Vražda v Židovském městě (5)

Schäfer stál před krbem a nahříval si své vyzáblé ruce před plameny. I on upíjel z poháru s přihřátým, nicméně nesvařeným vínem, které si postavil na krb. Trochu chlapci záviděl. Horká lázeň nohou byla jednou z prvních věcí, které musel mít přichystány po jakékoliv cestě v zimních měsících. Dnes ji obětoval nečekanému návštěvníkovi.

Byli v místnosti sami. Masson chystal v kuchyni malé noční pohoštění pro muže, kteří měli přijít.

Po nějakém čase začal chlapec trochu ožívat a pokukovat po Schäferovi.

„Copak?“ zeptal se Schäfer.

„Pane, můžu se zeptat…“ začal váhavě chlapec.

„Ptej se.“

„Ale… nebudete se zlobit, pane?“

„Ne, nebudu.“

„Pane, proč jste… proč jste tak… tak…“

„Proč jsem tak ošklivý?“

„Ne! To ne, pane!“ téměř vykřikl chlapec. „To bych si nikdy nedovolil, ale proč… proč jste tak… žlutý?“ doplnil potichu s obavou v hlase.

Schäfer se k němu otočil s pousmáním.

Když chlapec uviděl jeho úsměv, osmělil se.

„Na Starém městě byl jeden Číňan a my se na něj chodívali koukat, ale on byl spíš takový hnědý, i když se říká, že Číňani jsou žlutí, ale vy, pane, vy jste žlutější než ten Číňan, jste žlutý jako špičky, co rostly u nás v Třebíči Čechům na zahradách…“

Schäfer se podíval do plamenů a napil se vína.

„Myslím, že trochu přeháníš, až tak žlutý jistě nejsem. Před několika lety, v jedné vzdálené zemi, jsem ochuravěl zvláštní nemocí, která změní člověku navždy barvu kůže.“

„Co je to za nemoc, pane?“

Schäfer se zamyslel.

„Vlastně ani nevím, jak se jí říká česky. Dlouho jsem tu nebyl. Jsem sice talent na jazyky, ale některá slova neznám. Mluvíš německy?“

„Jenom jidiš, pane. Třebíčské němčině se v Praze smějí a říkají, že maušluju.“

„Česky mluvíš výborně.“

„V Třebíči jsme měli české kamarády a byl tam moc hodný pan učitel v české škole, pane. Dával nám soukromé lekce, tatínek říkal, abychom mluvili hodně česky. Že jsme v Čechách a že Češi teď půjdou nahoru.“

Schäfer se zasmál.

„No, nevím. Dneska, se mi zdá, jim Rakušané zase zatli tipec.“

„Tomu nerozumím, pane. Vy nejste Čech?“

Schäfer pokrčil rameny.

„Čert ví, milý Mordechaji. Mezi mými předky byla půlka Evropy.“

„I Židi?“

„To ne, chlapče. A chce se mi říct: bohužel. Židé jsou zajímavý národ.“

„Židé jsou nejstarší národ na světě,“ řekl chlapec.

„No, o tom mám své pochyby,“ usmál se Schäfer.

„Přece Adam byl Žid!“ připomněl chlapec.

„Ah, ano!“ zasmál se Schäfer. „Na to se ovšem často zapomíná!“

Chlapec se jako by ze zvyku rozhlédl a pak Schäferovi sdělil polohlasem:

„Váš Ježíš byl také Žid!“

„Copak náš Ježíš!“ zasmál se opět Schäfer a napil se vína. „Ale kde se vzaly ostatní národy?“

„To jsou přece potomci Cháma a Jáfeta, synů Noemových!“

„No ovšem,“ řekl Schäfer do krbu. „Vidím, že židovské školy jsou stejně kvalitní, jako ty křesťanské.“

Pak vyndal z kapsičky saka hodinky, odklopil víčko a pohlédl na ciferník.

„Dávám jim tak deset minut a budou tu.“

„Kdo?“ ptal se chlapec.

„Policejní komisař a snad i rabín, pokud je tedy v Praze.“

„Rabín,“ řekl chlapec a pak pohlédl v panice na Schäfera. „Nemůžu tu takhle sedět v dekách a s nohama v lavoru, když přijde rabbi!“

„Budeš muset,“ řekl nekompromisně Schäfer. „I když Masson umí dělat skoro zázraky, botky ti za hodinu nevysuší. Koneckonců je rabbi také jenom jeden ze synů Šémových, jako ty.“

Pohlédl na lavor.

„Ale voda už dlouho horká nebude. Řeknu Massonovi, aby ti přinesl ručník a nějaké papuče…“

Odešel do kuchyně a sotva s Massonem prohodil pár vět, zaslechli zvuky klepadla.

Naznačil Massonovi, aby se postaral o chlapce, sám vzal svícen a šel otevřít návštěvníkům.

Podivnější kombinaci hostů si ani neuměl představit.

Ve světle svícnu před ním stáli tři muži. Vysoký policejní komisař Lehman v klobouku s perem a orlicí s jakýmsi hubeným brýlatým civilem v chatrném kabátě po boku, patrně koncipistou, a s nimi velmi středověce vyhlížející malý kulatý muž s prošedivělým plnovousem, jenž mu sahal až na hruď, ve vysoké černé beranici a dlouhém tmavém kožichu, důstojně se opírající o vysokou hůl.

První, co si Schäfer uvědomil, byly chlapíkovy zvláštní oči. Úzké, až lehce asiatsky působící škvírky, posazené dost daleko od sebe, pod spíše nevýrazným obočím a vysokým čelem, na první pohled vypadaly velice dobrácky, jako oči příjemného, veselého člověka. Ze své zkušenosti však Schäfer ihned vycítil, že za bodrým vzhledem mužíka je skrytý pronikavý intelekt a že se tato úzká očka dovedou pozorně dívat a hodnotit své okolí.

„Šelomo Jehuda Lejb Rapoport,“ představil se muž. „Jsem vrchní rabín.“

„Johann Schäfer, je mi ctí, prosím, pojďte dál,“ pokynul jim, aby jej následovali po schodech. „Jsem v Praze teprve dvě hodiny, a ještě jsem nezačal vybalovat, nicméně byt jsem si pronajal zařízený a sluha už pro vás stačil přihřát víno a přichystat nějaké malé občerstvení, snad vám v té zimě přijde vhod,“ vedl je do předsíně.

„Obávám se, že vaše pohoštění budu muset odmítnout,“ řekl Rapoport. „Zřejmě by pro mne nebylo dosti kašrut. Ale poprosil bych, zda bych si mohl někde opláchnout ruce.“

„Masson!“ zavolal Schäfer, a když se sluha objevil, ukázal mu, aby zavedl Lehmana s koncipistou do salonu. Sám dovedl Rapoporta do kuchyně, kde stála trojnožka s lavorem a konvičkou vody. Rabín si sundal rukavice, s jakousi zvláštní obřadností přikročil k lavoru a spíše symbolicky si třikrát polil pravou a pak třikrát levou ruku. Cosi při tom zamumlal.

Pak oklepl kapky z rukou a otočil se k Schäferovi, který ho zvědavě pozoroval.

„Děkuji, můžeme jít,“ řekl.

Vešli do salonu. Lehman i koncipista se již usadili ke stolu, v jehož středu stál rozzářený svícen a několik talířů s pokrájenými klobásami a tvrdým sýrem. Koncipista měl před sebou přichystány desky s papíry, malý skládací stojánek s inkoustem a pero v ruce. Chlapec stál u krbu a Schäfer si povšiml, že má již navlečené punčochy a papuče. Sotva spatřil rabína, vykročil k němu, ale rabín zdvihl ruce v odmítavém gestu.

„Zůstaň, kde jsi, Mordechaji, později si promluvíme, co je potřeba udělat, aby ses očistil a uctil sestru. Ale teď se posaď, musíš být unavený.“

Mordechaj pokorně kývl hlavou a bokem usedl na opěradlo sofa, zatímco muži se rozesadili kolem stolu.

Masson přinesl tác s konvicí horkého vína a všem, kromě rabína, jenž ho odbyl odmítavým gestem, nalil nápoj do pohárů.

„Prosím, berte si,“ pokynul Schäfer Lehmanovi a koncipistovi k přichystanému jídlu. Sám se napil jenom vína.

Lehman ihned šáhl po klobáse, a když ji ochutnal, zatvářil se nadmíru spokojeně.

„Přečtěte, co zatím víme,“ pokynul koncipistovi, který rychle polkl svůj kousek klobásy a utřel si ústa hřbetem ruky.

***

---

© Elsa Müller, 2017

---

---