Mrtvá na pramici (2)

II.

Popravdě řečeno, na ryby Tonda Mazaný v posledních letech moc nechodil, více o rybolovu vyprávěl, než by skutečně lovil. Ne, že by nechtěl, ale práce ho natolik zaměstnávala, že mu nezbýval čas. Ba ani nestíhal sledovat módní trendy v rybářské technice a kolikrát za celý rok doslova nespatřil šupinu. Proto darovaný mušák doma pečlivě uložil do skříně —k muškařině je přece jenom potřeba více zkušeností — a místo něj z ní vyndal svůj starý téměř retro prut s navijákem Stabil. Takový se dnes již u vody nevidí. Láskyplně jej pohladil a zavzpomínal na dobu svého mládí.

Tehdy chytal v lomu Stráž, na kouzelné tůni poblíž Vrbčan. Měl nastraženo na rousnici a čekal do noci na pořádného úhoře. Jenomže tam tehdy nebyl sám, společnost mu dělala jeho budoucí žena. Úhoři nebrali, nebylo divu za jasné měsíční noci, tak se více věnoval své milé. Když byli v nejlepším, nějaký starý rybář vracející se z druhého břehu domů na něj zařval:

„Bacha, bere vám!“ Tonda se lekl a rychle, s trenkami na půl žerdi, vyskočil. Spatřil však už jenom konec prutu mizejícího v hlubinách. Nějaká místní lochneska mu ho ukradla.

Skočil za prutem do vody, ale marně. Když ze studené vody téměř nahý vylezl, stálo už kolem několik dalších zvědavců. Tonda nevnímal oplzlé komentáře, na jaké žížaly to loví, přehodil přes svoji naštvanou dívku svůj plášť a rychle oba zmizeli z dohledu zvědavců. Ještě dlouho potom si musel svou milou udobřovat.

Tehdy o jeden svůj prut přišel. Avšak ten zbylý právě teď zabalil do přepravního futrálu a těšil se, až se opět dostane ke svému „rodnému“ rybníčku.

Přestoupil do místní rybářské organizace v Plaňanech, kde se po letech setkal se starými známými, zakoupil zde místní povolenku a jakmile se v domě po rodičích usídlil a vyřídil vše potřebné, vydal se konečně znovu na ryby.

Přípravy to byly velkolepé, jako na nějaké válečné tažení. Perníkové těsto, těsto z krupice a česnekové těsto na cejny. Kolínka s anýzem a kukuřice v mléčné zralosti. Brambory právě tak měkké, aby držely na háčku. Žížaly hnojáčci, které se umí kroutit jako hadí ženy, a rousnice dlouhé tak, že by si je nejeden člověk spletl s užovkou. Pevné pruty, nové vlasce na navijácích a ostré velké háčky čekaly na svou novodobou výpravu.

Tonda Mazaný si nepřipouštěl, že se dnes již loví jinak a jeho těžkopádná výbava nemá moc šancí na úspěch. Tak jako se v jeho praxi zdokonalovali zločinci i policejní taktika, tak se v mnohém změnila i rybařina. To však nezměnilo nic na tom, že Tonda nemohl dospat. Už jako malý kluk se takhle časně probouzíval a v duchu si představoval, jak táhne svého životního kapra.

Ale ani tentokrát se tak nestalo.

V prvé řadě se mu podařilo po časném probuzení k ránu opět tvrdě usnout, zaspat a dojet k vodě pozdě. Až kolem desáté. To už byla většina top míst obsazená. Zbyl na něj jenom plácek v místě, kde se sedělo nepohodlně, přístup k vodě byl strmý a hlavně tam rostla skupina vzrostlých keřů, které bránily snadnému lovu. I zkušenější rybář by tu měl problémy, tak není divu, že Tonda hned při prvním náhozu udici zamotal. A aby toho nebylo málo, při snaze vlasec z větví vytrhnout si počínal tak nemotorně, že kopl do svého kyblíku s nástrahami a už se stihl jen zoufale dívat, jak se zvesela kutálí do vody. Ten den už neměl, na co by chytal.

Jeho počínání přilákalo místního porybného, pana Špačka:

„Co to tu vyvádíte? Vždyť nám tu všem vyplašíte ryby!“

„Já to nedělám schválně, ten vlasec tam drží tak pevně.“

„Aby ne, to není vlasec, ale pořádný lano. To nevytrhnete, spíš vyvrátíte celou vrbu i s kořeny. Děláte mi tu jenom bordel. Ukažte, já to přefiknu.“

Pan Špaček vzal nůž, přeřízl to nesmyslné lano a o něco později začal kontrolovat Tondovu povolenku.

„Vidím, že zatím bez úlovků. No, není divu, když se tak na vás koukám.“

Tonda sklopil oči na sebe, přejel se pohledem, ale neshledal nic mimořádného.

„Myslím ty pruty a vůbec celou výbavu. Na to dneska sotva něco chytnete. To se používalo snad ještě za doby Franze Josefa, ne?“

Tonda to taktně přešel, naopak se rozhodl dozvědět, jaké náčiní by bylo v dnešní době vhodné používat:

„Víte, řadu let jsem nelovil. Poradíte mi, co bych si měl tedy pořídit?“

„No, já nevím. Většina chlapů tu používá feedry, ale zeptejte se támhle Vaňka, to je znalec. Loni tu dokonce chytil…“ Než však stačil větu dokončit, Vaněk prudce vstal, až mu z hlavy spadla kšiltovka Berkley, přitom ukazoval rozrušeně na druhý břeh a začal na porybného Špačka křičet:

„Láďo, je tu zase! Zas odnáší plný pytel ryb!“

„Parchant, až já ho jednou dostanu!“ vztekal se porybný, až mu zrudla celá tvář.

„Koho?“ zeptal se Mazaný.

„Ále, to je místní pytlák. Bere evidentně podměrečný ryby, chytá štiky v době hájení, ale je chytrý. Vždycky včas zmizí.“

„Tak se domluvte s ostatními! Stačí vzít pár chlapů a jít na něj z obou stran. Rybník není velký.“

„To jsme už zkoušeli, ale vždycky nám zmizel. Navíc nechodí jenom sem.“

„A poznal ho někdo z chlapů?“

„Ne, on nosí kuklu přes hlavu. Já si myslím, že je to někdo z místních rybářů a v duchu se mi vysmívá.“

„Myslím, že na něj jdete příliš zbrkle. Má vás přečtený. Třeba bych vám mohl pomoci.“

„Myslíte? Co vy s tím zmůžete.“

„Mám teď čas, jsem v důchodu a leta praxe u kriminálky nejsou v tomhle případě k zahození.“

„A co za to budete chtít?“

„Nic. Stačí, když mě naučíte chytat.“

„Platí,“ podal na znamení úmluvy porybný Tondovi ruku, „ale jak se tak dívám na to vaše náčiní, nevím, nevím — jestli ono to nebude složitější, než chytit pytláka. V každým případě, já jsem Láďa, myslím si, že tykání bude lepší. A stav se někdy v klubovně na panáka.“

***

Knihy autora: