Mrtvá na pramici (16)

XV.

Oběd, na který zašel Tonda po návratu z výpravy, byl výtečný. Svíčková, to bylo jeho oblíbené jídlo. Strávil u Jarušky ještě část odpoledne, pomohl očesat jablka, opravil zámek u dveří do kůlny, nabrousil nože. Domů se vracel ve velmi dobré náladě.

Večer zasedl ke stolu a plný energie pokračoval ve psaní svého příběhu:

Mrtvá na pramici – vyprávění osmé

Důvodů, proč zatknout mladého Jaroslava Bílka i jeho otce, jsme měli mnoho. Sice nadávali a vyhrožovali, že nám to přijde draho, ale nic platné jim to nebylo. Výslechy obou probíhaly současně, ale samozřejmě v oddělených místnostech. Mladšího vyslýchal Nosek, staršího kapitán Procházka. Já s Hromádkou jsme byli takové rychlé spojky, nosili jsme informace od jednoho k druhému.

Prvních pár minut jsem strávil u výslechu ředitele.

„Tak vy tvrdíte, že u vás Lucie Pekařová nepobývala.“

„Snad vám to Dana Tauchmanová potvrdila, ne?“

„A jak nám tedy vysvětlíte, že se u vás našel její talisman?“

„Prosím vás, nějaká plyšová hračka.“

„Rodiče Lucky nám řekli, že to patřilo jejich dceři.“

„Mohli se splést. Nějaký zašpiněný medvídek z bláta, co to dokazuje.“

Kapitán Procházka věděl, že je to jenom nepřímý důkaz, který k obvinění nestačí, tak vyzkoušel jinou taktiku.

„Jedna z vašich spolupracovnic ji znala. Viděla ji u vás v hotelu.“

„Pokud vím, ta dívka se znala i s Danou, mohla za ní na den jet, co já vím. Osobně o té dívce nic nevím. Ani můj syn!“

„Jak to můžete vědět?“

„Nemá s ní nic společného, tu noc strávil u mě v hotelu.“

„To je zajímavé,“ prohodil polohlasně kapitán, cosi napsal na papírek a předal mi ho. Ihned jsem ho donesl Noskovi. Ten byl právě ve svém živlu.

„Netvrď mi, že jsi v Račicích nikdy nebyl. Tvoje auto tam vidělo několik lidí!“

Mladý Bílek si otřel zkrvavený nos. Evidentně již Nosek použil velmi důrazné a pádné argumenty.

„Tak budeš mluvit, nebo ne?!“

„Nebyl jsem tam!“

Mezitím si Nosek přečetl kapitánův vzkaz.

„Kde jsi tedy byl v noci ze dvanáctýho na třináctýho srpna!?“

„Nevím.“

„Jo pán nám ztrácí paměť! Však ty si vzpomeneš, hajzle.“ Další facka dopadla na Bílkovu tvář.“

„Asi doma.“

„Jo doma? A nebylo to náhodou u otce v hotelu?“

„Jo, je to možný.“

„To si na tohle nepamatuješ přesně!? Jak často tam býváš!?“

„Občas tam přespím.“

„A Danu Tauchmanovou znáš?“

„Ne, já se o personál nezajímám.“

„Jak víš, že patří k zaměstnancům!?“

„Nevím, tipoval jsem to. Dejte mi už sakra pokoj!“

Nosek chytl Bílka za límec a přiblížil si jeho obličej blíž. Dal mu před obličej svou oblíbenou pomůcku, malé zrcátko a řekl.

„Jen se dobře podívej, protože zejtra už ten svůj smradlavej kuní ksicht nepoznáš!“

„Prosím, pane Nosek, šéf čeká na váš vzkaz.“

Nosek patrně potřeboval klid na práci, tak v rychlosti napsal na papírek svou odpověď a poslal mě zpět.

Kapitán Procházka výslech právě dokončoval. Tady vše probíhalo ve větším klidu. Ve skutečnosti na starého Bílka neměli nic. Pár holek v hotelu? Kokain, patřící asi někomu z hostů? Snad jenom ty valuty byly zajímavé, tedy v té době. Pro tuto chvíli bylo výhodnější ředitele Bílka propustit. Stejně jako Janecký, i on nás mohl na svobodě přivést k nějaké stopě.

Mladého Bílka jsme si u nás ale nechali.

O pár dní později jsme zjistili ještě jednu důležitou skutečnost…

V té chvíli kdosi zazvonil. Po chvilce dokonce hvízdal pod okny. Bylo pomalu k desáté večer. Tonda se protáhl a šel otevřít.

„Ahoj, co potřebuješ?“

Stál tam porybný Láďa.

„Promiň, že ruším takhle pozdě večer, dostal jsem výhodnou nabídku koupit dva metráky bílý ryby, hodilo by se nám to do Výrovky a Mrliny. Je to od jičínskejch z výlovu.“

„Dobrá. Tos mi mohl zavolat.“

„Nemám kredit.“

„A co přesně ode mě potřebuješ?“

„Nikdo z chlapů nemá zítra čas, jsou v práci a sám to přivézt nedokážu. Mohl bys mi s tím zítra pomoct?“

„Proč ne? V kolik?“

„Stav se u mě ráno v sedm!“

Tonda se vrátil ke stolu, přečetl si poslední napsanou větu, o pár dní později jsme zjistili ještě jednu důležitou skutečnost, a navázal:

Podařilo se nám vypátrat, že má mladý Bílek u Berounky malou vilku. Sice tam leta nejezdil, ale i tak to bylo velice zajímavé zjištění. Ihned jsme si ho tedy podali.

„Znáte to v Sýkořicích?“ zněla první otázka kapitána Procházky. Bílek nebyl hloupý, věděl, že jde do tuhého a v téhle situaci už nemá smysl zapírat.

„Kdysi jsem tam párkrát byl, ale to už je dávno.“

„Jak dlouho?“

„Nevím, dva tři roky.“

„Kam jste přesně jezdil?“

„Mám tam chatku. Poblíž těch Sýkořic.“

„Chatku, spíš vilku, ne?“ V té době se celkem hlídal majetek druhých, vlastnit jen tak dva domy, se běžně netrpělo.

„Asi nebudete proti, když se do té vaší chatky podíváme. Pozvete nás?“

Bílek ztuhl, ale svou nervozitu překonal a řekl:

„Jak je libo.“

Nakonec jsme se tam ale nevypravili. Celé vyšetřování se v jediném okamžiku obrátilo o sto osmdesát stupňů.

Janecký se ve své chatě oběsil.

A v kapse měl dopis na rozloučenou, ve kterém se přiznal k vraždě Lucie Pekařové.

***

---

Knihy autora: