Brazilská kerolajna (10)
 |
„Víš, kdo hrál ráno? Kdo už určitě skončil? Někdo, na koho máš číslo.“
„Možná Luke a možná Filip.“
„To je Rakušan?“
„Slovák.“
„Tak jim zkus zavolat. Když budeme mít štěstí, nebudou na masáži ani na tiskovce, ale budou odpočívat na pokoji.“
Jenže štěstí jsme neměli. Telefon nám nezvedl ani jeden z nich.
„Tak to zkusíme jinak,“ pousmál jsem se. Vytočil jsem číslo domů.
Vyzvánělo to až nepříjemně dlouho, už jsem to skoro chtěl položit, ale nakonec to matka zvedla a pozdravila mě svým medově libozvučným hlasem.
„Ahoj Liborku. Právě koukám, že se ti tam docela daří.“
Rodiče jsou rozvedení od mých šestnácti let. Dětství jsem měl fajn, nekřičeli na mě, nebili mě, netrápili mě. Tohle všechno si vylévali na sobě, tak dlouho a vytrvale, až toho na ně bylo už příliš, popovídali si se mnou o tom, jestli zvládnu jejich trvalé rozdělení, ujistili se, že ano, že to neublíží mé kariéře, podali si ruce a už se nikdy neviděli.
Samozřejmě mě to trápilo, ale asi jsem tou dobou trávil už příliš času po turnajích, začínaly mi juniorské grandslamy, a já tušil, že bych na nich mohl mít šanci, takže se mi vnímání toho všeho kolem mě trochu zamlžilo, a vlastně kolem mě jejich život a rozvod proletěl jako splašený vlak. Než jsem se vzpamatoval, měla matka jiného muže, psychiatra, kterého poznala v nemocnici, a vypadala šťastněji než za celé roky, co jsem v její společnosti trávil čas. Nebyl to žádný tenisový trenér s postranními choutkami, takže proč jí ve spokojenosti bránit?
Nebál jsem se, že by o našem telefonátu otci řekla. Pokud si dobře vzpomínám, promluvila s ním naposledy o předloňských Vánocích, kdy mu volala, že si nepřeje, aby její jméno přetřásal v novinách (v jednom tenisovém čtvrtletníku odpověděl na otázku, nakolik jsou mé juniorské úspěchy jeho zásluhou větou: jsou to mé úspěchy, stejně jako jeho matky a mé — díky bohu bývalé — ženy Lucie).
„Ahoj mami, docela se daří. Ale ještě nejsem ve finále. Můžu tě o něco poprosit?“
„Povídej.“
„Jsi u internetu?“
Bylo tam slyšet rachocení, posouvání židle a přesunování nějakých věcí. „Teď už jo.“
„Tys měla ve škole ruštinu, viď?“
„Kdysi dávno, ještě za Krista.“
„A číst azbuku umíš?“
„Probůh proč, Libore?“
„Potřebuju něco najít. Na ruských stránkách. Na stránkách nějakých ruských novin.“
Dominik mi naznačil, že se jde projít a já jen mávnul rukou.
„A co by to mělo být?“
„Včera tu byl zavražděnej Čech. Ubodanej. Asi sto kilometrů od Moskvy.“
„Tak to můžu mrknout na český noviny, to by tam mělo být.“
„Ne, mami, poslouchej,“ přehodil jsem si telefon do druhé ruky, „já potřebuju přesnou adresu, kde se to tady stalo, a jména lidí, který tam bydlí. To na českých stránkách nejspíš nenajdeš.“
„Tak vydrž.“
Musel jsem vydržet skoro patnáct minut. A pak se konečně znova ozvala.
„Azbuka je pořád stejně hnusná. Ale tvoje maminka je šikovná a nemá s ní problém.“
„Miluju svoji maminku,“ řekl jsem upřímně.
„Máš papír?“
Rychle jsem vytáhl z náprsní kapsy propisku a Dominikovi, který se vracel s něčím nelidsky mastným zabaleným v bílorůžovém papíru jsem potichu řekl: „Něco na psaní.“
Zavrtěl hlavou. Chňapl jsem mu po jídle, přidržel ho a utrhl kus umaštěného papíru. Jakžtakž čistý kousek jsem přiložil ke zdi vedle výlohy.
„Mám.“
„Je to město Vyšnaja Stalica. Ulice Solinská. Číslo tu není. Zavraždili Rostislava Bohatu, devatenáctiltýho kluka, v garáži. Chudáček. Podle toho, co tu píšou, přijel na týden k prarodičům.“
„A jmenujou se taky Bohatovi?“
„Jaroslava a František Bohatovi. Jestli tomu rozumím dobře, tak tam bydlí už třicet let.“
„Jsi nejlepší, mami.“
Schoval jsem propisku do bundy a mastný papír jsem žmoulal v ruce. Byl jsem jí vděčný, že se nevyptává, protože jsem si jist, že devadesát procent matek by vyšilovalo, kdyby z úst vlastního syna slyšelo slovo vražda, natož kdyby to vypadalo, že ho to enormně zajímá.
Jak jsme zjistili, když jsme si nechali přivolat taxi (z karty jsem vyzvednul patnáct tisíc rublů; neměl jsem tušení, kolik to vlastně je, ale jak se ukázalo, bylo to dost na to, abychom se dostali v pořádku na místo a zpět), cesta do Vyšnej Stalice stála čtyři tisíce rublů. Když na nás řidič na místě počká a vezme nás zpátky, přislíbili jsme mu rovných deset tisíc. A jelikož peníze hýbou světem, sovětskými postsoudruhy zvláště, byli jsme domluveni během pár minut.
***
K upravenému domu s prostornou zahradou, altánkem a garáží, kde se starší muž pachtil s papírovými krabicemi, jsme dorazili lehce po deváté. Na obloze už svítily hvězdy, ale nebyla ještě taková tma, abychom ho neviděli a aby on neviděl nás.
Dal jsem taxikáři půlku peněz. Nemám vůbec potuchy, jak během jízdy zjistil číslo domu Bohatových, protože navigaci jsem nikde neviděl, ale faktem bylo, že nám zastavil metr od jejich vrat.
Zazvonil jsem na zvonek, ale vcelku zbytečně. Muž už nám šel naproti. Otíral si ruce do špinavého hadru, a očima, které zakrývaly tlusté brýle, si nás pozorně prohlížel, byl to statný šedesátník s výraznými kouty, ale jinak měl bohatou kštici šedivých vlasů. Odložil hadr na plot a opřel se o něj.
„Što vam nádo?“
„Dobrý den,“ zareagoval jsem češtinou.
Pousmál se. „Já to tušil. Mátě českej obličej, takovýhle lícní kosti tady nenajdětě.“ Na člověka, co tu žil půl života, mluvil poměrně dobře česky.
Tentokrát jsem nechal bundu zapnutou a triko pod ní skryté. Neměl jsem chuť se seznamovat tímto způsobem.
„Jsme tu v hlavním městě na turnaji. Asi vás takhle večer…“
Vztyčil ukazováček. „Samozřejmě.“ Ukázal na mě. „Vy stě Dreksa a vy Meffert.“
„Aha,“ vylezlo z Dominika.
„Sport u nás pořád sleduju, to mi ještě zůstalo. Chápu, proč stě v Maskvě, no proč stě tady, to nějak něpobírám. Normálně bych vás i pozval, ale máme teď trochu složitou situaci.“
Snažil jsem se volit slova opatrně. „Kvůli té situaci tu jsme.“
„Asi vám něrozumím.“
„Hádám správně, že vám před chvílí policie uvolnila garáž? Čistíte ji?“ Mluvil jsem pomalu a Bohata naslouchal. „Stejně teď nejspíš u nás čistí masérskej stůl, kde našli naši kamarádku. Nevím, jestli vám tohle policie řekla, jestli mluvili o někom jiným někde jinde, ale je dost možný, že spolu ty případy souvisí.“
Muži poklesla víčka. Ne únavou, ne ostražitostí, spíš jsem z něj cítil pouze odpor. Ne odpor k nám, ale odpor celkově o té události mluvit. A já se mu nedivil, čerstvější už to skoro nemohlo být. Na to jedna noc nestačí. Je to věc, je to fakt, který se snažíte strávit do konce života. Mně někdo vzal dívku, kterou jsem znal jeden den, jim vnuka, se kterým pravděpodobně prožívali každou chvilku od narození.
„To je mi líto. A jak vám můžu pomocť?“
„Jen chci mezi tím vším svinstvem, který nás oba zasáhlo, najít spojitost. Jestli tam není, jestli je to všechno jen náhoda, tak to potřebuju vědět. Potřebuju pro sebe a pro svý blízký klidný spaní. Věnujete mi patnáct minut? Prosím.“
„Patnáct minut?“
„Víc nepotřebujeme.“
Dominik se vedle mě pohnul a naklonil se přes plot. „My jsme ochotný udělat cokoli proto, aby toho hajzla chytili. Jestli těch patnáct minut tomu pomůže, uděláte to pro svého vnuka vy?“
Bohata mlčky sundal hadr z plotu a odemkl nám branku. Jak se ukázalo, patnáct minut bohatě stačilo.
***
Už cestou v taxíku jsem uvažoval o obou variantách vraždy, o masovém vrahovi i dvou rozdílných případech, které jsou provedeny náhodou podobně, a ani jedna se mi nezamlouvala. Jak jsem vysvětloval Dominikovi, dotýkaly se nás obě.
Pokud se opravdu jednalo o vyšinutého vraha, člověka, který je z jakéhokoli důvodu schopen dvaceti ranami usmrtit ženu, odejet o sto kilometrů dál a v garáži stejným způsobem ubodat kluka, chtěl bych ho pomoct dostat. Karolína si takovou smrt nezasloužila. Ale zároveň mi došlo, pokud se jednalo o takového člověka, pravděpodobně nehrozí nikomu dalšímu od nás nebezpečí. A nemělo by ani smysl snažit se dál pátrat. Tím zjištěním by pro mě celá akce končila.
Jestli to je ovšem tak, že vražda Karolíny vůbec nesouvisí se včerejší vraždou ve Vyšnej Stalici, znamená to, že jednak nemám Bohatovým jak pomoct a jednak nám vyvstane problém kde a hlavně kdo je vrah. Jestli nepáchal vraždu sto kilometrů daleko od tenisového areálu, může tam pořád být.
A potom je tu samozřejmě ještě jedna, třetí varianta, o které jsem před Dominikem nemluvil. Asi proto, že se mi zdála nejpravděpodobnější a nechtěl jsem mu zbytečně čeřit myšlenky. Stačí, že se obětoval a vyrazil se mnou do akce. Co když to není masový vrah (upřímně — nejsem policista, ale pár kriminálek jsem už viděl a nikdy jsem nezažil, že by takový člověk vraždil dva dny po sobě) a co když ty případy spolu velmi, ale velmi souvisí. Mně to totiž přijde, že někdo spěchal. Když totiž někdo vraždí tolik kilometrů od sebe a stačí mu na to dva dny, tak podle mého skromného amatérského názoru spěchá.
Seděli jsme v obývacím pokoji na pohodlné pohovce. Před námi byly na stole nějaké placky a ve džbánu čaj. Slušně jsem jídlo odmítl (ne kvůli životosprávě, spíš více méně kvůli odpudivému vzhledu samotného jídla) a poděkoval jsem, že nás i přes pozdní hodinu pustili dovnitř.
Choť pana Bohaty byla skleslá, viditelně unavená, avšak nebyla uplakaná a neměl jsem pocit, že by tu kdokoli trpěl.
Jak se vzápětí ukázalo, důvod byl v tom, že k nim vnuk jezdil jednou za pět let. Možná ještě méně.
„On k nám neměl nějaký výrazný vztah, víte?“ vysvětlovala nám žena, zatímco natřásala množství polštářů vedle sebe. Měla na sobě slušivý modrý kostým moderního střihu, který z části zakrývaly na blonďato obarvené vlnité vlasy a přes ramena položený svetr. Mluvila ještě lépe česky než její manžel. „A kdybychom bydleli v Čechách, možná by za námi ani nepřijel, ale cizina ho lákala. Když tady byl kolem patnáctého roku s naší dcerou, tvrdil, že miluje zdejší pohostinnost. A zdejší holky. Takže jsme byli až na třetím místě.“
Bohata se mezitím usadil vedle Dominika. Postavil před nás panáky s vodkou. Podíval jsem se na svého kamaráda, ale ten jen pokrčil rameny, takže netrvalo dlouho a jeli jsme třetí rundu. Díky bohu to nebyla čistá vodka, ale šiškovice, která chutnala trochu po hruškách a trochu po ořeších. Tolik asi k dnešnímu tréninku.
Bohata se o Rosťovi rozpovídal. Bylo vidět, že ho stejně jako jeho žena má rád a že ho chtěl vídat častěji, ale buď nemohli odjet oni, nebo jejich dcera přijet do Ruska, takže přišlo nutné odcizení. Dárky si v zimě posílali vždycky (a na naše Vánoce, upozorňoval pán domu, vždycky jsme posílali dárky před čtyřiadvacátým, nikdy jsme tu neslavili ty pravoslavný nesmysly), telefonovali, přáli si k narozeninám, jen už v tom nebyla ta srdečnost jako ze začátku.
***
 |
Knihy autora:
 |
 |
Nejnovější komentáře