Vražda v Židovském městě (4)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

Dívčí tělo leželo mezi pecí a kuchyňským stolem v kalužině krve. A krev byla i všude okolo. Na peci, na bílém ubruse s modře vyšitými pomněnkami, na kusu látky s jakousi krajkou na stole, na ošatce, v níž byl v kusu plátna zabalený chléb, na dveřích, vedoucích do druhé místnosti, po stěnách…

„Mein Gott!“ zaklel komisař. „To muselo být zvíře a ne člověk! Co je tam?“ ukázal na dveře.

„Ložnice,“ řekl Schäfer. „Všechno uklizené. Netknuté. Až na jednu věc. Okovaná truhla v rohu je dokořán, zámek evidentně vypáčený pohrabáčem z kuchyně, co leží vedle ní, a výbava, co v ní je, je ušpiněná od krve.“

„Jasné. Dobře. Tam se koukneme později.“

Otočil se na podpatku a vyšel ven.

Schäfer se ohlédl po strážníkovi s lucernou. Byl bledý jako smrt a horní zuby měl zatnuté do spodního rtu.

„Jste v pořádku?“ zeptal se ho.

Muž se oklepal.

„Jo, jo, v pořádku,“ odvětil pak. „Já byl ve válce… V Itálii, pane. To člověk vidí ledacos. Ale něco takového… to už jsem dlouho…“ podíval se Schäferovi do tváře, ale vůbec ho to neuklidnilo. Muž naproti němu totiž vypadal sám ze všeho nejvíce… jako… vrah? Rozhodně bylo nepříjemné být s ním v jedné místnosti. Raději zamířil ke dveřím.

Schäfer se vydal za komisařem. Ten již venku energicky rozdával příkazy.

„Vy nahoru, vy dolu! Uzavřete ulici a ručíte mi za to, že se živá duše nedostane ven! Vy zajděte pro rabína. Vy na strážnici a dát zprávu všem portášům! Až do svítání každýho, kdo by chtěl z města, zadržet a na strážnici, ať si má glejt, jakej chce! A hlášení o všech, kdo prošli bránou za minulý dvě hodiny! Čtyři patroly projdou do rána chudinské útulky. Jednu patrolu chci sem a půjde po barákách. Ostatní stáhnout kolem Josefova a oči na stopkách! Chci jednoho strážníka na každý jedný ulici ze Židovský čtvrti. Informujte vrchního policejního komisaře. A pana radu… toho necháme až na ráno. Nakonec, je to jenom Židovka.“

Při posledních slovech Schäfer mírně povytáhl obočí. Komisař pohlédl na chlapce.

„A teď ty…“

„Když dovolíte, pane komisaři,“ skočil mu do řeči Schäfer.

„Ano?“

„Ten kluk byl přes hodinu venku v dešti, a pokud se nemýlím, začíná teď padat docela rychlý mráz. Chlapec je promočený na kůži a promrzlý až na kost. Jak já to vidím, tak se nám tady do minuty sesype.“

„A co chcete? Jít dovnitř? Nebo na strážnici?“

„Dovnitř – to by hoch neunesl. A na strážnici… Vy přece teď stejně musíte prohlédnout celý prostor, sepsat věci, počkat na rabína… Vezmu chlapce k sobě domů, mělo by to být kousek odsud. Mám pronajatý byt v domě barona Wimmera na Uhelném trhu. Až to tu dokončíte, stavíte se i s rabínem u mě. Chlapec se zatím trochu zmátoří a vy jistě také nepohrdnete trochou horkého vína a le petit diner, saucisse de Toulouse, francouzskými klobáskami…“

Komisař se na Schäfera zamyšleně podíval.

„Co vás, Herr Schäfer, na celé té věci tolik zajímá? Váš křesťanský soucit s bližními je jistě chvályhodný, ale přece jen jde o špinavého židovského kluka a vy jste, zdá se, muž vysokého postavení, dokonce u dvora, a ačkoliv tak záhadný dokument, jako je váš, jsem snad ještě nikdy neviděl, přece jen je na něm podpis samotného císaře…“

Schäfer se důvěrně naklonil ke komisaři a významně pohlédl na zbylé dva strážníky na ulici. Ti pochopili, poodstoupili stranou a diskrétně se zadívali jinam.

„Řekněme, Herr Lehman, že předmětem mého zájmu jsou právě zločiny a jejich vyšetřování, ať již v zemích Říšské Koruny, či v zahraničí, a že výsledkem mé práce jsou určité konkrétní návrhy na obecná řešení, určená jen uším povolaných.“

Komisař se poškrábal za uchem.

„Dobrá tedy,“ řekl pak. „Ačkoliv vaše papíry nijak neurčují žádné územní ani personální pravomoci, přece jen jde o osobní žádost císaře a ta se samozřejmě neodmítá. Prozkoumáme tedy byt a tělo zavražděné a potom se stavíme u vás na Uhelném trhu. Doufám, že vydržíte ještě vzhůru, tahle noc bude dlouhá.“

„Vydržím,“ odpověděl Schäfer a pak se podíval na chlapce. Hoch se choulil do jeho kabátu s očima nepřítomně upřenýma do prázdna. Schäfer se jeho somnambulního výrazu až polekal. Sejmul lucernu z háku na domě a energicky s chlapcem zatřásl.

„Mordechaji!“ řekl mu drsně a hoch na něj pomalu pohlédl. „Jdeme! Za chvíli budeme v teple!“

Ale chlapec jen neúčastně pokýval hlavou.

Schäfer ho proto rázně čapl za ruku a ostrou chůzí vyrazil směrem, odkud přišli.

Když minuli strážníka na konci uličky a zabočili za další roh, uvědomil si Schäfer, že chlapec vlastně ani nejde, ale že za ním v jeho dlouhém kabátě spíše klopýtá.

„Mordechaji. Já to tu neznám. Nebyl jsem tu spousty let. Musíš mě vést. Kudy se jde na Uhelný trh?“

Chlapec zdvihl hlavu a jaksi maně jen tak mávl rukou na stranu. Pak se mu najednou v očích objevilo bělmo a začal se sunout k zemi.

Jak se ho Schäfer snažil zachytit, vypadla mu z ruky špacírka i lucerna, která se rozbila o zem.

Najednou byli v naprosté tmě.

Schäfer zasakroval, lucernu nechal lucernou, nahmatal špacírku a pak se s chlapcem v náručí tápavě vydal směrem, kterým chlapec naposledy ukazoval.

Po chvíli se trochu rozkoukal a zaregistroval jemný přísvit, rámující konec ulice. O další dva bloky dál již narazili na první z plynových lamp veřejného osvětlení.

Schäfer se snažil vybavit si vzpomínky z mládí a zdálo se mu, že některé z ulic poznává. Konečně zabočil na náměstí, jež mu také připadalo povědomé. Bůh ví, proč očekával, že v jeho středu bude kovárna. Místo ní zde ale stála ohromná čtvercová a zjevně nepříliš stará kašna, jejíž prostý středový sloup nesl fontánu zobrazující mísu s ovocem.

Pražský Uhelný trh přibližně v roce 1870, se starou čtvercovou kašnou, zbořenou roku 1894. Západní strana mezi ulicemi Skořepka (vlevo) a Michalská (vpravo). Foto: František Fridrich (1829–1892)

Schäfer si uvědomil, že déšť pod jeho nohama začíná namrzat, a ovoce na kašně se mu jevilo značně nepřípadné.

Z jednoho podloubí právě vycházeli v družném hovoru čtyři udělaní chlapíci, podle oblečení spíše prostí plebáni nebo sloužící. První obyčejní lidé, které Schäfer v Praze zahlédl. Ale ani si ho nevšimli, byli k němu zády a mířili do opačného rohu náměstí. Museli vyjít z domu, kam mířil. Stál před ním totiž kočár, kterým přijel, již bez koní, bez luceren i bez zavazadel.

Vzpomněl si, že měli domluvené muže na stěhování. Zvládli to rychle, řekl si, ale museli čekat celý půlden.

Přišel k vratům a zatloukl na ně klepadlem.

Za chvíli se ozvaly kroky a z vrat vykoukla tvář jeho sluhy Massona se svícnem v ruce.

„Sauvez-nous, Masson!“ řekl mu vyčerpaně.

„Mon Dieu, mon seigneur!“ odpověděl Masson a rychle otevřel vrata dokořán. Sotva vešli, chvatně vrata zabouchl a vedl ho po schodech do prvního patra.

Vešli do bytu a Schäfer podle Massonových gest rychle prošel předsíní do velikého společenského pokoje, kde chlapce uložil na sofa. V místnosti byla ještě zima, ale v krbu již hořel oheň, Schäfer se na Massona pochvalně podíval.

„Camphre!“ nařídil Schäfer a Masson se vrhl k jednomu z menších zavazadel, která byla naskládaná vedle dveří. Rychle rozepnul řemeny, otevřel zavazadlo a po chvilce předal Schäferovi malou lahvičku s kafrovým olejem.

Schäfer s ní zamával chlapci před nosem a ten s trhnutím otevřel oči.

„Zaplaťpánbůh, žiješ,“ řekl Schäfer a chlapec se udiveně podíval na jeho tvář. Pak si povšiml i Massona a ještě překvapeněji se začal rozhlížet kolem sebe.

„Lež,“ nařídil mu Schäfer. „Přeneseme tě k ohni. Vous apportez le garçon au feu, Masson!“

Oba muži vzali sofa a přenesli ho přímo naproti krbu.

„A teď víno,“ prohlásil Schäfer, nařídil Massonovi svařit láhev vína pro chlapce a přihřát další víno pro návštěvníky, které čekal za chvíli.

„S’il vous plaît, monsieur!“ odpověděl Masson s tím, že v kuchyni je v tuto chvíli již přichystána konvice horké vody.

„Bravo, Masson!“ pochválil ho Schäfer a pak mu nařídil najít nějakou nádobu, do níž by mohli horkou vodu nalít.

Ani ne za dvacet minut seděl chlapec na sofa před krbem, již bez Schäferova kabátu, zato zabalený v teplých dekách, bosé nohy ponořené v lavoru s horkou vodou a v rukou veliký pohár se svařeným vínem, ze kterého opatrně usrkával.

***

© Elsa Müller, 2017