Kterak lékař pochodil u Jeho Veličenstva

Paříž 1789

„Tak, co nás čeká dál?“

Jeho Veličenstvo, Ludvík XVI. se shýbl a pod stolem podrbal za ušima malého chlupatého psíka, který se mu tulil k sametovým střevícům.

„Poslední, Monsignore,“ tiše pronesl sekretář, jenž stál s fasciklem listin u velkého psacího stolu.

„Zaplať Bůh!“ vykřikl král, vstal, rychlými kroky přešel pokoj a u bílé komody s pozlaceným vyřezávaným motivem antické báje, jenž bujel ňadry a boky bachratých nymf, si do stříbrného poháru nalil rudé víno.

„Kdo je to?“ napil se a otřel si rukávem masité rty.

„Lékař, jehož jste pověřil vedením komise pro ověření pravdivosti učení mesmerismu.“

„Cože?“

„Živočišný magnetismus, Monsieur. Pamatujete? Královna se o výzkumu toho Švýcara nadšeně několikrát zmiňovala u večeře.“

Král přešel i s pohárem zpět ke stolu a vzal si do ruky list papíru, který mu byl nabídnut.

Chvíli četl a při tom malými doušky upíjel. Podíval se na sekretáře.

„Šarlatáni?“

Sekretář se usmál a krátce kývl.

„Dobrá, uveďte ho.“ Panovník odhodil dokument na stůl a posadil se.

„A dolej mi víno!“

Do otevřených dveří vstoupil asi padesátiletý muž hladké tváře, oblečený v tmavém obleku. Zlomil se v pase a v obřadní úkloně hlasitě zvolal: „Vaše Veličenstvo!“

„Pojďte dál, doktore,“ pokynul král a ukázal na polstrovanou židli, která stála osaměle uprostřed místnosti.

Muž se narovnal a vzpřímeně — trochu prkenně, pomyslel si s úsměvem panovník — přešel k sesli a posadil se. Chlupatý psík, který si hověl ve vlněném pelechu pod stolem se vybatolil a očichal návštěvníkovi nohy. Nebyly nejspíše ničím zajímavé, a tak se zvíře zase cupitavým během vrátilo zpět pod stůl.

Ludvík se natáhl znovu pro listinu ležící na stole a přejel ji pohledem.

„Živočišný magnetismus,“ řekl a podíval se na hosta, „éterická energie zodpovědná za charisma, pohlavní přitažlivost a kdoví co ještě…“ pokračoval.

Odhodil papír zpět na stůl.

„Krátce, doktore, jedním slovem!“ ukázal prstem na dotyčného.

„Vaše Veličenstvo, jistě je ještě mnoho neznámých…“

„Jedním slovem!“ přerušil výkřikem chystaný proslov král. Vstal a přiblížil se s do očí upřeným pohledem k lékaři.

„Jedním slovem,“ dodal znovu již mírněji, když si uvědomil vyděšený výraz v mužově obličeji.

Ten si přikryl ústa dlaní a odkašlal si.

„Nesmysly…“ řekl tiše.

Král se zasmál, rychle se vrátil ke stolu. Sebral pohár a rychlými kroky se vydal dolít si víno.

„Myslel jsem si to!“ hovořil při chůzi. „Další nesmysl, který z hlupáků dělá ještě větší hlupáky.“

Znovu se vrátil ke stolu a ztěžka dosedl.

„Dobrá, doktore,“ napil se, „zprávu s výsledkem šetření pošlete prosím do kanceláře pana de Malesherbes.“

„Jak přikazujete, Vaše Veličenstvo,“ přikývl muž. Znovu si odkašlal.

„Monsignore …“ pravil nesměle. Zůstal sedět, přestože sekretář přešel ke dveřím a stiskl kliku.

„Ano?“ zeptal se král.

„Chtěl bych vás požádat o vyslyšení ještě v jedné záležitosti, kterou se již delší dobu zabývám a věřím, že by mohla Vaše Veličenstvo zaujmout a že byste, Monsignore, mohl pomoci velmi důležité věci.“

Král si nyní všiml tmavého vaku, který muž držel poněkud skrytý v záhybech obleku. Rukou naznačil, ať řečník pokračuje.

„Vaše Veličenstvo. Jsem lékař a ač nesouhlasím s trestem smrti, často jsem nucen být přítomen u poprav. Vím, že ti, kteří byli odsouzeni k této exekuci, jsou zajisté zavrženíhodná individua… Ale přeci jen, jsou to lidé!“ Odmlčel se.

Roztáhl otvor pytle, s úklonou vstal a na stůl před krále položil prapodivné zařízení.

„Snad jste toho, Monsignore, nemusel být nikdy svědkem, ale má praxe potvrzuje, že popravčí nedbají ani zdaleka na to, že jejich práce má být, tak jako každé jiné řemeslo, odvedena řádně. Nebudu Vaše Veličenstvo unavovat popisem, jakým utrpením prochází odsouzenec, jehož kat nečistě dekapituje, třeba na několikátý pokus až… Nespočítá potřebnou délku provazu, jde-li o šibenici, a oběšenec dlouhé minuty zmítá se v předsmrtné křeči.“

„Dost,“ ukázal král na věc na stole a druhou rukou si u úst držel hedvábný kapesníček. „Co je to?“

„Zařízení, které zajistí, že odsouzený bude popraven rychle, čistě a bez zbytečného utrpení.“

Nadechl se.

„Dovolíte, Monsignore…“

Muž vstal a z kapsy vyndal asi deset centimetrů dlouhý klacík, silný asi jako lidský palec. Přešel před krále ke stolu a vzal mezi ukazováček a palec blyštivý kus plechu, který byl zaklíněn mezi dvě svislé tyčky. Jak se ukázalo, plech se dal posunout mezi tyčkami nahoru a tam pomocí čepu zaklínit. Klacík byl pak položen na vodorovnou desku tak, že jeho část procházela mezi tyčkami pod plechem, kde byl k desce přitlačován koženým řemínkem. Král si všiml, že spodní hrana plechu je zbroušena jako nůž.

„Vaše veličenstvo si představí, že ten kus dřeva je odsouzený na smrt. Kat ho jen umístí do tohoto zařízení a vše ostatní zařídí přesná mechanika. Prosím, Monsignore, stačí vytáhnout laskavě toto.“

Král se nahnul a nataženým ukazováčkem a palcem vytáhl vyčnívající čep. Ozval se krátký zvuk a král leknutím ucukl. Vzápětí dopadl plech na klacík a rozsekl ho hladkým rázem na dva kusy.

„Rychle, čistě a bez zbytečného utrpení, Monsignore!“

Král vstal a napil se vína. Sklonil se nad zařízením a pomalu zvedal plech. Na místo, odkud smetl dva kusy dřeva položil prst a plech pomalu spustil, až se tento dotkl královy kůže.

„Rychle, čistě a bez zbytečného utrpení… bylo by to účinnější, kdyby ostří bylo sešikmené…“ napřímil se.

„Vaše veličenstvo, pokud byste uznal za vhodné, a tento můj přístroj nakázal uvést do praxe, nejen, že by se popravy zrychlily a zlevnily, ale především by se staly humánnější!“

Král přešel k oknu a díval se ven do versailleských zahrad. Návštěvník i sekretář mlčky čekali, s pohledy upřenými na podlahu.

„Před několika lety…“ ozval se náhle král a otočil se do místnosti. Položil prázdný pohár na stůl.

„…před několika lety, pane doktore, jsme tu měli také jednoho vynalézavého člověka. Inženýra. Jak jen se jmenoval?“ Král si přejel dlaní po čele.

„Sire… Du Perron. Vojenské varhany…“ ozval se znenadání sekretář.

„Ano! Vojenské varhany, pane doktore! Rychle a čistě! Dvacet čtyři ran jediným výstřelem. Představte si to… Jeden muž, jediným výstřelem skosí dvacet čtyři jiných mužů, oděných právě v kabátě jiné barvy. Válka by trvala několik minut. Dovedete si to představit, pane doktore?“

Návštěvník se nadechl, aby reagoval, ale král ho posunkem zastavil.

„Jako nepřítel lidstva sedí teď inženýr du Perron v Bastile, pane doktore. Chápete? Válka, to je přece boj o čest, pravdu, Boha, národ! Ne závod v tom, kdo kolik lidí dříve povraždí. Zbyli by vůbec nějací mužové po první bitvě, v níž bychom použili takové vojenské varhany? A vy mi tu nabízíte stroj na popravování? Rychle, čistě… Umíte si, doktore, představit, že králem není někdo jako já, nebo mí předci na francouzském trůně, ale nějaký šílenec, který nerozhoduje podle viny, ale podle rozmaru? Ano, známe historii, že? I takoví panovníci se najdou. Podívejte do Španělska, Rakouska, Anglie! Německa! Vy mi tu pane nabízíte, aby poprava už nebyla obřad, divadlo, rituál, ale jen škytnutí, jako když cukrář jednu za druhou měchýřem vyfukuje sněhové pusinky? Raz, dva, tří… Dvacet čtyři jednou ranou… Nejlépe v nějaké místnosti, kde se dá vše rychle umýt a znova rychle a čistě použít. V takové sekyrárně jednoho za druhým vraždit, rychle a čistě a bez utrpení. Pane! Tak to chcete? Dílny, kde místo bot budeme vyrábět jednu za druhou mrtvoly?“

Král se odmlčel, sebral pohár a dolil si víno.

Napil se.

Pak přešel znovu ke stolu.

Rozmáchl se a dlaní smetl model popravčího stroje ze stolu tak rázně, že se ten dalším úderem roztříštil o zeď. Psík vyběhl ze svého pelechu a začal zuřivě štěkat.

„Vaše Veličenstvo,“ ozval se sekretář, tak hlasitě, aby přehlušil ryk zvířete, „pan Joseph-Ignace Guillotin děkuje za slyšení a odchází.“ Přikročil ke dveřím a otevřel je. „Pane…“ pokračoval ostře a tu si teprve muž zděšeně zírající na trosky svého zařízení uvědomil, že nejkratší cestou z případných trablů, bude co nejrychleji svého panovníka opustit.

„Monsignore, děkuji, že jsem mohl strávit čas ve vaší přítomnosti,“ zadrmolil a otevřenými dveřmi rychle odešel.

Sekretář zavřel dveře a vrátil se do místnosti.

Král seděl a dvěma prsty si mnul kořen nosu.

„Víte, co je nejhorší?“

„Sire…?“

„Že tomu stejně nezabráníme… Že stále více lidí bude toužit po tom, dělat věci rychle a čistě. Jedním výstřelem zničit celou armádu, jedním dopisem oslovit a zblbnout celé království. Novinky bude vytrubovat jeden muž a uslyší ho naráz všichni po celé zemi. Budeme popravovat stejně snadno, jako podrážíme boty.“

Sekretář si odkašlal…

„Za půl hodiny začíná státní rada, Vaše Veličenstvo.“

„Pravda… Ať mi přinesou něco k jídlu do salonku.“

Král se zvedl a chystal se odejít, když si všiml trosek rozházených po zemi, které teď očichával psík, jenž chtěl svého pána následovat.

„Tohle seberte a vyhoďte… Ale zajímavá věcička to byla, ne, že ne. Dá Bůh, že už nic podobného za svého života neuvidím.“

***

Versailles:

Roku 1624 začal Král Slunce – Ludvík XIV. renovovat lovecký zámeček na panství Versailles nedaleko Paříže. V době svého největšího lesku bylo Versailles hlavním městem království, důležitým administrativním centrem, kde žilo 50 tisíc obyvatel – řemeslníků, měšťanů, kurtizán, důstojníků, učedníků apod. Rozloha Versailleských zahrad je více než 100 ha. Posledním panovníkem, který zámek obýval byl Ludvík XVI.

Guillaume-Chrétien de Lamoignon de Malesherbes:

Právník, botanik, ministr, kritik a nakonec obhájce krále Ludvíka XVI., 23. dubna 1794 s dcerou, vnučkou, s jejich manžely i dvěma sekretářkami popraven gilotinou.

Marie Antonie Josefa Johana Habsbursko-Lotrinská:

Dcera královny Marie Terezie a císaře Františka Štěpána I. Ve čtrnácti letech se stala manželkou budoucího krále Ludvíka XVI. Z rozhodnutí Revolučního tribunálu byla dne 16. října 1793 v Paříži sťata gilotinou.

Inženýr du Perron:

Vynálezce, jenž prezentoval v druhé polovině osmdesátých let osmnáctého francouzskému králi Ludvíku XVI. své tzv. „vojenské varhany“. Byl odsouzen jako nepřítel lidstva „contre l’Humanite“.

Joseph-Ignace Guillotin:

Stal se profesorem literatury na Irisnah College v Bordeaux. Posléze studoval medicínu v Remeši a na pařížské univerzitě. V roce 1784 ho francouzská vláda určila spolu s Benjaminem Franklinem výzkumem zvířecího magnetismu. Známý jako vynálezce gilotiny, kterou však ve skutečnosti nevynalezl, pouze propagoval užití tohoto stroje k výkonu trestů smrti.

Ludvík XVI.:

Narodil se 23. srpna 1754 ve Versailles jako třetí potomek následníka trůnu. Jako patnáctiletý korunní princ se oženil s o rok mladší habsburskou princeznou Marií Antonií. Na sklonku jeho vlády vypukla Velká francouzská revoluce. Byl popraven gilotinou 21. ledna 1793.