Mrtvá na pramici (18)

Na místo jsme dorazili v plné síle. Vilku jsme obklíčili. Jak jsme předpokládali, dům byl zamčený. Nahlédli jsme oknem, ale nezaznamenali jsme uvnitř žádný pohyb.

„Vyrazte dveře!“ zazněl příkaz. Během okamžiku jsem odstřelil zámek výstřelem z pistole ČZ27.

Vstup byl volný.

Pronikli jsme dovnitř. Na chodbě ležely pohozené dámské lodičky.

„Bílku, vzdej se, nemáš žádnou šanci!“

To bylo však pouhé varování, Bílek se neukazoval.

„Pomoc!“ ozvalo se.

„To je určitě Dana, musíme ji najít. Ale opatrně, Bílek může být nebezpečný!“

Hlas se ozýval zespoda. Patrně ze sklepa, ale žádný vchod jsme nenalezli. Odkryli jsme koberce, obešli celý dům, ale marně. Navíc dívčin hlas zmlkl. Snad ji ten šílenec v poslední chvíli nezardousil!

Najednou jsem si všiml, že je podlaha u jedné skříně na chodbě dosti sedřená. Jako by ji někdo nedávno posunoval.

„Tady!“

Kolegové mi přiběhli na pomoc.

Odtáhli jsme skříň stranou.

Nemýlil jsem se, byla tam dvířka a schody vedoucí do sklepa. V rychlosti jsme seběhli dolů. Museli jsme opatrně, byly úzké a strmé. Navíc Bílek mohl být schovaný dole v temnotě.

„Pomoc!“ ozvalo se znovu. To byla pro nás úleva.

Dana byla naživu.

Ještě zbývalo dostat Bílka. Tušili jsme, že tam někde musí být. Opatrně jsme postupovali podél zdí plných zaprášených pavučin do dalších částí sklepa. Pistole nabité a připravené k zásahu. Bílka jsme však v temných zákoutích sklepa nenalezli.

Ale prozradil se vzápětí. Zaslechli jsme zvuk jeho tatry. Byla skrytá za křovím na nedaleké lesní cestě.

„Ten parchant nám zdrhne! Dělejte, za ním!“

Začala honička.

Na Berounsku jsou silnice úzké, se spoustou serpentin. Ani jeden z nás moc manévrovat nemohl. Přesto Bílek se svým vozem dost riskoval. Mířil si to vysokou rychlostí směrem ke Karlštejnu. Zatáčky bral smykem, nešetřil brzdy ani pneumatiky. Motor zuřivě řval. Bílek měl silnější automobil nežli my a postupně se nám vzdaloval.

Osudem se mu však stala jiná tatra. Krapet vyšší váhové kategorie.

Jela proti němu, sotva v kopci funěla a v zatáčce zabrala téměř celou silnici. Viděli jsme, jak Bílek strhl své auto doprava, ale nezvládl to a přelétl přes pangejt. Vůz se převrátil a v kotrmelcích se skutálel do řeky.

Berounka byla v těch místech mělká a Bílkovo auto dopadlo na všechny čtyři.

Vyskočili jsme ze svých vozů a běželi jsme k nabourané tatrovce. Bílek karambol přežil a podařilo se mu dostat z auta. Dokonce se pokoušel utéct, ale byl zjevně otřesený a jeho kroky byly malátné. Brzy jsme ho dostihli a zatkli.

U výslechu Bílek zapíral, k vraždě se nepřiznal. Tvrdil dokonce, že o žádné holce ve sklepě nevěděl. Na otázku, proč tedy zdrhal, říkal, že zpanikařil, když uviděl u domu tolik policejních aut. Stěžoval si, že je na něj v poslední době vyvíjen přílišný tlak, chudáček. Měl štěstí, že jeho výslech nevedl Nosek.

Klíčové mohlo být svědectví Dany Tauchmanové. Stále byla rozhozená, ale už s námi dokázala mluvit.

„Dano, povězte nám, kdo vás unesl?“

„Bílek. Nařídil to jeho otec. Byla jsem pro ně nebezpečná.“

„Proč myslíte?“

„Věděla jsem o Lucii.“

„Takže v Krkonoších tehdy skutečně byla? Myslel jsem si to.“

„Ano, byla. Nastupovaly jsme tam nejdřív skutečně jenom uklízet pokoje, ale všechno bylo jinak.“

„Co bylo jinak?“

„Zmlátili nás a nutili, abychom obšťastňovaly ty pány, jestli mi rozumíte. Nelíbilo se nám to, ale nedokázaly jsme se ubránit. Hlídali nás a my jsme se i bály utéct. Vyhrožovali nám kdečím. Od toho, že mají kontakty ve straně a že se postarají, abychom v téhle republice neškrtly o práci, až po zabití. Pak jim někdo z kunčoftů zavolal, že by některou z nás chtěl mít poblíž Prahy. Vybrali Lucku a odvezli ji pryč. Ale ta se jim asi přece jen nakonec utéct pokusila, nebo odmítala dělat, co po ní chtěli…“

„Proč jste nám to neřekla dřív?“

„Bála jsem se, že mě zabijou. Tak jako Lucku.“

„Zabil ji Bílek?“

„Nebyla jsem u toho, ale zaslechla jsem, jak se o tom baví s otcem. To ráno jsem si byla v kuchyni pro kafe a slyšela jsem je a trochu i viděla skrze dveře od baru. Barman tam ještě nebyl. Najednou se tam vřítil mladej Bílek, vytáhl z police flašku, zapálil si cigaretu a na ex do sebe kopl panáka whisky. Pak si nalil další. Mezitím přišel jeho otec a brzdil ho v pití. Pohádali se. Během hádky otci Bílek řekl, že je Lucka navždycky odklizená, že se nemusí bát.“

„Ale přímo neřekl, že by Lucku zabil.“

„To ne, ale ve sklepě, kde jste mě později našli, leží její kabelka. K řece to není daleko, asi se pokusila utéct, ale marně!“

Po dalším zkoumání jsme našli mnoho dalších stop, které svědčily proti Bílkovi. Lucčiny vlasy v jeho vozu, otisky prstů i zmíněnou kabelku. I kdyby se Bílek sám nepřiznal, bylo toho ažaž, abychom ho mohli usvědčit.

Jenomže všechno bylo jinak!

***

Knihy autora: