Podvědomí míst a časů Jiřího Pavla

(Doslov ke knize Dostaveníčko na štaflu.)

M. I. Kutuzov (autor: George Dawe, 1829)

Moje maminka již před nějakým časem navštívila jako divák čistě ze zájmu jakousi konferenci o Alexandru Solženicynovi, kde ji nesmírně otrávil jistý přednášející, který se snažil neustále srovnávat tohoto autora se Lvem Nikolajevičem Tolstým a značnou část svého příspěvku strávil nadšeným líčením toho, jak nádherně Tolstý popsal ručku vojevůdce Kutuzova, zatímco Solženicyna označil za autora, který vlastně ani „ve spisovatelském slova smyslu nepíše“, ale „jen vypráví, co skutečně zažil“.

Okamžitě se mi tenkrát vybavila pasáž z pamětí Egona Ervína Kische Tržiště senzací, které napsal ve dvaačtyřicátém roce v Mexiku, a kde se se také zmiňuje o jednom přezíravém výroku ke své tvorbě: „Vždyť psal jenom to, co viděl“.

A podobně i o Jiřím Pavlovi se před pár lety vyjádřil v televizi jeden literární kritik, že vlastně není spisovatel, ale jen vyprávěč historek ze svého života.

Snad i proto třeba Josef Škvorecký nechtěl být označován za spisovatele, stejně jako to dodnes odmítá třeba Ivan Klíma nebo Jiří Stránský, kteří právě i vzhledem k realistickému stylu svého psaní raději dodnes volí skromnější výrazy jako „vypravěč“ či prostě „autor“. (Byť u nich hraje samozřejmě roli i ta skutečnost, že se po celý život museli tak či onak vymezovat proti „oficiálním spisovatelům“ z úřady posvěcených spisovatelských svazů, podporovaných minulým režimem a přitakávajících tehdejšímu establishmentu.)

Jenže jako vždy — i dnes je hodně povolaných a málo vyvolených. I dnes existují „autoři“ mnoha knih, k nimž však připsali jenom své jméno či dodali pouze ideu a skutečnou literární práci za ně odvedli redaktoři či ghostwriteři, a na internetu naleznete spousty spisovatelů, kteří umí sice výborně pracovat na své sebeprezentaci s facebookem a anotace jejichž knih se tváří, jako by vás v knižním bloku očekával literární mezník života, ale většinou jde jen o nějaké fantasy slátané z motivů a postav již dávno slavných předloh, nezřídka se špatnou stylistikou, často doslova o ničem, ba někdy ještě hůř.

Jenomže mně se už všelijaká vyprávění populárních autorů o elfech a trpaslících, putujících ze země Ix do nezemě Ypsilon pletou skoro stejně jako Tolstého vojevůdci, zatímco Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče nebo Klímův Soudce z milosti jsou věci, které mi v paměti utkvěly doposud (ač toho Soudce jsem četl jenom jednou a už je to třicet let), stejně jako třeba Hrabalova „realistická“ vyprávění ze staré Libně, která mám nesmírně rád a na něž jsem si vzpomněl vždy, když jsem šel kolem „jeho“ automatu Svět, jenž byl právě letos definitivně zlikvidován a ztratil se v hlubinách času.

Navíc — jakožto strukturalista — jsem si jist, že i seberealističtěji působící kniha, vyprávějící sebepravdivější příběhy je vždy stejně platným dílem, jako nejabsurdnější Sartrovská či Vianovská abstrakta — jak kdysi správně podotkl můj přítel Daniel Koehler: každé psaní přece vždy zahrnuje znovuvytváření obrazu světa, který známe.

Zvláště proto tohle dělení na „spisovatele“ a „nespisovatele, kteří jenom píší, co zažili“, nemám rád.

Krom autorů, kteří umí a neumí, má však každá doba i svůj underground a svou společenskou smetánku, své celebrity a oproti nim umělecké či sociální podhoubí, které se jen zřídka dostane do médií, svůj hlavní popkulturní proud a své tiché zátočiny s hlubokými tůněmi, o nichž se ani často neví, které nezřídka zcela pomíjíme a jež zůstávají zapomenuty, ač by příštím generacím mohly dát mnohem bohatší a plastičtější představu o světě, v němž žijeme, nežli stovky sebevýpravnějších fantasy a sebevypointovanějších příběhů z efemérně zobrazovaného prostředí bank a korporací.

Dostaveníčko na štaflu, Jiří Pavel, Nakladatelství BELETRIS, Praha, 2017

Jiří Pavel měl v životě to štěstí (které však on sám často nazývá smůlou), že díky slávě svého tatínka měl možnost poznat osobně mnohé ze skutečně slavných postav a celebrit českého světa, ale svým přirozeným naturelem, kolísajícím mezi bohémským stylem života, v němž byl, jak sám říká, schopen během pár let rozfofrovat majlant, a mezi propadem až na samé společenské dno, kdy občas neměl „ani na cigaretky“, směřoval vždy spíše do onoho kulturního, ale i sociálního undergroundu, a neztratil tak nikdy kontakt s reálným světem obyčejných lidí, ba i těch, kteří živoří na samém okraji společnosti, se světem všemožných „sociálních případů“, nezaměstnaných, drogově závislých, kriminálníků až gangsterů, lidí, kteří často vymýšlejí až neuvěřitelné kličky „jak přijít k penězům“, ale většinou končí opět v zaplivané hospůdce na rohu branické uličky, kde prodávají svá vyprávění o životě za půllitr piva.

Jiří Pavel má však o čem vyprávět nám všem — a jeho historky se klenou nad minulými čtyřiceti lety jako mostní oblouk, pod nímž se skrývají před nepohodou v jednom chumlu feťáci i dealeři, pasáci i laciné holky, rázovití hospodští, socky, žijící z ruky do huby, chlapíci, kteří projeli celý svět, a přesto jsou dnes zase tady, pod mostem, na němž si dávají právě v tuto chvíli dostaveníčko u taxíků na štaflu zazobaní vrchní z hotýlku U tří pštrosů.

Zatímco vědomí médií je upřeno na prezidentské přešplechty, válku v Sýrii, emigrantskou krizi a boj o (ne)zavedení elektronické evidence tržeb, pod mostem se odehrává celých těch čtyřicet let zuřivý rej figurek, zcela ponořených do svých vlastních příběhů a osudů ve světě, který tvoří jejich vlastní theatrum mundi, divadlo světa, v němž není jasné, zda sledujeme grotesku, burlesku, či tragédii — rozhodně však jde v dantovském slova smyslu o Božskou komedii.

Jde o lidi, příběhy a osudy, o kterých se jinak moc nepíše, které jsou naopak z onoho již výše zmíněného společenského vědomí, napřeného na zdánlivě velká a důležitá témata, takřka vytěsněni, a stávají se tak jakýmsi podvědomím našeho světa, míst i času.

To je asi na povídkách Jiřího Pavla to nejcennější – že vypráví příběhy z tohoto nezjevného polosvěta společenského podvědomí, a ač najdeme v této knize i jen jakási letmá vyprávění ve stylu povídky Jedna, dva, tři, psychiatři, která mají spíše charakter nějakého současného blogu, obsahuje kniha i zcela mimořádné věci, jako je třeba Sestup do údolí, v jehož závěru nemůžeme necítit v duši onu zvláštní směsici smíchu, soucitu a přitom pochopení: ano, právě tak to v životě chodí, či takřka mistrovskou a až magicky působící povídku Smrt není zlá, jen v letu mění křídla.

A pozoruhodné je i to, že všech dvaatřicet povídek napsal Jiří Pavel během necelého roku, potýkaje se při tom s celou řadou nemocí, kvůli kterým je rád, když dokáže ujít alespoň pár metrů napříč svým pokojem v pátém patře sociálního domu v pražských Holešovicích, mezi něž patří samozřejmě i už zřejmě nenapravitelné a často se vracející problémy psychické.

„Občas mě zase chytají ty moje paranoie, pane Hudský,“ vyprávěl mi Jiří Pavel před týdnem. „Nedávno tu něco vrtali a stavěli na ulici a mně bylo naprosto jasné, že mě tu chtějí v tom pokoji nadosmrti zazdít.“

Nezazdili, a nakonec našeho povídání jsme se zase i zasmáli.

A já doufám, že do roka se s Jiřím Pavlem zase zasmějeme nad dalšími jeho povídkami, které vytahují zpoza zdí jeho holešovického pokoje na světlo věci z podvědomí nejen jeho, ale i našich časů a míst…

Knihu Dostaveníčko na štaflu aneb dvaatřicet ohlédnutí pana Jiřího Pavla zvaného Bublina s ilustracemi Bohumíra Boba Hochmana si můžete objednat ZDE.

© Stanislav Hudský, 2017

Knihy autora: