Mrtvá na pramici (3)
III.
Antonín Mazaný si sbalil své náčiní, ale domů nespěchal. V klidu si šel obejít rybník. Byl rozlehlý sotva dva hektary, většinu břehu pokrýval písek, jenom tu a tam vyrůstal trs trávy. Okolo rybníka se majestátně tyčilo pár vrbiček, ale vesměs tu vše připomínalo suchou poušť. Jenom v jedné části, u přítoku, rostla tráva svěžejší. Zde se také pytlák ukrýval, ale dávno zmizel.
Jistěže si Mazaný chtěl tohle místo obhlídnout. Jakmile se přiblížil, z přitékajícího potůčku vyrazilo pár vylekaných ouklejí ukrýt se do rybníka. Rychle se schovaly pod listy lakušníku. Tonda Mazaný se jen pousmál a dál se věnoval svému pátrání. V bahně u strouhy nalezl pár stop od holínek. Znaleckým okem posoudil, že by se mohlo jednat o mužské boty třiačtyřicítky, dle hloubky obtisku někoho zhruba kolem osmdesáti kil, ale to byl jenom odhad. Jiné čerstvé stopy tu nenašel, takže mohl celkem s určitostí předpokládat, že je zde zanechal zmíněný pytlák. Ještě se tu válel kousek vlasce, ale těžko se dalo určit, kdo jej zde pohodil.
Mazaný sledoval stopy proti proudu potůčku. Nevedla zde žádná prošlapaná cesta, tedy se tudy mockrát k rybníku nepřicházelo. Dokonce se musel prodírat mohutným porostem kopřiv, přičemž se dosti popálil.
„Jestli tudy chodí pytlák častěji, jistě i v horku nosí dlouhé rukávy a nohavice,“ usoudil pro sebe Mazaný.
Asi po dvaceti metrech se mu podařilo z té džungle vyprostit. Dostal se až k rozbahněné cestě, která vedla směrem k Labi. Zde už bylo stop více. Od různých bot, kol, ale i širších pneumatik, možná od motorky nebo spíše od babety. Neslyšel sice žádný motor, když pytlák utíkal, ale klidně mohl babetu chvíli jenom vést. Tomu mohlo nasvědčovat pár stop, ale jisté to nebylo. Cesta se za chvíli napojila na asfaltovou silnici a zde se stopy úplně ztratily.
Tonda Mazaný usoudil, že by bylo dobré obejít pár rybářů a poptat se jich, co viděli. A vůbec by bylo fajn poznat více místní lidi. Zatím jenom věděl, že pytlákem není ani Vaněk, ani porybný. To bylo prozatím vše.
Procházka kolem rybníku byla výtečná. Pozoroval tokající kačery, kteří sváděli tuhé boje o celkem netečnou kachnu, v dáli se pod prosluněnou hladinou vyhřívali amuři velcí jako klády a kolem břehu tančily dvě vážky jak o život.
Byla radost je pozorovat.
Tonda Mazaný s dobrou náladou obešel téměř celý rybník, až došel ke staršímu rybáři v rybářském klobouku vyzdobeném několika starými třpytkami a muškami. Na sobě měl flanelovou košili s dlouhými rukávy a staré roztrhané manšestráky.
„Dobrý den, tak co, berou, berou?“
Rybář neodpovídal. Ani se neohlédl.
„To chytáte na plavanou?“
„Hele, nerušte a běžte si po svých.“
„Promiňte, jenom jsem se zeptal. Jsem tu nový, tak zjišťuji, co a jak. Někdo před chvílí chytal u přítoku, to je asi dobré místo, že?“
„Nikoho jsem tam neviděl. A dejte mi pokoj, plašíte mi ryby!“
Tonda Mazaný pokračoval dál a poptal se ještě několika dalších rybářů. Ti byli již vstřícnější, ale žádnou lepší informaci mu nepodali. Buď nevěděli o pytlákovi nic, nebo jenom to samé, co porybný s Vaňkem.
Postupně obešel celý rybník, až se dostal zpět k Vaňkovi.
„Tak co, zjistil jste něco?“
„Nic moc. Potřeboval bych víc poznat místní lidi. Zatím jsem narazil jenom na jednoho nervního dědka.“
„Jo, to byl Jouza, starej morous. On už je takovej. S nikým nevychází. Ale jestli chcete poznat místní lidi, tak to doporučuju zajít do hospody. Hrajete mariáš?“
„Trochu.“
„Prý jste z Pískový Lhoty. Tak přijďte večer na partičku do Sokolovny. Stejně by se každý nový rybář měl pořádně zapít.“
IV.
Jakmile večer vstoupil Tonda Mazaný do Sokolovny, málem mu vyrazil dech hustý dým. Těžko se dalo přes tu neprostupnou mlhu rozpoznat, kde je místo. Až po chvíli se rozkoukal a uviděl Vaňka, jak na něj mává od jednoho stolu.
„Tady, detektive, držím vám místo!“
Nešlo si nevšimnout, jak se několik místních štamgastů ohlédlo. Mezi jinými Vávra, Dušek, Stránský a Jouza.
Tonda Mazaný se posadil k Vaňkovi a šeptem povídá:
„Prosím vás, moc tu nehovořte o tom, že jsem pracoval u kriminálky, nemusí to kdekdo vědět.“
„Jasně, Sherlocku, ale tohle tu dávno ví každý. Neboj, tady to nikomu nevadí. A vůbec, co piješ. Myslím, že bysme si měli tykat.“
„To bychom mohli. Ale já tvrdý nepiju.“
„Co meleš. My nejsme žádný paničky, chceš rum, nebo zelenou.“
„Zelenou vůbec ne.“
„Takže rum. Karle, hoď nám sem dva velký frťany.“
„Ale já…“
„Mlč! To je na mě. To bys mě urazil.“
Za chvíli do sebe kopli první dva rumy.
„Tak, já jsem Josef, ale všichni mi říkají Vydra. Lepšího rybáře v kraji nenajdeš.“
„Tonda. Slyšel jsem, že chytáte, vlastně chytáš, dobře. To jsi lepší, než ten pytlák?“
„Hm, nevím. kolik toho ten floutek nachytá, ale já jsem rybář, on je pytlák. Mám poctivě zakoupenou povolenku, tady Láďa ti to potvrdí.“
„Netušíš, kdo by to mohl být?“
„Z místních nikdo. To bude někdo přespolní. Poznali bysme ho a dávno by dostal přes tlamu.“
„Porybný si myslí něco jiného.“
„Já mu to neberu, ale podle mě se plete.“
„A kde všude jste toho pytláka už načapali?“
„Já jenom párkrát tady v lomu, ale zeptej se Ládi, támhle jde.“
Porybný Špaček stál ve dveřích. Rozhlížel se, kde sedí Vaněk s Tondou Mazaným.
„Prý ti Láďo zase ten pytlák pláchnul,“ smál se od pípy výčepní, „měl bys víc trénovat, abys ho dohonil.“
„Koukám, že se tady nic neutají.“
„To víš, měl by sis ty svoje rybičky víc hlídat.“
„Hele. Karle, nech si ty řeči, jo? A přines mi radši pivo.“
Porybný se posadil ke svým společníkům a hned vytáhl paklík karet.
„Tak co, volenýho, nebo licitovanýho.“
„Já to zas tolik neumím.“
„Tak dobrá, volenýho. Však se časem zaučíš.“
Hra začala.
***
Knihy autora:
Nejnovější komentáře