Louka

Sázava, poblíž osady Dakota. Foto © Jiří Pešaut, 2015

Kdysi jsem chodil na ryby loukou civilizací téměř nedotčenou. Sotva znatelná pěšina se klikatila mezi planými jabloněmi, ve vysoké trávě, plné konipasů se skrývali zajíci, v keřích na mezi sídlili pestrobarevní bažanti a koroptve.

Ptáci v korunách stromů předváděli akrobatická umění a sváděli souboje o své družky.

Vždy, když jsem tudy šel a blížil se k čarovnému potoku, rozproudila se ve mně divoká krev lovce. Pohlcovala mě pohanská touha otevřít se vesmíru. Splynout s přírodou a zcela se jí odevzdat. Uvolnit se a klidně jak šílenec tančit v orosené trávě.

Tomu se říká svoboda.

Nebo bláznovství, rozdíl je nepatrný.

Také jsem na louce spával pod širým nebem. Hvězdy pozorovaly, jak usínám, a možná podle sousnění mých snů předpovídaly svou budoucnost.

Zmíněný potok, to bývala třešnička na dortu mé cesty neposkvrněnou přírodou. V tůni pod splavem žilo mnoho druhů ryb. Elegantní plotice, stříbřití cejni, nádherní tloušti a dokonce i střevle, rybky, které by zajisté byly ozdobou mnoha akvarijních výstav. Kam se na ně hrabou ty exotické.

Jezdívali se sem vytírat i candáti, dokud to šlo.

Potok byl časem upraven, narovnán, vydlážděn a vyčištěn. Ne od špíny, ale od kamenů, za kterými se dříve skrývali majestátní pstruzi. Dnes zde voda spěchá, nemá čas se zastavit a říci, byla jsem zde. Ryby odsud zmizely, neměly potravu ani sílu se v mělkém proudu udržet.

Zmizela i louka. Místo ní je zde park. Tráva uhlazená jak na golfovém hřišti, cesty vyasfaltované, stromky okrasné. Stříbřité smrky, túje nebo vřesovce.

Kdyby byl podobný uprostřed města, líbil by se mi, ale s tímto parkem zmizelo cosi nenahraditelného a krásného.

Kolem mě prošla mladá žena s dítětem.

„To je hezký park, Honzíku.“

Divil jsem se tomu, co je na něm tak krásného? Všude zákaz vcházení na trávník, smí se chodit jenom po asfaltových stezkách a sedět pouze na lavičkách. Kdepak tančit v ranní rose!

Jsou zde cedule zakazující vyhazovat odpadky na zem, jako by to obyčejnému člověku nebylo od přírody jasné.

Ženě se zde líbilo, nevadila jí určená pravidla a řád, možná jí i vyhovoval.

A pak jsem to pochopil. Ona nepoznala krásu divoké přírody, která tu existovala dříve. Pro ni byl současný stav krásný. Kdo nepozná tajemné pohanské síly, přijme řád omezujících pravidel jako dobrý. A dokonce si ho i zamiluje.

Nevím, co vede druhé, řídit kroky ostatních a vnucovat jim své desatero pravidel chování v parku. Obrazně řečeno, brát lidem možnost svobodně se nadechnout v nedotčené přírodě.

Žena byla v parku nadšená a spokojená, ale půjde-li to takhle dál, zažije i ona mé dnešní pocity. Třeba přibudou další zákony, nakreslí se stopy na asfaltové chodníky a jenom po nich se bude smět chodit. Na dětském hřišti, které je tu nyní místo keřů s bažanty a koroptvemi, se nebude smět vcházet, aby se nerozhrnul uhrabaný písek, stromy se posekají a nahradí se umělými a vstup bude povolen jenom s úsměvem. Žena s děckem posmutní, vezmou jí její dnešní relativní svobodu.

Stejně se pak najde někdo, kdo tu bude prvně, kdo nepozná bývalou podobu parku a pocit štěstí zmíněné ženy a tím spíš pocit můj. Zalíbí se mu tu a bude v tom stavu šťastný, lepší místo nepozná.

A tím to neskončí. Přijde další generace, místo trávy přírodní tu bude umělá a stromy se raději zruší. Po cestách se bude muset chodit s usměvavou maskou na hlavě. Starší generace bude zklamaná, bude vzpomínat na krásu přírodní trávy a živých okrasných stromů, na to, jak mohla chodit šťastně bez masky na obličeji, stejně jako já dnes vzpomínám na divokou louku plnou vůně, rosy a motýlů. Na dobu, kdy jsem vnitřně prožil tajemství a sílu opravdové svobody.

To byl jenom obyčejný park, drobnost, jenom obraz něčeho, co stále ještě máme. I když pravá pohanská podoba svobody nám pomalu mizí pod rukama. Chceme o ni přijít úplně?

Ještě jednou bych se chtěl proběhnout loukou nesečenou…