Legalizujme krádeže!

Legalizujme krádeže!

aneb Nesnesitelná lehkost televizního bytí

„Dobré nedělní poledne, milí televizní diváci, vítáme vás u Otázek Václava Moravce, našimi hosty jsou dnes ministr vnitra Václav Čórka a prostřednictvím telemostu z Brna ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. A o jakých tématech se po dnešních Otázkách začne mluvit?

Ministerstvo vnitra navrhuje zákon o legalizaci krádeží. A vypadá to, že poslanecká sněmovna ho již v nejbližších dnech schválí. Ještě jednou vítám ve studiu pana ministra Čórku, dobrý den…“

„Dobré poledne televizním divákům i vám, pane Morče…“

„Moravče…“

„I vám, pane Moravče…“

„A začněme hned zásadní otázkou. Pane ministře, legalizace krádeží! Není to už naprostý rozvrat celého demokratického systému?“

„Podívejte se, pane Morče…“

„Moravče…“

„…otázka nezní tak, jestli tento zákon je, nebo není rozvratem systému, otázka zní, proč se vlastně k legalizaci krádeží nepřistoupilo již mnohem dřív.“

„Ale promiňte, pane ministře…“

„Ne, ne, vy promiňte, pane Morče, když dovolíte, já to hned celé vysvětlím.“

„Moravče. To bychom právě všichni…“

„Takže podívejte, pane Morče. Nejdříve je nutno si uvědomit, že krádeže provázejí lidstvo, co je člověk člověkem. Ačkoliv se často uvádí jako nejstarší povolání něco jiného, posudková komise našeho ministerstva zcela jasně prokázala, že nejstarším lidským povoláním je zlodějina.“

„No moment, pane ministře, naši předkové – alespoň pokud vím – byli původně sběrači plodů a lovci drobných zvířat kdesi v afrických savanách…“

„Podívejte se, pane Morče…“

„Moravče…“

„Já nevím, kdo byli vaši předkové, ale podle ministerské komise byla prvním zaznamenáníhodným činem člověka krádež nějakých jablek…“

„To asi myslíte jablka ze stromu poznání, to je ovšem biblická legenda…“

„Já nemyslím, já jenom konstatuji závěry komise. Zkrátka krádež provází člověka od nepaměti, kradla se jablka ze stromu poznání, kradly se ženy okolním kmenům v prvobytně pospolné společnosti…“

„Když dovolíte, pane ministře, prvobytně pospolná společnost je marxistický termín, který bych od člena pravicové strany nečekal. Dnes se říká spíše: pravěk…“

„…kradly se ženy okolním kmenům v prvobytně pospolné společnosti, první lidský vynález, kterým byl oheň, byl prokazatelně ukraden, nespočítatelně krad…“

„Nesčetněkrát…“

„Nesčetně krad člověk po celou svou historii, krást je lidská přirozenost, je to podstata i základ jeho existence, kdo nekrad, umřel, ale kdo krad, tak ten než umřel, ten si nakrad.“

„Ale jak jde dohromady legalizování krádeží a vaše hluboce konzervativní pravicové – nebojím se říci až křesťanské – hodnoty, které dle vašich předvolebních prohlášení vyznáváte?“

„Ale to s tím přeci nijak nesouvisí. To, že jsme křesťané, přece neznamená, že nejsme realisté.“

„No vidíte, pane ministře, a já myslel, že křesťané jsou idealisté…“

„Podstatné je, že naše křesťanské ideály nejsou v žádném konfliktu s pragmatickým viděním stavu světa takového, jakým skutečně je.“

„A ten stav je prostě takový, že se kradlo, krade…“

„A kradnout se bude…“

„Zkrátka, zítra se bude kradnout všude, abych parafrázoval známou budovatelskou píseň.“

„Přesně tak.“

„Ale když dovolíte, pane ministře, pokud si dobře pamatuji, v křesťanském desateru je přímo napsáno: nepokradeš!“

„Samozřejmě! Však také náš nový zákon nikoho krást nenutí!“

„No ještě že tak!“

„Jenom ruší krádež jako trestný čin, kterým jsou státní orgány a orgány činné v trestním řízení nuceny se zabývat a ztrácet tak čas, který by mohly věnovat na řešení zásadních celospolečenských problémů, jako jsou například mezinárodní islámský terorismus.“

„Promiňte, pane ministře, ale nebude takový zákon neústavní? Naše Ústava přece zaručuje občanům ochranu majetku…“

„Ale to se velice mýlíte, pane Morče…“

„Moravče…“

„Podívejte se, pane Morče, naše Ústava osobní majetek jako takový vůbec nezná. Jen se v ní na dvou místech hovoří o majetku státním a pak o majetku územních samosprávných celků jakožto veřejnoprávních korporací.“

„Dobře, ale součástí Ústavy je přece Listina základních práv a svobod…“

„Promiňte, pane Morče, Listina základních práv a svobod není součástí Ústavy, ale ústavního pořádku…“

„Ale to je přece totéž!“

„No, to bych raději přenechal specialistům na ústavní právo.“

„Ale v té Listině…“

„Budete se divit, pane Morče, ale v té Listině je jenom napsáno, že každý má právo vlastnit majetek, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a že dědění se zaručuje. Pak už jsou tam jenom věci, jak a kdy je možné toto právo omezit.“

„Ale krádež mezi těmito omezeními jmenována není!“

„To sice není, ale Ústava praví, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“

„Takže když zrušíte v zákoníku trestnost krádeže…“

„Tak prostě nebude krádež trestným činem. V článku 39 Listiny je totiž jasně napsáno, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Zkrátka náš zákon je zcela ústavně komfortní!“

„Chcete říct konformní.“

„Ne, komfortní!“

„Ale říká se konformní, ústavně KONFORMNÍ!“

„Ale já říkám KOMFORTNÍ! Chce snad někdo auto, které je konformní? Ne! Ale každý chce auto, které je komfortní! A stejně tak z našeho ministerstva nevycházejí zákony konformní, ale KOMFORTNÍ!“

„Dobře, necháme lingvistiky, ale, pane ministře, legalizování krádeží přece znamená totéž jako přímo říci zločincům: běž a kraď!“

„To mi něco připomíná…“

„Asi: vstaň a choď!“

„Že vy zase parafrázujete, pane Moravče!“

„Morče… totiž Moravče, já už z vás ani nevím, jak se jmenuju. Takže: běž a kraď!“

„Tak, to je samozřejmě trochu přehnané, pane… redaktore… K tomu rozhodně tímto zákonem nikoho nevyzýváme…“

„Promiňte, pane ministře, ale vždyť to znamená zavedení beztrestnosti pro zloděje, co jiného to je, než vlastně výzva…“

„Ne, ne, já vás žádám, pane redaktore, abychom se zde nepouštěli do žádných spekulací. Zákon o legalizaci krádeží je přece jen de iure upraveným stavem, který v naší zemi již celá desetiletí existuje de facto.“

„A tomu mám rozumět jak?“

„Podívejte, pane Morče, ukradli vám někdy třeba kolo nebo mobil?“

„No, zatím ne, ale mám obavy, že po přijetí vašeho zákona…“

„Kdyby se vám to někdy stalo, tak byste věděl, že takové činy se stejně nikdy nevyšetří a tudíž ani nepotrestají. A pokud se i někdy třeba potrestají, jsou tresty za takovouto drobnou činnost tak mírné, že stejně nemají žádný smysl. Jenom zbytečně zatěžují muže zákona, kteří musí sepisovat obsáhlé protokoly a trávit celé hodiny zbytečnými výslechy poškozených. Celospolečenská ztráta je pak mnohem vyšší, než drobná ztráta individuálního majetku.“

„Ale důsledkem vašeho zákona bude přece i zvýšení krádeží v bankách nebo galeriích!“

„Tak černě bych to neviděl, pane Morče. Jistě, ke krátkodobému zvýšení počtu krádeží možná dojde, ale jednak si banky a galerie prostě najmou soukromé ochranky, jednak je jasné, že razance obrany majetku vzroste natolik, že – lidově řečeno – až zloději párkrát dostanou pořádně přes hubu, příště si přepadávání bohatých firem, či osob, které si pochopitelně také najmou různé bezpečnostní pracovníky, prostě rozmyslí. Nehledě k tomu, že si budou moci pronajmout i volné policisty a stát tak nejenom ušetří miliony na zbytečném vyšetřování krádeží, ale ještě si podstatně vylepší rozpočet.“

„No dobře, pane ministře, ale to tedy jenom znamená, že budou o to více okrádáni chudí.“

„Podívejte, pane Morče, když je někdo chudý, tak mu není co vzít, že. A když někdo není chudý, tak ať si najme ochranku.“

„Počkejte, pane ministře, copak vás vůbec neděsí představa země, ve které jdete po ulici a – pokud nemáte ochranku – tak vás může kdokoliv kdykoliv okrást?“

„Ale to je přece, pane redaktore, zcela normální stav! Nežijeme přece v nějaké totalitě, kde stojí policista na každém rohu!“

„Jenomže pro mě z toho vyplývá, že bohatí si prostě svůj majetek ochrání, zatímco chudí budou okrádáni zcela beztrestně.“

„Tak, jak tomu vždycky bylo a vždycky bude. Musíte si, pane redaktore, uvědomit, že majetek znamená také zodpovědnost. S majetkem získáváte i povinnosti a jednou z povinností řádného hospodáře zkrátka je, si i tento majetek uchránit před krádežemi. Moderní stát nemá na takové serepetičky čas. Ten musí řešit řadu jiných věcí – terorismus, rozpočtové krize, mezinárodní finanční trhy…“

„To jsou sice všechno velká a důležitá témata, ale obyčejný občan…“

„Obyčejný občan tu není proto, aby ho stát vodil za ručičku!“

„To jistě ne, ale…“

„Takhle jsme to chtěli.“

„No, nejsem si jistý, jestli jsme to chtěli zrovna takhle…“

„Ale ano, právě takhle jsme to chtěli, pane Morče.“

„Moravče, já si nemyslím…“

„Ale já si myslím. Poslouchejte, Morče, opakujte po mně: právě takhle jsme to chtěli!“

„Ale…“

„Opakuj, Morče! Právě takhle jsme to chtěli! Právě takhle jsme to chtěli! Právě takhle…“

(Poznámka přepisovatele: rozhovor není ukončen a na ministra Pospíšila se již nedostalo, protože právě v tuto chvíli redaktor ministra Čórku inzultoval. Zatímco politik se po drobném ošetření vrátil do funkce, byl redaktor hospitalizován na psychiatrii, kde při zaslechnutí výrazu „morče“ propadá záchvatům zuřivosti. Zákon byl přijat oběma komorami a prezident při jeho podpisu konstatoval, že je zcela ústavně komfortní. Originál ústavního zákona někdo bezprostředně po podpisu ukradl.)

© Stanislav Hudský, 2011

Knihy autora: