Ferdinandovo největší dobrodružství

Věrnost je věcí, kterou si Ferdinand vzal při svatbě za svou.

Do dneška by ho ani nenapadlo, že by mohl Anežce, jak se říká, zahnout. Upřímně řečeno, při tělesné i duševní konstituci vypěstované manželčinou příkladnou péčí a něhou ho to vlastně ani nikdy pořádně nenapadlo.

Až dnes.

Na zájezdu Klubu českých turistů zavál cestovatelský duch výpravu z Vinohrad do penzionu Oříšek.

Ten choulil se v romantické náruči kopců předhůří Krušných hor a skrýval krom útulných pokojíků i výtečnou kuchyň a zářivý úsměv paní majitelky.

Jarmilka, nechala si od hostů říkat.

Snad čerstvým vzduchem, prosyceným terpeny pronikavě zeleného jehličí, snad druhou mízou, která se nečekaně rozproudila ve Ferdinandově těle, ten pocítil při pohledu do Jarmilčiných rozzářených očí a na nadité křivky její siluety dávno zapomenuté rozechvění.

„Ferdo, ty si byl ve sprše?“

Nemohl si nevšimnout Anežčina udiveně zvednutého obočí.

„A oholil ses? Teď, před večeří?“

Posunula si brýle, přes které četla, na špičku nosu a pozorovala ho přes kostěné obroučky.

„Ale… Po té túře jsem byl nějaký upocený, a když už jsem byl v koupelně…“

Vyhnul se jejímu pohledu a otevřel skříň.

„Když už jsem umytý, vezmu si čistou košili.“

„Tak to já si vezmu tu novou halenku,“ zvedla se Anežka.

Při večeři byl Ferdinand nervózní jako pes. Klepal nohou o židli, vrtěl se, knedlík ze znojemské pečeně mu vypadl z talíře na bělostný ubrus.

Jenže to už je tu Jarmilka a s horkou dlaní položenou na jeho rameni švitoří:

„To nic není, ubrus vyměníme, knedlíček doplníme! Takovej chlap, ten se musí pořádně nadlábnout!“

„Ferdo, je ti dobře?“ Anežka mu položila studenou dlaň na vlhké čelo.

„Máš úplně zarudlý tváře! Dneska si odpustíme večerní program a zalezeš do postele.“

Rozhodl se.

Večer byl nekonečný.

Anežka seděla u postele a co půl hodinu vyměňovala mu, zpocenému pod dvěma peřinami, nahřívací lahve.

Dělal, že spí. Když se zezdola přestalo linout dunění tanečního večírku, Anežka konečně zhasla. Ferdinand také na chvilku zabral.

S trhnutím se probudil.

Všude kolem byla tma.

Z vedlejší postele se ozývalo tiché pochrupování.

Opatrně se posadil. Tiše shodil pyžamo a oblékl si prádlo, které měl u večeře.

Byl nesmírně vzrušený. Nepamatoval si, kdy naposledy a zda vůbec dělal něco tak nebezpečného, zakázaného, hříšného, prostopášného, zvrhlého!

Přidržel se futra dveří, jak se mu z toho pomyšlení zatočila hlava. Oči už si zvykly na tmu, a tak chvíli pozoroval siluetu Anežčiny postavy ležící na lůžku pod oknem.

Podíval se na svoji postel. Vrátil se a naklepal a upravil polštář i peřinu tak, aby se při letmém pohledu zdálo, že je jeho tělo tam, na svém místě.

Vyšel opatrně na ztemnělou chodbu a dveře za sebou jen přivřel, aby zabránil klapnutí zámku. Zívl. Kdesi v koutku jeho dobrodružstvím rozjitřené mysli se převalila vlnka pochybnosti, ale byla přelita tsunami nové nevídaně mohutné záplavy adrenalinu.

Jarmilka, jak nenápadně zjistil odpoledne u správce, má pokoj ve stejném patře jako oni, jen na druhém konci chodby. Ferdinand zlehka našlapoval a poslouchal vrzání, skřípot a skučení, jež vyluzovala chladnou nocí svíraná chalupa. Minul odpočívadlo u schodů, kde se na chvíli zastavil, aby zklidnil dech. Přistihl se totiž, jak se vylekal svého vlastního sípavého funění.

Pokračoval dál.

Zastavil se.

V horním patře klaply dveře a ozval se smích. Spláchnutí a hučící stopa prudkého proudu vody putujícího tobogánem odpadu kamsi do hlubin.

Ticho.

Zas klapnutí dveří. Přimkl se ke stěně.

Konečně si dodal odvahy a rychlými kroky se vydal vpřed, přičemž se rozpaženou rukou zlehka dotýkal zdi. Přeběhl k posledním dveřím. Tiše zaklel, protože ve tmě vrazil s dutým žuchnutím do stěny.

Nahmatal dveře.

Kliku.

Chtěl ji stisknout a vstoupit, ale v posledním okamžiku si to rozmyslel.

Zaťukal a čekal.

Nic se nedělo.

Už se chtěl vrátit, ale dobrodruh, kterého ten večer s údivem v sobě objevil, zavelel: „Nebuď srab!“

Zaklepal znova. Silněji.

Nic. Někde nahoře zakvílela meluzína.

Zaklepal ještě víc. V pokoji se ozval hluk.

Klik.

Chodba se rozzářila jasným světlem. Ferdinand si instinktivně zakryl oči a mžoural na rozmazanou blížící se postavu.

„Ferdinande!?“ Temným, vztekem tlumeným hlasem pronesla Anežka.

Květovanou noční košili zakrýval pevně upnutý flanelový župan. Fialové byly pevně semknuté rty, přetínající brunátnou tvář.

„Můžeš mně vysvětlit, Ferdinande, co tady děláš?“ z jejího hlasu padaly na zem ledové kry, jež by potopily i Queen Mary.

Mozek tázaného vypověděl službu.

Předchozí záplava adrenalinu se rázovou vlnou strachu a úzkosti proměnila v gejzír chaoticky vybuchujících fraktálů paniky.

Dveře se otevřely a na Ferdinanda zírala opuchlá rozespalá očka zanikající v tmavých loužích rozmazaných stínů. Z rukávů růžové noční košile s velkými zelenými puntíky čouhaly bledé paže polité hustou polevou bledých pih. Mezi rameny, nad faldy unaveného poprsí, uvolněného na noc ze zajetí kostic, leskla se mastná upomínka pozdní večeře snědené v posteli.

„Tak co tu děláš?“ houkla za ním Anežka o několik pater vyšším a silnějším hlasem.

Pud sebezáchovy na poslední chvíli zatáhl za záchranou brzdu.

„Chtěl jsem se tady Jarmilky, zeptat, co bude k snídani…“ Přikrčil se, bezděčně zvedl ruce a zkřížil je před svým obličejem v obranném gestu.

„Jste vožralý, nebo co?“ zachraptěla Jarmilka. „Táhněte chrápat!“

Zabouchla dveře.

Anežka s Ferdinandem následujících čtyřiadvacet hodin spolu nepromluvili ani slovo. Odjezd byl rychlý a doma dveře ložnice zamčeny zevnitř brzo večer.

Po noci probdělé na gauči v obývacím pokoji se Ferdinand domátožil do práce. Zavřel se do kanceláře a zoufal si nad hrnkem kávy.

V deset hodin se napřímil a zvedl sluchátko telefonu. Vytočil číslo.

Zatímco poslíček s kyticí růží stoupal do schodů, Anežka se protáhla a zálibně se dívala na druhou stranu postele na dvě potem lesklá těla. Očima polaskala obě teď už povislá mužství a vzdychla.

„Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Jak je to možný? Takovej trouba, a on mě chtěl podvést!“

Zadrnčel zvonek u dveří.

„Kdo to může být?“ zabručela. Vstala a oblékla si župan.

„Počkejte tady… Hned jsem zpátky!“

Opravdu to netrvalo dlouho.

„Tak dneska už konec, kluci! Něco mám.“

Vyprovodila chvatně se obléknuvší hosty a při loučení v předsíni je letmo políbila.

„Tak zase v pondělí…“

Když odešli, přehodila přes sebe kabát a vyběhla na nákup.

Odpoledne zavoněla bytem Ferdinandova oblíbená roštěná. Anežka se otáčela u plotny, zpívala si a připravovala slavnostní tabuli kolem ohromného pugétu na němž se třepotal zlatem zdobený vzkaz:

„Odpusť mi, lásko! Tvůj Ferda.“

Ložnice byla večer odemčena.

Než šli spát, pohladil Ferdinand Anežku po tváři.

„Víš co, miláčku? Já si teď vezmu dva dny dovolenou a budu tě hýčkat. Nové šaty, boty…

Do nějaké výborné restaurace tě zavedu na oběd…“

„Ach Ferdo, to bude skvělé! Děkuju!“

Zhasli.

Anežka znova vstala.

„Ještě si skočím na malou.“

Zavřela za sebou dveře. Vyhrnula košilku a usedla. Pak rychle vyťukala do mobilu, který si přinesla z nočního stolku, zprávu:

„Středa se ruší. Dej vědět i Kamilovi, Monice a Vlastě. Zase za týden. Navi  “