Vražda v Židovském městě (12)

„Ani to, ani to ještě nemusí udělat z člověka vraha,“ opáčil Schäfer. „Co kdybychom nechali mluvit samotného Abdona? Jak jste se zachoval poté, co vám Galiah řekla, že s vámi čeká dítě?“

Klugerova tvář byla zatažená hněvem.

„Mohu vás všechny, jak tu sedíte, ujistit, že jsem přesvědčený o tom, že docela morálně, i když nevím, jestli politicky vhodně. Požádal jsem ji totiž o ruku! Dokonce už jsem to i oznámil rodičům a oba byli nadšení! Proč taky ne? Meierovy jsme dobře znali, Galiah byla krásná a milá dívka a koneckonců měla i pěkné věno! Kdyby mě to ti idioti v donucovací pracovně nechali říct…“

„Bez urážek, Klugere!“ vykřikl Lehman. „Pořád ještě jste obžalovaný z vraždy a máme dost důkazů, abyste skončil na šibenici!“

Schäfer zavrtěl hlavou.

„Obávám se, pane komisaři, že důkazy jsou chabé. A motiv prakticky neexistuje. I revolucionáři se koneckonců docela rádi žení s hezkými a bohatými dívkami a vychovávají s nimi své děti.“

„Ale k čemu?“ odsekl Lehman.

„K dalšímu životu,“ odpověděl Schäfer. „Rád bych vám udělal zajímavou nabídku, pane komisaři. Pokud se prozatím shodneme na tom, že pan Kluger je nevinný, nabídnu vám místo sporného řešení jedné vraždy jasné řešení vraždy čtyřnásobné.“

Lehman zůstal sedět s otevřenými ústy.

„Čtyřnásobné?“ zeptal se rabín. „Kdo je čtvrtá oběť?“

„Jak, kdo je čtvrtá?“ vykřikl popuzeně Lehman. „A kdo je druhá a třetí?“

„Spíše, kdo byl první a druhou obětí, měla by znít otázka, pane komisaři,“ odvětil Schäfer. „Neboť před více jak deseti měsíci, právě o židovském svátku Purim, byli rodiče Galiah otráveni vínem z balíčku, který jim byl poslán jako dar.“

Lehman se rychle naklonil ke stolu a zalistoval papíry.

„Zde je psáno, že umřeli na otravu zkaženým jídlem,“ zaklepal pak na jednu z listin.

Schäfer pokrčil rameny.

„Sám víte, pane komisaři, kolik je dnes nových jedů, které se od takříkajíc přirozené otravy jídlem nedají rozlišit.“

„Nonsense,“ ozvala se náhle od okna zvláštní měkká čeština se zřetelně cizím přízvukem. Všichni se tam podívali a spatřili, jak kulaťoučký Fabio Bianchi odmítavě mává drobnou, až téměř dětskou ručkou ve vzduchu. „Je mi líto, signore Rapoporte,“ pronesl pak s až soucitným výrazem k rabínovi. „Ale v tak vážné situaci, jako je tato, je nutno uvést věci in chiaro, na pravou míru! Genitori Meierovi zcela nepochybně zemřeli na choleru. Ač nejsem lékař, jako zkušený farmacista jsem to poznal hned, jak mě k nim pozvali. Dokonce již podle prvního popisu příznaků! Pokusil jsem se jim podat obvyklé prostředky pro úlevu, ale protože žádné opravdu dobré léky zatím neexistují a jejich nemoc měla vskutku rychlý průběh, nebylo již pomoci.“

„Cholera?“ zeptal se Lehman. „Cholera je tak vážnou záležitostí, že by musela být okamžitě nahlášena úřadům.“

Bianchi pokrčil rameny.

„Nemocné se povedlo isolovati natolik rychle, že se nemoc dále nešířila a já se nechal přesvědčit od židovské obce, že není důvod šířit paniku.“

„Je to pravda, Herr Rapoport?“ obrátil se Lehman na rabína.

Rabín si pohladil vousy.

„Náš lékař dospěl k tvrzení, že šlo o otravu zkaženým jídlem. A že paniky skutečně netřeba. To je vše, co k celé věci mohu říci.“

„My ovšem víme zcela jistě, že šlo o otravu,“ řekl Schäfer.

„Ano?“ zeptal se Lehman.

„Ano,“ potvrdil Schäfer. „To byl, pane komisaři, důvod toho vyptávání po špitálech… Máte tu listinu?“

„Jistě,“ řekl Lehman. „Tady je. Jakou roli v tomhle případě hraje?“

„Je to záznam o úmrtí žebráka, který zemřel za prudkých bolestí, provázených krvavými průjmy, ve špitále Na Františku dvacátého čtvrtého února osmnáct set padesát jedna, tedy den po začátku svátku Purim. Jedna z posledních věcí, kterou uvedl, byla, že byl otráven masem a koláčky, které mu kdosi podaroval jako almužnu. Protože se však jednalo o tvrzení, pronášené již téměř v deliriu, a navíc byl znám v okolí Františku jako osoba rozumu mdlého, která neznala přesně ani své vlastní jméno, nebyl případ hlášen policii. Zajímavé je, že prvotní podezření vypadalo na choleru, proto byl muž isolován od ostatních pacientů. Nakonec se však lékaři přiklonili i s ohledem na žebrákovo tvrzení k otravě zkaženým jídlem. Co bylo obsahem daru ke svátku Purim, který jste, signore Bianchi, poslal svým příbuzným třiadvacátého února?“

Bianchi zalapal po dechu a obrátil se k Lehmanovi.

„Pane komisaři! Já naprosto nechápu, o čem tu tento podivný muž mluví! Já ani má žena jsme nebyli s Meierovými snad vyjma dvou tří stručných dopisů v kontaktu již přes dvacet let! Od té doby, co manželka po smrti svých rodičů konvertovala ke křesťanství a co jsme se oženili a opustili Třebíč!“

„A co jste si za její dědický podíl pořídili dům s lékárnou v Nuslích,“ dodal Schäfer.

„To s tím nijak nesouvisí,“ odsekl Bianchi.

„Takže jste Meierovým nic neposílal.“

„Ne! A na tom trvám!“

„A proč jste za nimi tak rychle spěchal, když jste se dozvěděl o jejich onemocnění?“

„Křesťanská povinnost!“

„Jak jste se o tom vlastně dozvěděl?“

Bianchi se nespokojeně zachrul na křesle.

„Jak, jak… někdo za mnou prostě přiběhl… nějaký… kluk… už se nepamatuji.“

„Kluk… nebo spíš mladý muž?“

„Opakuji, že nevím! V tu chvíli to nebylo důležité a není to důležité ani teď.“

„Poznal byste toho člověka, kdyby byl v této místnosti?“

„Ne, nepoznal!“

„Podívejte se dobře, signore Bianchi!“

„Pane komisaři!“ vykřikl mužík rozhořčeně a s patetickým gestem povstal z křesla. „Je na pražské polici zvykem, že počestní občané jsou zde vyslýcháni zjevně neúředními osobami, a to visibilmente útočným způsobem?“

Komisař Lehman si Bianchiho změřil pohledem.

„Vaše otázka není tak zajímavá, jako vaše odpovědi, Herr Bianchi. Radil bych vám proto, abyste odpovídal jasně a pravdivě. To je totiž na pražské policii zvykem především.“

Bianchi si odfrkl, dal si ruce za záda a pak pokročil do středu místnosti, kde se párkrát otočil dokola. Nato se pohledem zastavil na Klugerovi. Zdálo se, že zaváhal.

„Tenhle to byl!“ ukázal však najednou prstem na Klugera.

„Jste si tím jist?“ zeptal se Lehman.

„Ty zatracenej lháři!“ vykřikl Kluger a vyskočil ze židle. Okamžitě byl však sražen zpět jedním ze strážníků.

„Ano, pane komisaři. A nejen to! Teď si uvědomuji, že u mě v lékárně tento muž již nějaký čas před tím zakoupil větší dávku výtažku lytta vesicatoria!“

„A to je co?“ zajímal se Lehman.

Schäfer se zasmál a všichni se na něj podívali.

„Přece španělské mušky!“ řekl Schäfer. „Všichni pánové jistě znají alespoň z doslechu! V malých dávkách prý povzbuzuje mužnost, ve větších však působí jako prudký jed.“

„Cantharidin,“ dodal Bianchi.

„Vy prodáváte prudké jedy jen tak komukoliv?“ ptal se Lehman.

„Prodej cantharidinu není zakázán, pane komisaři. Španělské mušky jsou naopak běžnou součástí arkán, jejichž účinnost sice mnozí popírají, k jejichž výrobě však nutí současný stav apothekářský prodej průmyslově vyráběných léčiv v obchodech materialistů! Tento pán pak vystupoval velmi seriózně a bylo mu povědomo jak maximální dávkování cantharidinu, tak všechna rizika, spojená s jeho překročením!“

„Hlouposti,“ vyprskl ostře Kluger. „O španělských muškách jsem sice slyšel, ale ani nevím, že se dají koupit v pražských apatykách! Já jich nikdy neměl zapotřebí!“

„Proti otravě španělskými muškami neexistuje protijed,“ řekl Schäfer.

Bianchi důstojně pokývl hlavou.

„Přesně tak, proti cantharidinu neexistuje antidotum! A co víc: příznaky jsou podobné jako u cholery či u prudké otravy jídlem! Pánové!“ otočil se Bianchi dramaticky téměř kolem své osy. „Obviňuji tohoto muže z vraždy své švagrové a jejího manžela! Pod záminkou, že jde o dar ode mne, otrávil je cantharidinem ve víně a pak mne přivedl pod záminkou pomoci příbuzným na místo, aby mou osobu uvedl do souvislosti s tímto hnusným činem! Faktem ovšem je, že jsem se na místě ocitl až po činu! Celý čas před tím jsem se věnoval prodeji ve své apothece! To je možno prokázat svědky!“

„Co vy na to, Klugere?“ zeptal se Lehman.

Abdon Kluger zavrtěl hlavou.

„Nemohu dokázat, že jsem u tohoto pána nebyl několik dnů před tím pro španělské mušky. Mohu však snadno dokázat, kde jsem byl téměř celý Purim. Byl jsem totiž už od rána s Galiah a jejím bratrem. A to dokonce i v synagoze během čtení megily, kam jsem s ní šel na její přání, což, jak doufám, potvrdí i vážený rabbi.“

***

---

© Elsa Müller, 2017

---

---