Vražda v Židovském městě (10)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

Chlapec vyskočil ze sofa, a i rabín se napřímil.

„Kdo je to?“ vykřikl hoch.

„Prosí mě, abych se zastavil zítra kolem druhé hodiny v jeho kanceláři. Všichni jsou prý už velmi vyčerpáni a musí si odpočinout. A to bych nyní považoval za nejlepší řešení i pro nás ostatní.“

„Tak kdo to je?“ přiskočil chlapec vztekle k Schäferovi a prudce ho zatahal za sako.

„Abdon Kluger, ten přítel, který za sestrou tak často chodíval, když jsi nebyl doma.“

„Abdon?“ řekl nevěřícně chlapec.

„Tak přece Kluger,“ prohlásil rabín a jako by se mu v očích objevilo jakési podivné zadostiučinění. „Ale jaký měl důvod, aby zavraždil tak hodnou a nevinnou dívku?“

„No,“ řekl Schäfer, „jak bych vám to řekl, rabbi, zdá se, že nebyla až tak nevinná, jak se celou dobu domníváte. Čekala totiž s Klugerem dítě.“

INTERMEZZO

Johann Schäfer se s trhnutím vzbudil z podivného snu. Seděl v křesle u okna své (zatím ještě prakticky nezařízené) pracovny, oblečený stejně jako zvečera, jen se zutými botami, které se sušily u kamen v kuchyni, nohy v punčochách měl položené na podnožce a byl zachumlaný v teplé dece; přesto se mu právě zdálo, že umírá v jakési mystické krajině, tvořené jen sněhem a na kámen zmrzlými arkádami ledových ker.

Byla ještě téměř tma, ale při pohledu z okna si uvědomil, že venku již začíná pomalu svítat. Mohla být tak čtvrthodinka do východu slunce. Našel v kapse sirky a zapálil svíčku ve svícnu na stolku u křesla. Pak se podíval na hodinky. Bylo něco před osmou.

„Ah!“ zamumlal. „Pět hodin spánku stačilo i Napoleonovi!“

Odhodil deku a pomalu vstal. V pracovně byla zima, téměř bylo vidět páru, která mu šla od úst. Přešel ke stěně, plné polic na knihy, zatím zcela prázdných, kromě jedné, na které stálo vedle sebe několik velikých skleněných nádob, na jejichž dně byl písek a do malých skalek sestavené kameny, mezi něž byly zastrkány suché větévky rozličných dřevin. Některé z nádob byly uvnitř plné pavučin, ve světle svícnu se lesknoucích jako hedvábí, jiné byly až na písek, kámen a dřevo zcela prázdné.

Schäfer se naklonil k jedné z prázdných nádob a mírně na ni zaťukal. Zdálo se, jako by se ve škvíře mezi dvěma kameny cosi pohnulo. Schäfer zaťukal znova a písek náhle jako by poodjel stranou a odhalil část obrovitého pavouka, zahrabaného do té chvíle až po makadla, která se však nyní opatrně pohnula směrem k Schäferovi.

„Dobré jitro, Archibalde,“ řekl Schäfer. „Koukám, že jsi během cesty snědl všechny své pavučiny. Bylo to hlady, nebo už tak spoléháš na to, že tě vždycky podaruji něčím dobrým, co stejně nikam neuteče, že jsi přestal klást své pasti?“

Natočil svícen k dalším dvěma nádobám, zcela zaplněným pavučinami.

„Tady ze soudruhů si vem příklad, ti po cestě neodpočívali, a jsou přichystáni na všechno. A přitom jsou o tolik menší. Trpěliví a pracovití jsou tihle dva nenápadní snovači pastí… A jak dokázali zaplnit svými pavučinami skoro celý prostor! To ty, Archibalde, stejně vždycky napneš jenom pár nedbalých hadříků ve svém doupěti, jen výjimečně kolem něj, a to opravdu není žádná velká podívaná. Když dva dělají totéž, není to totéž, i když to tak často vypadá…“

Narovnal se.

Pak přešel k oknu, cestou zhasil svícen a postavil jej na stůl.

Na skle okna prokvétaly ledové květy. Venku musel být mráz. Náměstí vypadalo v bledém světle brzkého úsvitu jako vyvedené ve všech valérech šedé, od téměř inkoustové černi v podloubí domů až ke kapkám bílého jasu ještě nevyšlého slunce, který pocákal větrné korouhvičky nejvyšších domů Starého města.

„Když dva dělají totéž, není to totéž…“ zašeptal Schäfer a najednou mu to došlo.

Chvíli se díval z okna.

Pak se prudce otočil. Podíval se na velký psací stůl, ten byl však ještě zcela prázdný. Potřeboval napsat rychle zprávu Lehmanovi, ale bůh ví, ve kterém zavazadle mohly být psací potřeby zabaleny.

Neměl moc času na hledání. Dnes ho čeká spousta práce – a bude muset nachodit mnoho mil.

„Masson!“ zavolal, a když se po chvíli objevila ve dveřích postava jeho sluhy, přikázal jen: „Café! Beaucoup de café!“

Masson cosi unaveně zamručel, ale vzápětí z kuchyně zapraskaly třísky.

„Jak trpěliví a pracovití jsou tihle nenápadní snovači pastí…“ řekl si Schäfer polohlasem a v jeho tváři se objevil jakýsi úsměšek, který však vyhlížel až nebezpečně.

Pak se vydal podívat do kuchyně, zda mu přes noc stihly vyschnout boty.

Cestou slabě zaťukal na jednu ze skleněných nádob.

Chvíli se nic nedělo. Ale jakmile opustil místnost, vylezl zpod kamene veliký pavouk, jemně zahýbal makadly, jako by si ohmatával prostor před sebou, a pak se konečně dal po dlouhé době zase do práce.

***

Schäferovou velkou výhodou byla mapa.

A to ne ledajaká a nikoliv jediná, ale ručně překreslené a lavírované kopie všech šestatřiceti listů Speciální mapy Království českého, vytvořené v minulých letech podle posledního vojenského mapování, navíc v rozlišení, které nebylo (a nikdy nebude) vydáno tiskem. Pokud Schäfer věděl, existovalo doslova jen několik takto podrobných a kvalitních kopií a všechny byly číslované.

Felix princ ze Schwarzenbergu (1800–1852), rakouský ministerský předseda (1848–1852).

Jednociferná číslice Schäferovy mapy byla pak znamením, že ministerský předseda kníže Felix Schwarzenberg, zvaný „rakouský Richelieu“, s nímž se setkal ve Vídni, si jistých Schäferových služeb cenil skutečně vysoko.

Tak vzácnou a rozměrnou věc si s sebou samozřejmě na plánovaný výlet nebral. Prohlédl si doma pečlivě část, kterou potřeboval a šel po své skvělé paměti.

Když vyšel z domu, bylo krátce po svítání a slunce skrze trhance rychle letících nízkých mračen osvětlovalo v rychlé změti žlutavě zářivého jasu a modravých stínů zatím jenom nejvyšší patra domů. Hrubá dlažba liduprázdného Uhelného trhu byla pokrytá ledovatkou a Schäferovy opatrné kroky se nesly mrazivým ránem vracejíce se mu z temných podloubí magickou ozvěnou.

Ačkoliv jeho plánovaná cesta měla vést směrem jihovýchodním, neodolal a vydal se nejdříve na severovýchod, kde se tyčily vysoké a vznosné domy Rytířské ulice, na jejímž konci bylo možno v mrazivém oparu rozeznat klasicistní siluetu Stavovského divadla, v níž před pětašedesáti lety dirigoval premiéru Dona Giovanniho sám veliký Mozart.

Divadlo se mu ostatně připomnělo už po dvou stech kroků i velikou cedulí, umístěnou na rohu ulic Rytířské a Na Můstku a dávající Pražanům na vědomí:

Král. stavovské divadlo v Praze.
Dnes ve čtvrtek dne 1. ledna 1852
o půl 4.hod. odpoledne.

Spanilá Savojanka v Paříži.

(La grâce de Dieu ou La nouvelle Fanchon.)
Drama ze života ve V. jednáních s tanci a písněmi
od Adolpha d’Ennery & Gustava Lemoine.
Přeložil Josef Kajetán Tyl.

Jméno překladatele Schäferovi nic neříkalo. A navíc viděl před jedenácti lety pařížskou premiéru tohoto divadelního kousku a — upřímně řečeno — tato kombinace vaudevillu a melodramatického příběhu o chudém děvčeti, které překonalo nástrahy zlého boháče, načež ke štěstí přišlo, ho nezaujala ani dějem, ani hudebními čísly. Docela se divil, že to stálo Čechům za překlad.

S touto letmou úvahou proto odbočil již v polovině cesty, vedoucí k divadlu, doprava a zastavil se až po pár krocích, kdy se před ním otevřela plocha obrovitého náměstí, zvaného Koňský trh.

***

© Elsa Müller, 2017