Mrtvá na pramici (7)
Což o to, putovat po břehu Berounky bylo nádherné, zpěněné proudy, rozmanité zátočky, tajemné tůně, jenom tak mít čas si nahodit! Kdybyste viděli, co tam bylo překrásných tloušťů, kteří čekali pod porosty trav na mušku spadlou do vody, nebo ty lovící boleny dravé, před kterými zdrhala hejna vyplašených stříbřitých rybek! Jenomže já jsem si na lov musel nechat zajít chuť.
Šel jsem po břehu a každého rybáře se ptal jak na dívku, tak na pramici. Dívku však nikdo nepoznával a o pramici se mi také nepodařilo zjistit nic podstatného. Až téměř u Račic se mi podařilo přece jenom něco trochu zajímavého najít. V trávě ležela bankovka — tuzexové bony. Tady, v blízkosti chatové osady bych je rozhodně nečekal. Ne, že by je někdo z chatařů nemohl vlastnit, ale že by je s sebou tahal k řece?
Brzy jsem potkal Noska, který se vracel očividně spokojený. Nic podstatného nezjistil, zato se u jedné paničky dobře najedl, vepřovým se zelím nikdy nepohrdne. Manžel té dámy se dlouho nevracel z ryb, a ona přece nebude čekat, dokud její připravená dobrůtka nevystydne.
„A máte aspoň něco zajímavého, pane Nosek?“
„Dobře tu vaří, hlavně vepřový je výtečný, ale tu dívku nepoznal nikdo. Myslím si, že bysme tu ještě měli s výslechy pokračovat. Vezmu si to na starost. A co ty?“
„Nic, jenom snad, ale to asi nebude důležité.“
„O co jde?“
„Našel jsem tu tohle!“
„Bony? Hm, to asi opravdu nebude důležitý, ale raději je schovám u sebe. Samozřejmě jako důkazní materiál.“
VIII.
Z restaurace se Antonín Mazaný, který by si v tuto chvíli mohl říkat spíše Namazaný, vracel opět se zavírací dobou. Ke konci jeho vyprávění seděla kolem jejich stolu celá hospoda a musel slíbit, že svůj příběh příště dovypráví. Tonda sice namítal, že se takhle z něj stane brzy alkoholik, ale ve skutečnosti byl rád, že získává doma ve Lhotě nové přátele. Jistě, nebyl úplný cizák, ale od smrti jeho rodičů uplynulo již několik let a on sem příliš nejezdil. Mnoho lidí ho tedy neznalo.
S Vaňkem a porybným Láďou se domluvili, že si zajdou na ryby až o víkendu, oba dva totiž pracovali a v týdnu jim moc času na rybaření nezbývalo. Zato Tonda měl volna habaděj. A rozhodně se nechtěl stát strádajícím a chátrajícím penzistou, tak jak je často ukazují v nudných seriálech na Nově.
Důchodový věk přece nemusí znamenat naprostou rezignaci. Pokud to zdraví dovolí, tak není třeba se hrbit, plahočit k lavičkám v parku a krmit tlusté holuby. Ve skutečnosti je dost aktivních starých lidí, o kterých se však, bohužel, tolik nemluví. Nejspíš proto, aby měli mladí ze stáří předem strach. Zdravé a svěží důchodce náš důchodový systém nepotřebuje…
Antonín Mazaný byl duchem lovec a dobrodruh. Jinak by asi ani nemohl pracovat tolik let u policie. Doma ve stavení se nezdržoval příliš dlouho, na nějaké domácí práce nebyl moc stavěný. Také podle toho jeho domácnost vypadala. Kopa neumytého nádobí, pohozené prádlo, jeho domovu chyběla hospodyně. Ale na to byl chytrý dost, ještě toho trochu. Svoboda je svoboda.
A tu si hodlal užívat do sytosti.
Vyjel si krajem polabských nížin k oblíbenému malému lomu ve Vrbčanech. Jako kluk tam chytával malé okouny, ale viděl tam chytit i metrovou štiku. Malé vody kolikrát skrývají nejedno tajemství.
Vzpomínal si, jak tam tehdy k vodě přijela starým fiatem mladá blondýna. U lomu sedělo krom něho už jenom pár dědků, kteří marně čekali na svůj záběr. Příjezd atraktivní ženy byl pro ně pozdvižením. A co si budeme povídat, i pro dospívajícího Tondu.
Žena se jakoby nic úplně svlékla, což byla v těch dobách větší odvaha, než dnes. Rybářům div nevyskočily oči z důlků, ale byli zvyklí mlčet a trpělivě čekat. Přesto v té chvíli určitě každý z nich snil o flirtu s krásnou mořskou pannou.
Blondýna pomalu vstoupila do chladivé vody a ladnými tempy přeplavala maličký lom. Bílé vlasy za ní vlály jako ohon elegantní komety.
U druhého břehu se otočila a plavala na znak zpátky. Její ňadra vykukovala z vody jako nějaké majáky. Příroda si umí s krásou pohrát.
Potom tato nádherná nymfa, tento sen všech mužů, vystoupila z tůně, osušila se a k překvapení všech rybářů vyndala z auta rybářský prut. Napíchla na háček rybku, kterou měla s sebou v řízkovnici a ladným obloukem ji nahodila k protější skále. Netrvalo to snad ani minutu a její kačena se prudce potopila. Rybářka chvilku počkala, přičemž si zdánlivě bezelstně vychutnávala pohledy ostatních rybářů, a potom rychle a silně přisekla. Prut se rázem ohnul do oblouku. Brzda navijáku kvílela, jak se obrovská štika vydala napříč lomem. Vytvářela na hladině obrovské víry a vlny. Vyskakovala metr nad hladinu a vzápětí směřovala až na dno temné tůně.
Rybáři nevěděli, co sledovat dříve, jestli nahou lovkyni, nebo překrásnou bojující štiku. Jistě to byl pro všechny přítomné nezapomenutelný zážitek.
Boj s rybou trval asi čtvrt hodiny, a nakonec štika svůj zápas prohrála. Měřila něco kolem metru. Blondýna štiku vsunula do vezírku, oblékla si svou krátkou sukýnku a lehce navlhlé triko, které nedovedlo zcela skrýt ženské vnady, nasedla do fiátku, načež se svým úlovkem pomalu zmizela kdesi v dáli.
A v lomu po ní zůstalo jen dlouhotrvající ohromené ticho.
***
Knihy autora:
Nejnovější komentáře