Noční tep rozbuší srdce

Opravdu jen párkrát za minulých pětadvacet let redaktorské praxe se mi stalo, že jsem narazil na tak skvělou prvotinu, jako je Noční tep, který napsal Tonda Mazáč – a co se týče žánru: detektivky a napětí, pak se mi to stalo zcela poprvé. A přiznám se: jsem oslněn a před autorem smekám.

Byť znám Tondu už skoro rok i osobně, paradoxně jsem patřil mezi poslední lidi v nakladatelství, kteří knihu četli. Byl jsem několik měsíců nemocný (dodnes se z toho svrabu hrabu), a protože v současnosti vydáváme každý týden minimálně jednu dvě nové knížky, tak tak (ne)zvládám úřednickou část své šéfredaktorské práce – ta literární už dnes patří lektorům, redaktorům a korektorům.

A tak se stalo, že jsem Noční tep stačil před vydáním jenom tak přelétnout, zkontrolovat grafické a knihovnické náležitosti, tu a tam si přečíst odstavec (hergot, to vypadá dobře, říkal jsem si) a schválit do tisku.

Samozřejmě mě zaráželo, jak jsou všichni kolegové Tondovou knížkou nadšení. Dokonce i Scarlett Rauschgoldová, šéfredaktorka Lemurie, která jinak autory nijak nešetří (pro lidi, kteří znají tuto drsnou čertici, populární ve scifařských kruzích pod přezdívkou Darth Zira, nic překvapivého), na tuhle knížku doslova pěla ódy. Ale já přesto pochyboval, že by číkoliv prvotina mohla být až tak dobrá.

Za svou nevíru jsem však nebyl potrestán, ale odměněn. Protože mám v současnosti hrozně málo času na čtení, tahal jsem Noční tep s sebou po dobu pěti dnů jako kočka koťata – a zažil jsem po letech něco mimořádného.

Vlivem své profese jsem se naučil velmi rychle číst. Dodnes se pamatuji, jak mi jeden kamarád půjčil večer v kavárně Enderovu hru, a když jsem mu ji druhý den vracel přečtenou, skoro se urazil. „To sis vůbec nemohl vychutnat a užít!“ vztekal se. „Takovou knížku má číst člověk několik dnů a celej den se v práci těšit na to, až přijde domů a bude moct zase vstoupit do toho fantastickýho světa!“ Marně jsem mu vysvětloval, že můj zážitek byl také intenzivní, protože jsem knihu četl do čtyř do rána a měl jsem pocit, jako kdybych byl na výborném filmu. Nevěřil.

A možná právem.

Noční tep jsem si mohl číst v týdnu po vydání jen chvíli před spaním, v metru a (ano, přiznávám) na záchodě, ale najednou jsem opět zažil ten krásný pocit několika hodin napětí a těšení se na to, co mě čeká na dalších stránkách, až se budu moci znovu začíst…

Protože Tonda náramně umí alfu-omegu profese detektivkáře: je napínavý, přesný, logický a… zcela nevyzpytatelný.

Dokonce i na poslední stránce knížky přichystá čtenáři takové překvapení, že jsem si v ten moment zamumlal pod vousy: „Tak to je hustý.“ (Čímž jsem sám sebe překvapil, protože tento výraz příslušníků generace s vousem o dvacet let tmavším normálně nepoužívám.)

A když jsem dočetl, tak jsem začal přemýšlet, co všechno jsem v životě četl z českých detektivkářů. (Čapkovy skvostné Povídky z jedné a druhé kapsy vytýkám před závorku – jsou to skvělá literární dílka, ale spíše noetické miniatury, než plnokrevné detektivky.) Tak kdo vlastně? Fiker, Vachek, Erben, Velinský, Škvorecký, Čechura, Moravcová… a za minulého režimu samozřejmě i spousty laciných detektivek na jedno použití (tím myslím třeba cestu vlakem apod., ne to jedno konkrétní použití; -). I za tohoto režimu jsem pár českých detektivek přečetl, ale asi jsem neměl šťastnou ruku, připadaly mi nudné a autoři mi v paměti neutkvěli.

A určitě jsem na někoho dobrého zapomněl… Jak se jmenovala třeba ta detektivka z osmačtyřicátého roku, o lidech kolem cirkusu, co se odehrává za protektorátu a v Domě hrůzy se tam schovávají odbojáři? To stáří…

Zkrátka a dobře: po dlouhém přemýšlení jsem došel k tomu, že jsem nikdy nečetl lepší českou detektivku, než jsou tři novely v knize Noční tep. Je to svižné, vtipné, akční, současné, zatraceně pravděpodobné a samým napětím se vám občas až rozbuší srdce. O překvapeních přesně v tom okamžiku, kdy si myslíte: „Tak teď už je to jasné!“, ani nemluvě.

A to všechno mě těší zvlášť proto, že se mám na co těšit i po přečtení téhle knížky – Tondovi je nějak kolem pětatřiceti, je přesně v tom věku, kdy už autoři umí psát i vědomě a nikoliv jen intuitivně, a kdy je – pokud jim sláva a peníze nestoupnou do hlavy a nezačnou chlastat a/nebo trávit večery, kdy mohli psát, obžerstvím na párty s celebritami – čeká patnáct dvacet let velkého literárního růstu.

Troufám si říct, že Tonda Mazáč bude do deseti let naším nejpopulárnějším detektivkářem.

A vsadím na to re, tutti, boty, kalhoty i kaiser!

© Stanislav Hudský, 2014

Knihy autora: