Miroslav Kalousek byl komunistický kolaborant

Pokud místopředseda strany TOP 09 Miroslav Kalousek nepřijde do televizního vysílání ožralý tak, že se pozvrací v přímém přenosu (viz ZDE), případně neposkytuje rozhovor zchlastaný natolik, že není po dobu pěti minut schopen ani dokončit větu (viz ZDE a ZDE), hraje si na antikomunistu.

Inu, je před volbami a TOP 09, straně Kalouskových nohsledů, kteří svůj ekonomický diletantismus a asociální chování na úrovni vyzrálé psychopatie prokázali v minulých letech více než dostatečně, je nutno nějak zvýšit preference.

Ještě před časem by se šel Miroslav Kalousek, jako ostatně vždy před nějakými důležitými volbami, ožírat někam do ústraní a do médií by poslal některé ze svých maňásků. Panu Schwarzenbergovi by třeba opět pořídil novou placenou společnici (pár fotek v bulváru udělá své, Češi bůhvíproč rádi vidí, že je politik v kmetském věku stále ještě schopen soulože s mladší ženou – když se kdysi před volbami začalo otevřeně mluvit o homosexualitě Václava Klause, byla mu také nalezena mladá „milenka“, bulvár hodil pár fotek s pikantními komentáři na titulku a hned byl klid), také by pana knížete prohnal několika pražskými hospodami (není nad to, když si aristokrat dá pár piv s prostým lidem, hned je „tak nějak náš“), a několik dobře pronesených knížecích bonmotů na téma demokracie a obrany lidských práv před nebezpečím zhoubného socialismu a ruského imperialismu by zase semklo váhající stádečko do hloučku dostatečného k relevantním politickým výsledkům.

Jenomže Schwarzenbergovi bude za čtyři roky osmdesát, jeho usínání kdekoliv a za všech okolností už se nedá omlouvat jen tím, že když se mluví o hloupostech, tak si prostě zdřímne, naopak si lidé začínají být nejistí, jestli již předseda TOP 09 nezesnul navěky, a jeho bonmotům přestává být rozumět, při jeho křečovité snaze dokončit větu začíná dokonce mnoho posluchačů přímo fyzicky trpět a jediné, co je na místě, je soucit se starým pánem, který nejen že neumí udělat důstojné reaganovské gesto a odejít z politické scény dříve, než se z oblíbeného politika stane žvástavý senil, ale nechá národ sledovat své psychické i fyzické chátrání v přímém přenosu.

Ve zcela uměle sestavené straně TOP 09, napojené na provozovatele heren a výrobce černého lihu, je kromě pana Kalouska již jen spousta dalších diletantů, kteří svou neschopnost prokázali za své vlády rozvratem sociálních i finančních úřadů, zdravotního systému, magistrátů a vůbec všeho, na co sáhli, a to dokonce takovým způsobem, že některé z těchto úřadů se zcela zhroutily a nefungovaly týdny i měsíce (o naprostém nesplnění předvolebních slibů, rekordně největším zadlužení státu v historii, opětovném nezvládnutí pražských povodní a dalším fiasku s nekonečným tunelem Blanka nemluvě).

Ukazovat na televizních obrazovkách politiky z TOP 09, kvůli kterým matky samoživitelky několik týdnů nedostaly ani základní sociální podporu, kvůli kterým byly zprávy plné bezrukých a beznohých invalidů, jimž úředníci zkrátili, či zcela odebrali dávky, samozřejmě není moc strategické.

I rozhodl se pan Kalousek, že se čtvrtstoletí po převratu a čtrnáct dnů před volbami stane největším českým bojovníkem proti komunismu, a za vydatné podpory (finančně) spřátelených médií rázně a pravdivě označí všechny fízly a estébáky, kteří prorůstají českou politickou scénou a spasí český národ, úpící pod komunisticko-fízlácko-estébáckou knutou. Prostředkem k této spáse, jež nás všechny konečně přivede k prozření, má být sprostota a vulgarita, a možná dojde i na jeho další oblíbený argument – pár facek voličovi, který si dovolí s ním nesouhlasit, a které Miroslav Kalousek označuje jako „pedagogický instrument“ (sic!). „Jakešovy mlátičky“ začínaly na policejní škole, „Kalouskovy mlátičky“ začínají v jeho ramenních kloubech.

Bojovat dnes proti komunismu je snadné, zvláště když se to dělá – s prominutím – jenom hubou a ještě pod ochrannou peřinkou poslanecké imunity.

Jenomže Miroslav Kalousek se nezrodil v roce 1989 z mořské pěny, neposkvrněný jako Venuše. Co tedy vlastně dělal v dobách, kdy měl možnost bojovat proti skutečně totalitní vládě Komunistické strany?

Kolaboroval.

Ihned po škole vstoupil do Československé strany lidové, která byla po tehdejších „socialistech“ druhou největší „stranou“, kolaborující s Komunistickou stranou Československa v systému tzv. Národní fronty, což byl blok politických stran a společenských organizací pod vedením KSČ. Na jakoukoliv „volenou“ funkci tehdy mohl kandidovat jedině kandidát navržený Národní frontou a orgány Národní fronty se podílely na přípravě zákonů, vládních nařízení a opatření. Rovněž podávaly návrhy na volbu a odvolání soudců z povolání a soudců z lidu.

Národní fronta byla tedy ryze kolaborantskou organizací, sloužící Komunistické straně k předstírání, že v tehdejší ČSSR je politický systém více stran. Význační kolaboranti se pak jejím prostřednictvím mohli podílet na správě a řízení státu.

Použijeme-li Kalouskův slovník, pak „Jakešovy mlátičky“, jakož i fízlové a estébáci fungovali na základě zákonů, které vznikaly za přímé spolupráce právě takových kolaborantů, jako byl před převratem Miroslav Kalousek.

A pan Miroslav Kalousek dokázal svého kolaborantského angažmá samozřejmě velmi dobře využít. Ostatně jak jinak by mohl za komunistického režimu nějaký čtyřiadvacetiletý kluk bez jakéhokoliv finančního, či ekonomického vzdělání během pár let vystoupat z místa obyčejného technologa až na místo vedoucího investičního oddělení jednoho z nejdůležitějších komunistických státních podniků, ve své době předního evropského výrobce pneumatik pro zemědělství, stavební stroje i letadla?

Na tato místa se za minulého režimu čekalo mnoho let, obsazovali je čtyřicátníci, padesátníci, většinou to byly pozice nomenklaturní (tedy jejich obsazení bylo možné pouze na základě odsouhlasení místní, případně krajské organizace KSČ), pokud byl člověk nestraník, mohl takovou funkci obsadit až po desítkách let práce na nižších pozicích, a to ještě jen v případě, že nebyl politicky vhodnější kandidát. Samozřejmě nesměl být signatářem žádné z protiokupačních výzev po osmašedesátém, Charty 77 a podobně – naopak, při pohovorech byl vyžadován výslovný souhlas se vstupem armád Varšavské smlouvy.

V roce 1984, kdy pan Miroslav Kalousek dělal v komunistickém systému tuto závratnou kariéru, pracoval můj starší bratr, kterému z politických důvodů nedovolili dělat nic jiného než hornické učiliště a ve čtrnácti letech ho donutili odejít z domova do 250 kilometrů vzdálené Ostravy, důlního záchranáře. Ve volném čase pak jezdil na různé koncerty. Měl rád Vladimíra Mišíka. Tomu však zakazovali hrát, takže se často stávalo, že se parta kluků a holek sešla před nějakým venkovským sálem, ale místo Mišíka, kterému na poslední chvíli koncert zatrhli, přijeli policisté, kluky a holky rozehnali, některé zmlátili do krve, bratrovi se stalo třikrát, že ho policajti nejen seřezali, ale okradli ho o peníze, doklady a vyhodili třeba dvacet kilometrů od nejbližší vesnice, jednou dokonce v desetistupňovém mraze.

Ve stejnou dobu, kdy můj bratr zmizel a o pár dnů později byl nalezen oběšený na provaze v jakési bohapusté díře, dostoupala kariéra komunistického kolaboranta Miroslava Kalouska svého momentálního vrcholu. O necelé tři roky později byl první Palachův týden. Byl jsem tam. Pendrekem jsem nedostal, ale mnozí mí kamarádi ano. Viděl jsem Jakešovy mlátičky v pilné práci. Jen pana Kalouska jsem tam jaksi neviděl. Zřejmě měl moc práce se svou kolaborací v Národní frontě.

Komunistický režim mě připravil o bráchu. Moji babičku z tátovy strany drželi komunisté půl roku v kriminále a potom půl roku v blázinci (ano, zmlátit krajského tajemníka KSČ ve chvíli, kdy jí oznámil, že jim po znárodnění dílen znárodní i byt a vystěhují je do 1+kk na vesnici, bylo bláznovství). Dědovi, jakožto bývalému fabrikantovi (zaměstnával deset dělnic), přiznali důchod 200 Kčs měsíčně a musel pracovat až do svých devadesáti let. Táta málem chcípl na zánět mozkových blan, když už třetí rok své povinné vojenské služby u černých baronů rubal uhlí v dolech, kde pracovali nazí, po hrudník v ledové vodě, následky si nesl celý život a umřel, když mi bylo devětadvacet. Mého dědečka z maminčiny strany odsoudili v Rusku k trestu smrti a ve smradlavé díře čekal rok na výkon trestu, než ho propustili (svou dceru uviděl poprvé, když jí byl rok). Zhruba ve stejné době zmizeli rodiče mé pratety v nějakém gulagu a osmiletou holčičku dali do příšerného ruského děcáku. Naši rodinu našla až po sedmdesáti letech a byla to tak silná a dojemná chvíle, že se člověku hrnou slzy do očí, jen si na to vzpomene. (O tom, co nám přineslo vzdálené příbuzenství s Leninem, vypráví moje maminka zde.) Ano, komunismus je svinstvo.

Ale komunistický kolaborant Miroslav Kalousek nemá jakékoliv morální právo se vůči němu vymezovat. To on byl jedním z těch, na nichž ten režim stál.

Když komunistický kolaborant nadává komunistickému policajtovi do komunistických fízlů, můžeme se tomu smát.

Ale mě páně Kalouskovo angažmá uráží. Nejen kvůli mým příbuzným, nejen kvůli spoustě mých spolužáků, kteří dostávali před převratem nakládačku od policajtů a z nichž někteří zažili i tu brutální uličku na Národní (nebyl jsem sedmnáctého v Praze a ani bych na to shromáždění nešel, protože to oficiálně organizovalo SSM, ale když jsem v pondělí dvacátého viděl nesestříhaný záznam, byl to jeden z vůbec nejotřesnějších psychických zážitků v mém životě.)

Uráží mě to z principu.

Ať si Miroslav Kalousek kandiduje se svou sbírkou asociálních psychopatů, kam chce, když jim ty jejich žvásty o konzervativismu a nezadlužování někdo věří, ať jim věří, někteří lidé věří i v Aštara Šerana.

Ale ať si nehraje na bojovníka proti komunismu.

Miroslav Kalousek byl komunistický kolaborant.

A to je FAKT.

© Stanislav Hudský, 2014

Knihy autora: