Gavota Duo
Miládka
Miládka dočetla ten dopis. Položila ho na stůl. Sundala si brýle a promnula kořen nosu.
Vzdychla, složila ruce na kolena a opřela se. Židle malinko zaskřípala.
„Tak,“ oslovila velkého černého kocoura rozvalujícího se na pohovce, „tak… nepřijedou.“
Kocour zvedl hlavu a pozoroval ji chvíli zelenýma očima.
„Nepřijedou, no…“
Vstala. Sáhla do kapsy a udělala dva kroky ke zvířeti. Pohladila ho po hlavě a na deku před lesklý čumák upustila hnědou granuli.
Poslouchala křupání sousta v chlupáčových zubech a přešla ke kredenci.
Ze šuplíku vyndala květované papírové desky.
Usedla zpět ke stolu a poslepu sáhla ke květináči, v němž se snažila přežít rudá vánoční kopřiva, pro pero. Na kousku papíru vyzkoušela, jestli píše – nakreslila čtvereček a do něj kolečko.
Rozevřela desky a z nich vytáhla list papíru.
Nasadila si brýle a pero položila nad pravý roh bílého archu. Zhluboka se nadechla…
Se zadrženým dechem zírala na běloskvoucí plochu. Vydechla a vrátila pero na stůl.
Uložila papír zpět do desek a vytáhla barvotiskový pohled s andílky poletujícími nad rozsvíceným stromečkem. Na rubu již byla nadepsána adresa. Kulatým rozmáchlým písmem psala:
Drazí!
Děkuji za dopis. I já se mám dobře.
Myslím na Vás a přeji krásné Vánoce.
Teta Miládka
Opřela kartičku o květináč a chvilku se dívala na poletující andělíčky.
„Pošlu to až po svátcích,“ obrátila se na kocoura, který si přestal čistit jazykem srst a upřel na ni opět pohled.
„Alespoň si všimnou…“
Ještě jednou vzala pohled do prstů a upravila jeho polohu.
„A my to tu budeme mít hezký! Tak.“
Narovnala se. Zpoza zdi se ozýval zvuk stěhovaného nábytku.
„Už začali chystat stůl,“ pronesla potichu a vydala se do kuchyně.
Z police ve výklenku sundala balíček plný zrní a semínek ovázaný mašlí. Prošla pokojem ke dveřím na chodbu domu a přiložila na ně ucho. Za nimi byl klid, jen meluzína kvílela tiše kdesi nahoře pod střechou.
Otevřela.
Opatrně přešla přes temnou chodbu a pověsila balíček u protějších dveří na kliku.
Nadechla se… zadržela dech a položila prst na černé tlačítko zvonku. Stiskla. Zvonek se rozezněl prázdnou chodbou. Miládka vydechla a cupitala zpět do svého bytu. Potichu za sebou zavřela. Usmála se a přitiskla ucho ke dveřím.
„Nikdo tady není!“ ozval se dětský hlásek.
„Tatí, nikdo tady není!“ přidal se druhý.
„Opravdu?“ Zvučný mužský bas rozechvěl desku dveří.
„Asi si někdo zase hraje dole u zvonků, krucinál!“
„Počkej tatí! Podívej, tady, na klice.“
„Ukaž… No vida! Zdá se, že ptáčkům už Ježíšek naděloval. Koukněte, kolik tu pro ně nechal krmení. Vezmeme jim ho zítra do parku.“
„Jú! A nic jiného tam není?“ řeklo děcko zklamaně.
„U nás bude nadělovat až po večeři. Alou, šupejte dovnitř, ať nám sem nejde zima.“
Dveře se zabouchly a rozhostilo se opět ticho.
Miládka se vrátila do pokoje.
Sebrala ze stolu desky s papíry a zamířila ke kredenci. Vrátila desky do šuplíku a vytáhla odtud pomačkanou krabičku cigaret a sirky. Roztřesenými prsty vytáhla cigaretu. Přešla ke dveřím balkónu a odhrnula závěs.
Zaskřípěly panty a dovnitř vnikl mrazivý vzduch.
Nasadila si na nohy papuče připravené před prahem a vyšla ven.
Škrtla sirkou. S očima přivřenýma slastí nasála žhavý kouř. Vydechla a sledovala, jak se světla města mihotají v oblaku dýmu.
Na vedlejším balkonu vrzly dveře. Miládka potáhla z cigarety a dívala se na potrhané nebe.
„Paní Bártová, pojďte si dát s námi… Anežka už bude prostírat…“ zaduněl sousedův hlas.
„Máme klobásky ze stejného řeznictví. Jako loni. Chutnaly vám přece. A salát… kapra… plzeň… Pojďte…“
Miládka přikývla. Zamáčkla cigaretu a upustila nedopalek do bílého porcelánového popelníku.
Ještě jednou se podívala vzhůru do nebe a v tmavé trhlině mezi městem zlatavě ozářenými mraky zahlédla záblesk padající hvězdy.
***
Experiment
Veronika se kousla už po několikáté bolestivě do rtu. Usrkla z hrnku a do teplé vody přilila další rum. Vzala znovu do ruky dalekohled. Nic.
Odpoledne nakoupila propriety svého experimentu.
Anglické máslové sušenky v parádní plechovce, kvalitní kávu, třtinový cukr. Skoro za čtyři stovky.
Udělejte opravdu dobrý skutek. To je zadání. Netušila, jak bude těžké vymyslet něco, co jí nepřijde banální, a přitom to bude realizovatelné.
Pomáhat babičkám s nákupem nebo přes přechod je pro skautíky. Ona je už dospělá!
A pak, po cestě ze školy, si uvědomila, že tam sedí skoro každý den.
Na lavičce v zadním koutě parku. Šedá shrbená žena ve vybledlém květovaném kabátě a s potrhanou igelitovou taškou.
Tam vzadu pod dálnicí je nějaký tábor nebo noclehárna těchhle lidí. Občas dělají bordel, když v noci táhnou ulicí. Kvůli nim si táta pořídil pistoli a Veronika má zakázáno chodit ven po desáté. Často tam jezdí policajti.
Nejdřív chtěla ty věci prostě přinést a osobně darovat, ale pak ji napadlo udělat to zajímavější. Balíček dá na lavičku, kde ta paní sedává, a bude pozorovat z dálky, co se bude dít.
Aby to bylo ještě zajímavější, položila na lavičku papír s nápisem:
„Od neznámého dárce“
Jenže kde nic, tu nic.
Zrovna dnes zeje lavička prázdnotou. Horká voda v termosce pomalu chladne, rumu je v placatici už jen na dně. Deka, na které sedí, zebe.
Ale ne!
Ke všemu se blíží vágus, který věčně obchází koše u zastávek na křižovatce a sbírá nedopalky.
Ten si to vezme a všechno je v pytli. Ne, že by toto nebyl dobrý skutek, obdarovat tohohle, ale… plán je přece jiný!
Sakra! Už si věcí všiml.
Rozhlíží se kolem sebe a bere jednotlivé kousky z balíčku do rukou. Znova se rozhlíží.
Veronika ho pozoruje dalekohledem. Je to on. Několikrát s ní jel ve stejné tramvaji. Smrdí jak popelnice se zdechlinou. A ten příšerný kulich, v zimě i v létě. Veronika se uchechtne.
Jenže teď chlápek pokládá věci tam, kde je vzal, a šourá se přes park.
Vchází do večerky na rohu a za chvilku je zase venku. Pajdá k lavičce, na které leží balíček a cosi tam kutí. Ani dalekohledem Veronika nerozezná co.
Muž odchází. Ne, otáčí se. Vrací se… Jde pryč. Mizí směrem k dálnici.
Nikde nikdo.
Park je prázdný.
Zvědavost je větší než obezřetnost.
Co tam ten chlap dělal?
Veronika kráčí rychle přes park. Už je u lavičky.
Vedle kávy, sušenek a cukru leží ještě plechovka kondenzovaného mléka.
Veronika bere do ruky svůj vzkaz.
V pravém spodním rohu papíru je přikreslené kostrbaté srdíčko.
Nejnovější komentáře