Garri Kasparov: Tohle je válka, idiote!
Výjimečně jsem dnes nenapsal žádnou ze svých taškařic, ale dovolil jsem si přeložit z ruštiny článek Garri Kasparova. V angličtině vyšel na webu časopisu Time 30. srpna 2014, v ruštině ho Kasparov publikoval na svých stránkách www.kasparov.ru 1. září 2014. SH
Tohle je válka, idiote!
Garri Kasparov
„S každým zaváháním roste cena!“
Ruští vojáci a obrněné kolony postupují do hloubi východní Ukrajiny. Vláda Ukrajiny prosí o pomoc svobodný svět, který, jak doufá, bude její zemi chránit jako sebe sama. Vedoucí představitelé svobodného světa se místo toho ze všech sil snaží najít ideální formulaci, která by je osvobodila od morální povinnosti takovou pomoc poskytnout. Krvavý vpád Putina do suverénního evropského státu je označován jako „vměšování se“, stejně jako tomu bylo v případě Krymu – jen si vzpomeňte, nebylo to na Krymu stejné? – I Krym se jen „nijak neprotivil připojení“, nikoliv „anšlusu„. Sotva před šesti týdny bylo sestřeleno civilní dopravní letadlo – pamatujete se na ten malajsijský letoun MN 17? – I když více jak stovka jeho obětí dosud nebyla ani identifikována, hněv se již rozpustil ve zdvořilých diskuzích, zda se to má vyšetřovat jako trestný čin, válečný zločin, nebo to raději nevyšetřovat vůbec.
Zbabělé repliky Berlína a Washingtonu jsou stejně ostudné, jako propaganda Putinova režimu, ale přitom jsou mnohem nebezpečnější. Copak jsou vůbec nutné nějaké moskevské kouřové clony, když na druhé straně panuje tak evidentní slepota? Putinovy lži jsou zjevné a předvídatelné. Evropští lídři a Bílý dům však snad ještě více než Kreml touží, aby vše vypadalo jen jako vnitřní konflikt, který nepotřebuje nic než vágní sliby – a i ty pronášené pouze z bezpečné vzdálenosti. Jak napsal v roce 1946 George Orwell ve svojí eseji o jazyce („Politika a anglický jazyk„, pozn. edit.) těsně před začátkem své práce na románu „1984„ (a to bude sotva náhoda): „Ale pokud myšlení může komolit jazyk, právě tak jazyk může komolit myšlení.“ („But if thought corrupts language, language can also corrupt thought.“) Západní rétorika vytváří rozrůstající se začarovaný kruh duchovního i mravního úpadku. Popravdě – přiznat se nyní k mnohaměsíčním lžím je pro západní politiky stejně těžké, jako jejich po mnoho let odkládané přiznání, že ve skupině G7 – tedy v klubu největších demokratických průmyslových mocností – prostě není pro Putina místo.
Prezident Ukrajiny Petro Porošenko se nedávno setkal s prezidentem Obamou ve Washingtonu, ale následné prohlášení Obamy neneslo žádné známky toho, že by si přál uznat realitu.
Obecné výzvy k „mobilizaci mezinárodního společenství“ byly k ničemu už před šesti měsíci. A poslouchat je znova ve chvíli, kdy ruská vojska obsazují ukrajinská města, je prostě směšné.
(Pokud se Obama potřebuje zaštítit legitimitou, tak Rusko jasně porušuje téměř každý bod „Definice agrese“, tj. rezoluce OSN 3314 z roku 1974).
Možná, že by si měl pan Porošenko v souladu s ležérním Obamovým stylem oblékání natáhnout tričko s nápisem: „TOHLE JE VÁLKA, IDIOTE!“ Ve chvíli, kdy ruské tanky a dělostřelectvo likvidují nepočetnou ukrajinskou armádu, tvrdohlavé přesvědčení Obamy, že vojenské řešení konfliktu na Ukrajině je mimo mísu, vypadá jako čím dál tím více odtržené od reality. Není čas učit tonoucího plavat!
Spojené státy, Kanada a dokonce i Evropa odpověděli na Putinovu agresi: „tak to prostě je“! Ale pořád jsou několik kroků za Putinem, neustále přijímají opatření až ve chvíli, kdy je jejich odstrašující potenciál již vyčerpán. Okamžité tvrdé sankce a zjevná demonstrace podpory územní celistvosti Ukrajiny (jak jsem tehdy doporučoval), mohly mít skutečný dopad v době, když Putin obsadil Krym, tedy někdy v únoru až březnu. Je jasné, že by to vedlo k reálným důsledkům, jež by mohly rozdělit Putinovy elity, obávající se o ztrátu skvostných majetků v New Yorku a Londýně.
Následně, dubnovými a květnovými dodávkami obranné vojenské techniky by se zabránilo invazi, která nyní probíhá, nebo by to alespoň významně zvýšilo její cenu – což by způsobilo, že by ohledy na ruskou společnost hrály v rozhodnutích Kremlu významnější roli mnohem dříve. Tehdy však byli lidé, jako jsem já, kteří k takové pomoci vyzývali, nazýváni „válečnými štváči“ a západní vůdci opět hledali dialog s Putinem. A stejně se rozpoutala válka, na všechno to jejich úsilí nehledě. Inu, tak to bývá, když ukážete svoje slabé místo.
Jako jeden z průkopníků přirovnání Putina k Hitlerovi vidím ironii v tom, jak rychle se tato analogie změnila ze skandálu v klišé – nevím, zda je to věci k dobru, nebo k neprospěchu. Rozumí se, že Putinova víra v sebe sama, jakož i styl jeho projevu nám Hitlera připomínají stále víc a víc, stejně jako to, jakou moc už díky jim získal. A za mnohé z toho vděčí i všem těm nesčíslným chamberlainům v ešalonech moci – a absenci kandidáta na Churchilla.
Dokud může Putin kráčet bez jakéhokoliv odporu od vítězství k vítězství, jeho podpora roste. Dobyl Krym prakticky bez jediného výstřelu. Na pozadí evropanských zmatků zamořil východ Ukrajiny agenty a zbraněmi. Oligarchové, kteří mohli mít na Putina vliv v počátcích jeho ukrajinské avantýry, jsou nyní váleční zločinci bez únikových cest. Vyvinout účinný tlak je teď mnohem složitější.
Ruští vojenští velitelé na frontové linii nejsou žádní hlupáci. Vědí, že NATO je sleduje a může je kdykoliv rozbít na kousky. Spoléhají se na Putinovu auru neporazitelnosti, den ode dne sílící, zatímco Západ se zdráhá poskytnout Ukrajině vojenskou podporu. Těmto velitelům je na místě dát na vědomí, že stojí proti síle, která je přesahuje, že jejich životy jsou v ohromném nebezpečí a že mohou být (a budou) zajati a odsouzeni. Aby se tato hrozba stala reálnou, je nutná okamžitá vojenská pomoc, či dokonce přímý „vstup vojsk“, což si přejí všichni, kromě Putina. Pokud členské státy NATO odmítnou poslat Ukrajině účinné zbraně, bude to pro Putina zelená na semaforu.
Sankce – stále ještě jsou důležitým nástrojem, a ti, kteří jsou přímo odpovědní za vedení války, jako je ministr obrany Sergej Šojgu, musí nést odpovědnost. Sankce také musí být rozšířeny. Možnost omezit je pouze na vlivné osoby a společnosti však již neexistuje. Ruští občané mohou změnit Putinův kurs, ale mají jen minimální motivaci k tomu, aby za současné situace tolik riskovali. Nyní mohou mít vliv pouze takové sankce, které dají ruským občanům na vlastní kůži pocítit cenu Putinovy války. To byla vždycky až ta poslední možnost, ale nedošlo by na ni, pokud by Západ nereagoval na každém kroku tak měkce. (Další faktor, který již v současnosti snižuje ruský entuziasmus, jsou ruské vojenské ztráty, které se kremelská propagandistická mašina snaží tak pečlivě zamlčovat.)
Jako vždy v případě pokusů o zastavení diktátora – s každým zaváháním roste cena! Západní představitelé na každém kroku protestovali proti vysoké ceně aktivního vstupu do událostí na Ukrajině, ale nakonec stanuli tváří v tvář historicky známé skutečnosti, že náklady za nečinnost jsou vždycky vyšší. Teď už zbyly na stole jenom riskantní a složité varianty, a přesto je nutno je vyzkoušet. Nejlepším argumentem pro to, abychom se pokusili zastavit Putina, je zcela očividné: udělat to zítra bude ještě těžší.
Garri Kasparov
Kasparov zastává funkci předsedy správní rady Nadace pro obranu lidských práv v New Yorku
Copyright © Garri Kasparov, www.kasparov.ru, 2014
© Stanislav Hudský, 2014
Nejnovější komentáře