Mrtvá na pramici (10)

X.

Antonín Mazaný schválně neprozradil jméno té dívky, aby byli jeho kamarádi ještě více napjatí. Jasně, že naléhali, chtěli ho uplatit nějakým tím rumem, ale on nátlaku odolal. Slíbil však, že napíše co nejrychleji pokračování.

Jenže psaní mu šlo pomalu. Vydržel u počítače sotva hodinku a už ho bolela záda. Navíc toho po sobě většinu zase smazal anebo přepisoval. V pátek po poledni, zrovna když dojídal polévku z pytlíku, kterou si v rychlosti uklohnil, u něj někdo zazvonil. Netušil, kdo by to mohl být, kluci byli v práci, pošťačka chodila ve čtvrtek. A s nikým dalším se zatím moc nestýkal.

Zvonek drnčel bez přerušení dál, jako by se o něj někdo opíral.

„No jo, vždyť už letím, snad nehoří!“

Téměř vyběhl na zápraží a za brankou uviděl toho malého kluka, co chytil candáta ve Vrbčanech v lomu.

„Dobrý den, maminka vám posílá porci ryby s bramborovým salátem, za to, že jste se mě zastal.“

„To je hezký, ale to nemuselo být. A jak jsi mě tady vůbec našel?“

„Takový starý pruty tu nikdo nepoužívá. Zeptal jsem se rybářů, jestli někdo nezná pána, co má takovýhle starý vybavení a bylo to hned. Jste prý detektiv.“

„Koukám, že ty taky. Tak teda moc děkuju. Hm. To vypadá dobře… Poslyš, jestli chceš, můžeš se mnou někdy zajít na ryby,“ řekl pak Tonda trochu neuváženě.

„Opravdu? Třeba dneska odpoledne?“

„No… to nevím, jestli hned dneska…“

„Vy něco máte?“

„Vlastně nemám.“

„Tak můžeme zajít na Výrovku. Jenom se skočím zeptat mamky a hned jsem zpátky,“ volal už odbíhající kluk, kterého Tonda ještě ani neznal jménem. Neměl ani na vybranou, zda chce s hochem na ryby jít, nebo ne.

Ve skutečnosti mu to ovšem udělalo radost. Jenom si ji v první chvíli nedokázal přiznat.

Chlapec byl zpátky v cukuletu i s prutem.

„Tak jsem tady. Můžu, ale do osmi mám být doma.“

„Dobrá, dobrá, ale jak se jmenuješ? Měli bychom se představit, nemyslíš?“

„Já jsem Vašek Falta, bydlím kousek od vás, za poštou.“

„Těší mě, já jsem Antonín Mazaný, ale říkej mi Tonda. A můžeš mi tykat.“

Vypravili se tedy společně na Výrovku. Na potok, který se oficiálně v mapách nazývá Kouřimka. Je to líbezná říčka se spoustou pěkných ryb. Její meandry, zvláště kolem Zvěřínku, skrývají nejedno rybí tajemství.

Kráčeli stezkou podél říčky, Vašek první, prut se splávkem přes rameno, Tonda za ním, pruty a podběrák podél těla, batoh na zádech a na rtech svou oblíbenou písničku Kam zmizel ten starý song.

„Pst, ať ji nevyplašíte,“ pletl si Vašek ještě chvíli tykání a vykání, „tamhle něco skočilo.“

„Kde? A tykej mi.“

„Tamhle, v té zátočce.“

Pomalu, přikrčení k zemi, se přibližovali. Sebemenší pohyb by rybu vyplašil. Připlazili se jak nějací indiáni, téměř na dostřel.

Tedy na nához.

V čiré vodě spatřili kroužit „pana tlouště“. Prozradila ho jeho ohnivě červená řitní ploutev. Mohl mít dobře k půl metru.

„Tak si nahoď, Vašku, viděls ho první.“

Vašek opatrně rozbalil prut, Tonda mu pomohl napíchnout žížalu a pak se uhnul, aby mohl nahodit. Nához se mu však úplně nepodařil, v úzkém prostoru to chce cvik. Splávek s hlomozem žuchnul na hladinu. Tloušť na nic nečekal a tryskem zmizel v proudu.

„To nevadí, třeba přijde jiný. Nebo se sem ještě vrátí, můžeme tu zůstat. Je to tu hezký.“

„Vy, teda ty, už jsi chytil takového tlouště?“

„Já? Ne. Rybařit ani moc neumím, mohl bys mě učit.“

„A jakou největší rybu jsi chytil?“

„Jednou, to už je taky řada let, jsem chytil v Pečkách pětikilového kapra, to byl opravdu macek. Na kus chleba na hladině, zhltl ho jak malinu.“

„To je hustý. Já chytám jenom malý, zatím. V Kostelní Lhotě za kostelem jich jsou tisíce, stačí nahodit a hned tam nějakej prcek je. Pořádnýho kapra jsem ještě nechytil. Jeden chlap na Labi ulovil dokonce patnáctikilovýho, ale toho jsem neviděl, to jsem jenom slyšel vyprávět.“

Seděli na břehu, Výrovka pod nimi zpívala svou bublavou písničku, a i když ryby nebraly, bylo jim spolu náramně. Slunko se sesunulo níž, žhnulo jim přímo do očí, takže pořádně neviděli na splávky. Blížila se půl osmá, bylo jasné, že musí pomalu balit.

Jenomže se do zátoky vrátil opatrný král tloušťů. Kroužil kolem splávků a zřejmě dumal, zda se nejedná o nějakou zradu.

Nedalo se odejít, museli zůstat.

Po chvíli se Vaškův splávek lehce pohnul, ale na zásek to ještě nevypadalo. Současně však tráva nad tlouštěm zašustila a na vodu padl stín. Tloušť pustil nástrahu a zmizel ve vodních travinách.

„Člověče, co tam sakra děláte?“ zařval na něj Tonda. V první chvíli proti slunci nepoznal, o koho jde.

„Promiň, Tondo. Nevěděl jsem o vás.“

Stál tam, celý zablácený, porybný Láďa.

„Co se ti stalo?“

„Ani se neptej. Načapal jsem zase toho pytláka. Už jsem ho téměř měl, jenomže jak jsem spěchal, podklouzla mi noha a já se vyválel v blátě.“

„A poznal jsi ho?“

„Ne, neviděl jsem mu do tváře. Rychle zmizel v křoví.“

„Pojďme se tam podívat,“ navrhl Tonda.

Sbalili náčiní a opodál za Láďou přebrodili po kamenech potok. Zmíněný incident se stal asi tři sta metrů níže po proudu.

„Tady to bylo.“

„To vypadá, jako když se tu vyválel divoký kanec,“ smál se Tonda.

„Nech si toho, jo.“

Prohledávali okolí, ale nic zvláštního nenašli. Tonda se šel podívat opodál, zda neobjeví nějaké stopy. Tušil, jaké by to mohly být, a nemýlil se. Už o pár metrů dál nalezl otisky kol od mopedu. Zřejmě ho měl pytlák schovaný ve vysoké trávě.

„Láďo, neslyšel jsi zvuk babety?“

„A víš, že jo? Ale až po chvíli, když jsem se vracel k vám.“

„Něco jsem našel,“ zavolal Vašík, který ještě prohledával rozbahněný rybářský flek.

Tonda se rychle k němu vrátil.

„Ukaž?“

„Tohle!“ řekl Vašík a v prstech držel stříbřitě lesklou rotační třpytku. Meppsku!

„Jsi pašák, Vašku. To by mohl být důkaz.“

„Jak chceš dokázat, že je to toho pytláka?“ ptal se nedůvěřivě Láďa.

„Nech být, nikdy hned nevíš, jakou důkazní hodnotu jaký nález má. To bych ti mohl vyprávět.“

„Nevíte, kolik je hodin?“ zeptal se najednou Vašek.

„Čtvrt na devět.“

„Ty brďo, to bude mamka nadávat!“

„Nebude, neboj, já jí to vysvětlím,“ slíbil mu Tonda a vyrazili k Vašíkovu domovu.

Jeho máma již netrpělivě vyčkávala před domem. Ženská kolem čtyřicítky, ale — jak se říká — ještě k světu. Když se před ní objevil Vašek, už se nadechovala, jak mu vynadá. Rychle se však uklidnila, když spatřila Vaškův doprovod.

„Mami, mami, byl tam pytlák! S Tondou jsme hledali stopy.“

„Co povídáš, a jak to s panem Mazaným mluvíš? Jste pan Mazaný, že? Vašík mi o vás vyprávěl.“

„Ano, jsem. Vašek má pravdu, našel dokonce třpytku, která možná tomu pytlákovi patří.“

„Tak dobře, ale příště si, Vašku, hlídej čas. Já jsem pak jak na jehlách. Děkuju, pane Mazaný, že jste se Vaškovi věnoval. A stavte se někdy na kafíčko.“

„Dobře, díky za pozvání,“ odpověděl Tonda, na kterého paní Faltová očividně zapůsobila a v duchu si pomyslel, že ani on sám možná ještě nepatří do starého železa.

***

---

Knihy autora: