skoro v taxíku, ale pak jsem si to rozmyslel.“

Z otcova hlasu byla slyšet obezřetnost. „Budeš trénovat?“

„Za chvíli jdeme na to.“

„Takže jsi s Dominikem?“

„Vždyť ti to povídám.“

„Dej mi ho k telefonu.“

Podal jsem Dominikovi mobil. „Chce s tebou mluvit táta.“ Potom jsem udělal pár kroků stranou a trochu jsem zvýšil hlas. „Jdu si připravit rakety.“

Dominik stiskl rty, až mu zbělely a zhluboka se nadechl. Hodil po mě pohledem, přiložil telefon k uchu a vydechl.

„Zdravím. Jo, za pár minut. Máme tu problém s míčkama, tak to vyřešíme a jdeme na to, je dlouho vidět. Samozřejmě.“ Chvíli mlčel a jen poslouchal. „Nerozumím vám, proč bych to… proč by to on… ne, jasně že ne. Tak to víte zase vy, s tím se mi nesvěřil. Dobrá. Dám, jasně že dám. Mějte se.“

Zaklapl telefon a podal mi ho.

„Nesnáším tě. Nutíš mě lhát tvýmu tátovi.“

„Já tě přece nenutím,“ řekl jsem podle pravdy. „Jestli máš pocit, že to smrdí průšvihem, mohl jsi mu říct, kde jsme, a jet domů.“

Přešlapoval na místě. Nad našimi hlavami přeletělo letadlo. I přes dostatečný sluneční jas byla vidět světla rozesetá po celém trupu. Chvíli jsem si ho prohlížel, poslouchal hukot motorů a potom jsem opět sklonil hlavu.

„Tak popojedeme, ne?“ pronesl jsem do ticha.

Přikývl.

***

---

Knihy autora: