Vražda v Židovském městě (13)

Jakub Schikaneder: Vražda v domě (1890, detail)

Lehman se podíval na Rapoporta, jehož tvář teď byla doslova překrytá hněvivým ruměncem. Zdálo se však, že jeho hněv nepatří Klugerovi.

Rabín jednou rázně kývl hlavou.

„Vzácná návštěva pana Klugera v synagoze mi samozřejmě nemohla uniknout,“ řekl ironicky. „Byl mezi mládeží až do konce čtení, a když jsme se dozvěděli o Meierových, doprovázel obě děti k Moše Lévimu. Musím podotknout, že k mé nelibosti.“

„Děkuji, rabbi,“ řekl Kluger. „Vaše nelibost mi možná zachrání život.“

Najednou se místností rozlehl hlasitý a zcela nevhodný smích. Všichni se tu pohoršeně tu překvapeně podívali na Schäfera, pohodlně usazeného na kraji komisařova stolu.

Schäfer se díval na Bianchiho, a když jeho smích ustal, zatleskal.

„Bravo, maestro!“ prohlásil. „Dokonalé teatro di improvvisazione! Škoda jen, že to nevyšlo, viďte?“

Fabio Bianchi potemněl v obličeji a jednou rukou si trochu uvolnil vázanku.

„Pane komisaři! To si vyprošuji! Dobrá, tak jsem se tedy zmýlil v identitě člověka, který pro mne ten den přiběhl, snad byl tomuto muži jen podobný, možná nějaký jeho kumpán, snad mě chtěli schválně uvést v omyl, ale v identitě toho, kdo u mne o několik dnů dříve zakoupil prudký jed, se nepletu!“

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Herein!“ řekl komisař.

Dovnitř vešel strážník a pošeptal Lehmanovi několik slov.

„Dobře, běžte,“ řekl mu pak Lehman. Sotva se za strážníkem zaklaply dveře, dal si obě ruce na obličej, unaveně si promnul tváře a chvíli zamyšleně hleděl do středu stolu. Pak se podíval na Schäfera.

„Pokračujte, Herr Schäfer,“ kývnul na něj mírně rukou. „Měl jste pravdu. Scéna je vaše.“

„Posaďte se, pane Bianchi,“ usmál se Schäfer na apatykáře svým zvláštním úsměvem a pak se otočil k ostatním. „Jsem nesmírně rád, že nám pan Bianchi tak přesně objasnil, jakým jedem i způsobem byli zavražděni Meierovic rodiče. Bez jeho přesného popisu by nás čekalo ještě mnoho vysvětlování. Této práce budeme teď ušetřeni. Podobně jako vy všichni, kladu si teď již jen dvě zásadní otázky. Totiž, kdo přinesl do domu Meierových otrávený dar a proč si signore Bianchi, který má jinak tak přesnou paměť na tváře, nepamatuje, kdo pro něj po prvních příznacích otravy z Josefova přišel. Nekladu si však již jednu otázku. Totiž, kdo zabil Galiah Meierovou. Tato skutečnost je již totiž mně i komisaři Lehmanovi známa. Pane komisaři, myslím, že teď je vhodná doba sejmout panu Klugerovi pouta.“

Komisař kývl hlavou.

„Abdone Klugere, obvinění proti vám je staženo. Rozvažte ho,“ kývl na strážníky a pak ukázal na další dva, doposud stojící u dveří. „Vy dva! Svažte tohoto muže!“ ukázal před sebe. „Matthiasi Löwine, obviňuji vás z vraždy Galiah Meierové! Nemá smysl nijak zapírat! Pod vaší postelí byly nalezeny jak zakrvácené šaty, tak oba hledané měšce s větším objemem peněz, v neposlední řadě pak evidentně vražedná zbraň, tedy, jak nás již ráno správně upozornil pan Schäfer, nůž na chleba.“

„Vy jste se nedokázal zbavit ani toho nože?“ zavrtěl hlavou Schäfer. „Takový amatérismus!“

Všichni se dívali na drobného nenápadného mladíka, který teď s bledou tváří civěl přímo před sebe. Chvíli trvalo, než trochu zdvihl oči, ale stejně hleděl skrze Schäfera kamsi do neurčita.

„Nebylo dost času…“ řekl potom tiše a jaksi velice soustředěně. „Původně jsem nůž odložil na stůl, ale když jsem vypáčil truhlu a vzal měšec a vůbec udělal všechno, aby to tam vypadalo jako po loupeži, sotva jsem zhasl svíčku, ozvaly se zvenčí kroky. Sáhl jsem po noži, myslel jsem, že je to chlapec, a chtěl jsem se zbavit i jeho, ale objevil se Kluger. Viděl jsem jeho tvář zpoza dveří ložnice.“

„On však o vás neměl ani tušení…“

„Ne,“ zavrtěl Löwin hlavou. „Uvažoval jsem, zda na něj mám vyjít, ale mezi námi byl stůl, jistě by si mě všiml a…“

„…jistě by se bránil. A zaútočit s rozmyslem na zdravého silného chlapa je něco jiného než v afektu zavraždit drobnou křehkou dívku.“

„Zabíjet nožem je vůbec těžké…“ pokračoval tiše Löwin. „Mnohem těžší než…“

…jedem,“ dokončil Schäfer.

„Tak,“ kývl s náměsíčným výrazem hlavou Löwin. „Ale nemyslete si, ani to není jednoduché… pořád se mi vracely ve snech ty tři tváře, plné bolestí a utrpení z toho strašného jedu…“

„Pane komisaři,“ povstal najednou opět Fabio Bianchi. „Omlouvám se, že jsem se zmýli v identitě toho muže. Vypadá to, že u mě koupil jed přece jen tento… Matthias Löwin! Ale, pochopte, je to již mnoho měsíců a… Velmi vás prosím, zda bych se mohl vzdálit. Právě jsem se dozvěděl, že tento muž zavraždil mé příbuzné a nemohu s ním být nadále v jedné místnosti. Potřebuji alespoň na chvíli na čerstvý vzduch!“

„Jestli potřebujete čerstvý vzduch, pane Bianchi, může vám strážník otevřít okno!“ doporučil mu hrubě Lehman. „Teď si ale sedněte a mlčte! Řekl jste tři tváře, Löwine? Kdo byl ten třetí?“

Ale Löwin jen svěsil hlavu a mlčel.

„Třetí,“ řekl klidně Schäfer, „byl mistr, k němuž chodil Löwin do učení, obchodník s matérií z náměstí svatého Metoděje, materialista či jak by řekli Francouzi, droguiste. Italové, jako pan Bianchi, by ovšem řekli spíše farmacista, apatykář.“

„Apatykář ovšem není materialista!“ namítl Lehman. „Apatykář je zodpovědný za léky, které prodává, neboť je zároveň vyrábí, zatímco materialista je jen obchodník s léky a podobným zbožím, odpovědnost za jejich účinky nese výrobce, který mu je prodal.“

„V mnoha zemích se to ještě tak ostře jako v Rakousku nerozlišuje, pane komisaři. Ne všude na světě panuje tak silný pocit, jako v zemích rakousko-uherského mocnářství, že každé lidské obchodování, konání a ba i myšlení musí být přesně zapsáno, zkatalogizováno a zregulováno příslušným zákonem. A jistě, abych parafrázoval staré — tuším, že snad dokonce i české — přísloví: když dva dělají nebo prodávají totéž, nemusí to být totéž, jak jsem si uvědomil dnes ráno. V každém případě si však mohou být nevítanou konkurencí. Zvláště pak, otevře-li si droguiste s kvalitními velkododavateli nový obchod přímo na stejném náměstí, jako má svůj krachující krámek neschopný, poživačný, a ještě k tomu líný apatykář, klohnící si svá arkána ve středověkých tyglících na kraji stolu, protože už stihl prohýřit celé manželčino věno. Náměstí svatého Metoděje je totiž v Nuslích, pánové. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomil.“

„Můj obchod nebyl krachující!“ řekl přiškrceně Bianchi.

„Ale pane Bianchi! Copak byste měl jinak zapotřebí prodávat arkána a jiné pochybné lektvary, od kterých dávají již léta všichni slušní farmacisté v Praze ruce pryč?“

„Já mám peněz dost!“

„Ale odkdy? Až od jara, kdy vám byly svěřeny čtyři tisíce zlatých jako svěřenecký fond Galiah a Mordechaje Meierových! A další otázka zní: opravdu je ještě máte?“

„Nejsem povinen prokazovat zde hotovost svěřeneckého fondu, a i kdybych k tomu byl vyzván úřady, mohu dokázat, že jsem peníze výhodně uložil v zájmu svěřenců.“

„Myslíte do banky?“

„Ne, do banky ne,“ odsekl Bianchi.

„Tak tedy kam?“

„Do nemovitostí.“

„Myslíte do nemovitosti. Čeština v tomto případě rozlišuje jednotné a množné číslo délkou poslední samohlásky, pane Bianchi. Do nemovitosti. Do jedné konkrétní nemovitosti. Do domu s drogistickým krámem naproti vaší apatyce, který jste zakoupil, a to včetně zboží a závazků, od vdovy po drogistovi, který zemřel — shodou okolností — na otravu zkaženým jídlem, a to kdypak?“

Fabio Bianchi se najednou v křesle jaksi zvláštně sesul, jako by se schoulil sám do sebe a dal si hlavu do dlaní.

„V březnu,“ řekl tiše.

„Pane Bianchi, ještě chcete tvrdit, že pořádně neznáte Matthiase Löwina, který již od jara řídí váš druhý krám na náměstí svatého Metoděje?“

Bianchi chvíli seděl bez hnutí. Pak však bojovně zvedl hlavu.

„Nic jsem nepřiznal, pánové! Zhola nic! A zhola nic mi také neprokážete! To, že nějaký můj příručí je možná vrahem a travičem, ještě neznamená, že jsem o jeho skutcích věděl či ho k nim ponoukal!“

Schäfer se mírně protáhl.

„Zapomínáte na motiv, pane Bianchi. Bez vaší součinnosti postrádají zločiny Matthiase Löwina jakýkoliv motiv.“

Bianchi si odplivl.

„Löwin je blázen. Zešílel.“

***

© Elsa Müller, 2017