Mrtvá na pramici (4)
Od začátku bylo zřejmé, že Mazaný moc mariáš neovládá. Odhazoval trumfy, kdy neměl, když rozdával, tak chtěl karty míchat, a když odhodil desítku přímo do chřtánu Láďova žaludského esa, Pepa Vaněk zvaný Vydra už to nevydržel a spustil:
„Hele, Tondo, to tvoje příjmení se k tobě hodí.“
„To jako proč?“
„Protože mažeš soupeřovi, jak se dá. Mazaný, to sedne. Platíš další rundu, aby ses zaučil.“
Za chvíli přistály na stole tři panáky a další piva. Půllitry o sebe cinkly a část pěny chrstla na ubrus.
„Snímej a dávej pozor, co kdo odhazuje.“
„Já bych se vás, pánové, spíš rád zeptal na toho pytláka. Jak často jste ho viděli?“
„No, on si dost dává pozor. Popravdě řečeno, dnes jsem ho v lomu ve Vrbčanech ani nečekal. Párkrát jsem ho načapal na Výrovce, ale to seděl většinou na druhém břehu. Chlapi z Peček říkali, že ho jednou viděli v noci na jejich revíru, ale kdo ví, jestli to byl on. Dost taky chodí na Labské tůně, kolem Nymburka a Poděbrad. Tam se líp schová. Prý ho viděli i na Mrzl… Mr… Mrlině. To tady Vydra ho jednou potkal přímo na Labi, že jo?“
„Josef říkal, že ho viděl jenom ve Vrbčanech v lomu?“
„Jo, to jsem říkal, tohle je dávná historie. To jsem ještě chytával na boilies.“
„To je co?“
„Jak bych ti to vysvětlil. Karle, hoď nám sem další rumy!“
„Já už si ne… nedám,“ zadrmolil Tonda.
„Neodmlouvej, rybář musí něco vydržet!“
Na stole přistála další runda. Rumové pralinky v tekutém stavu.
„Tak jak je to s tím bojlísem?“
„To jsou takové velké tvrdé kuličky, které se nenapichují na háček, ale přivazují se k němu. Je to taková past na kapry, nasají kuličku, aniž cokoliv tuší a s chutným soustem po chvilce zhltnou i smrtící háček. Chytají se tak i dvacetikiloví kapři.“
„To je zajímavé, taková podobná past by se hodila i na toho našeho pytláka. To já chytám leda tak na kolínka.“
„Hm, na to už dneska loví málokdo. Ten pytlák určitě ne.“
„Proč myslíš, Láďo?“
„Protože potřebuje nějakou rychle účinnou nástrahu. Nepotřebuje se hodinu přetahovat s kaprem velkým jako malé sele. A navíc, jednou jsem ho skoro chytil, na výrovce kousek od Zvěřínku. Nestačil si všechno pořádně zabalit a nechal tam krabičku s háčky. Všechny byly s lopatkou.“
„Co to znamená?“
„No, takový se, pokud vím, na bojlís nepoužívaj.“
„Vidím, že se toho musím ještě hodně učit.“
„Tak pojeď s námi v sobotu na Labe, vezmeme ho, Láďo, že jo?“
„Jasně, sejdeme se tady před sokolovnou. Ale nejdřív to musíme pořádně zapít, bez toho by nám určitě nebraly.“
Tondovi se při pohledu na další panáky zvedal žaludek, ale už si netroufl nic namítat. Se zavíračkou se pak společně vyvalili z hospody ven a za hlasitého zpěvu písně: V Záhořanech na potoce stával mlýn, dneska je tam jenom halda rozvalin, se vydali k domovům.
V.
Celou noc z pátku na sobotu lilo. Zdálo se, že domluvená rybářská výprava skončí ještě dříve, než začala. Antonín Mazaný však nic nevzdával. Oblékl si zelený gumový plášť, na hlavu si posadil široký rybářský klobouk s velkým zadním kšiltem, aby mu nepršelo za krk, a vyrazil na sraz.
Přišel tam první. Netrpělivě přešlapoval na místě, voda mu pod botami hlasitě čvachtala, chladivé kapky mu bičovaly tvář. Už si myslel, že Vaněk s porybným nepřijdou a chtěl se vrátit, když se v dálce objevila dvě kulatá žlutavá světla žigulíku. Byla docela odvaha do tohoto obstarožního vozu nastoupit, ale co jiného Tondovi zbývalo.
„Vítej, Sherlocku, hoď si cajk do kufru a frčíme.“
Tonda uložil opatrně své pruty do zavazadlového prostoru a vyrazili směr Nymburk. Na místo dorazili kolem šesté hodiny ranní. Už pomalu svítalo. Od auta se vydali podél řeky pod nymburské zdymadlo. Podle Vaňka bylo toto místo zaručené.
„Tady jsou cejni jako lopaty, tloušti přes padesát cenťáků a o kaprech ani nemluvě.“
„Vaněk trochu přehání, ale pěkné kousky se tu chytnou. Já mám odsud svého rekordního šestikilového candáta.“
„Tak to se mám na co těšit.“
Dorazili na místo, Pepa Vaněk rozdělal šrot a ukazoval Tondovi, co a jak.
„Pro začátek ti ukážu lov na páternoster. Chytneš si pár cejnů a podouství pro zábavu a možná přijde i nějaký ten kapřík.“
„Na páternoster? Znám takový typ výtahu, ale jak se na to chytají ryby, to fakt nevím.“
„To je takový způsob připevnění krmítka, podívej.“
Vaněk předvedl svůj speciální systém a pak zkušeně nabral do krmítka šrot s hrstí bílých červů. Nahodil a spokojeně se usadil do své stoličky. Podobně se zachoval i Láďa. Tonda rozbalil své staré pruty, Lipna, nahodil také a zavěsil mezi očka bílé korkové čihátko. Nutno podotknout, že ryby nebraly nikomu. Asi za půl hodiny se ozval Láďa.
„To bude tím deštěm, voda je moc zakalená.“
„Chtělo by to pořádné rousnice. Třeba by přišla parma,“ dodal Vaněk.
„Slyšíš ho, Tondo? To je Vydra, ten si ví vždycky rady.“
„Hm, zatím jsme nic nechytli.“
„To chce čas, podívej, mraky ustupují. Náš čas ještě přijde.“
Jenomže ryby na povedenou sestavičku lovců dneska dlabaly. Záběr nepřišel ani za další hodinu. Dokonce i takový rybář, jako byl Vydra Vaněk, se začal ošívat.
„Dneska to vidím bledě. Alespoň, že už vykukuje slunce. Ještě bude pěkný pařák, uvidíte. V horku je dobré zkusit sumce, ale na to dneska nejsme připravený. Jestli nic do půl hodiny nepřijde, tak to balím.“
Záběr opravdu nepřišel, jenom když už slunce opravdu začalo pálit, projela kolem nich na kánoi mladá a půvabná dívka.
„Ahój,“ pozdravila je trochu laškovně a vystavila na odiv své vnady.
„Pak že neberou,“ okomentoval to Láďa.
„Slečno, dávejte na sebe pozor a moc se nevystavujte.“
„Co blbneš, Tondo, vždyť je to pěkný.“
„Možná je, ale připomnělo mi to dávný příběh, jednalo se o můj první případ, kdy jsem dělal ještě jenom asistenta detektivovi Procházkovi. Tenkrát ta dívka byla taky takhle mladá.“
„Počkej, povídej, to mě zajímá,“ zbystřil Pepa, a i Láďa se přisunul blíže.
Antonín Mazaný začal vzpomínat.
***
Knihy autora:
Nejnovější komentáře