iPolda
Věnováno Dufmanovi
„Vy jste policista?“ zeptal jsem se nedůvěřivě muže v bílé uniformě, který měl na čepici kromě osmicípé hvězdičky ještě logo nahryznutého jablka.
„iPolicista,“ opravil mě muž a ukázal mi průkazku. „Prý vám ukradli iPod.“
„Kdo je to, miláčku?“ zavolala manželka z koupelny.
„Jenom nějakej iPolda!“ křikl jsem. „Přišel kvůli tomu iPodu! Tak pojďte dál.“
iPolda vešel pomalu do bytu a zdálo se mi, jako by se v chůzi lehce zapotácel. No to je síla, řekl jsem si v duchu, snad není opilý?
„Posaďte se,“ řekl jsem mu v pracovně, „nebude vám vadit, když se zatím doobléknu?“
Byl jsem ještě v tílku a od těch dob, co jsem permanentně na Skajpu, musím nosit kravatu i doma, kdykoliv může volat nějaký klient.
„Tatínku, kdo je ten pán?“ zakňoural ve dveřích Tomík, ještě pořád v pyžamu, a protíral si oči.
„iPolicista, Tome, běž za maminkou, ať tě oblékne a nasnídejte se.“
„Já nechci,“ odpověděl. Období druhého vzdoru u něj evidentně nastoupilo o několik let dříve, než by mělo. Děti teď dospívají rychleji.
Rozhodl jsem se ho ignorovat.
„Takže,“ řekl jsem policistovi, zatímco jsem si oblékal košili, „vymáčkli okno ze zahrady a vlezli do pracovny. Ale stihli ukrást jenom ten iPod a nabíječku, asi jsem je vyrušil, když jsem se vracel se synem ze školky.“
iPolda seděl chvíli bez hnutí a strnule zíral na suprematistickou Kompozici č. 8 Vasilije Kandinského, co jsem měl na stěně pracovny. Byl to pochopitelně jenom iPaint, na originál se musíte podívat u Guggenheima. (www.guggenheim.org)
„Nedáte si kávu?“ vplula do pracovny manželka. Samozřejmě na sobě měla ten krátký růžový župánek, ve kterém se vždycky producíruje před nečekanými návštěvami, ačkoliv to nesnáším, zvlášť když jde o klienty. (www.crazymoda.cz)
iPolda na ni pomalu otočil hlavu, ale v jeho očích se neobjevil ani krapet zájmu, což mě z jakéhosi důvodu trochu popudilo. Za nohami mojí ženy šel by kdejaký muž světa kraj / šel s hlavou odkrytou a šel by bosý / šel v lednu, ale v duši věčný máj / šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy! (Jaroslav Vrchlický)
Po ránu je moje myšlení vždycky trochu roztěkané…
„Ne-e,“ odpověděl iPolda, obrátil se ke mně a pak ztuhl.
„Co je s ním?“ zeptala se žena.
Pokrčil jsem rameny a se zájmem sledoval iPolicistův tupý pohled.
Náhle se opět pohnul.
„Kávu – si nedám,“ pokusil se pousmát, ale vyšla mu z toho jen jakási křečovitě zadrhlá grimasa, „ale – jednu prosbu bych – měl. Nemohl bych se připojit přes vaši – wifinu?“
„Chm,“ řekla žena a odešla.
Nadiktoval jsem mu heslo.
V ten moment jako by do něj vjel život.
„Tak tedy… včera… v kolik přesně?“
„Něco po čtvrté…“
„Řekněme – v šestnáct deset?“
„Ano tak…“
Výslech trval sotva patnáct minut. Poté, co si prohlédl okno, jsem mu ještě sdělil heslo k naší domácí síti a úspěšně jsme vytiskli protokol.
Když odešel, zašel jsem do kuchyně za rodinou a konečně si dal hrnek pořádného kafe.
„Tak co?“ zeptala se žena.
„Nic, to je všechno.“
„Vyšetřej něco?“
„Blázníš? Na okně prej nebyly ani otisky, takže to asi odloží. Leda, kdyby to našli při prohlídce u nějakýho čórkaře, tak by nám to vrátili.“
„Ty iPoldové jsou úplně nanic, člověk s nima leda ztrácí čas.“
„Všichni poldové jsou na nic. Jako kdyby to někdy bylo jinak.“
„Ale co peněz tahle iPolicie stála!“
„Za ty prachy jim mohli zajistit interní operační systém nebo aspoň nějaký rychlejší připojení, kdyby nejel přes naši wifinu, tak by ten zápis trval půl dne. Jenomže to by prej stálo ještě další dvě miliardy navrch.“
„Tak neměla tahle vláda narvat všechny prachy do raketoplánu, kterej teď stojí už pět let v hangáru na Ruzyni a ještě ani jednou nevylít! A kde je ta slibovaná česká kosmická stanice? No kde? Za celou tu dobu nebyli schopný smontovat ve Škodovce ani ten kokpit!“
„Co je to kokpit?“ zeptal se Tomík.
„Kabina pro kosmonauty,“ vysvětlil jsem mu a políbil manželku. Vždycky, když se začne rozčilovat nad politikou, tak jí to hrozně sluší.
„Až budu velkej, budu kosmonaut!“ prohlásil syn.
Smutně jsem se usmál. Mohl jsem mu říct, že už jeho dědeček…
Ale proč brát dětem iDeály!
© Stanislav Hudský, 2011
Nejnovější komentáře