Proč lidé píší fantastiku?

Jako redaktorka v nakladatelství se setkávám s tím, že mezi nabízenými rukopisy jsou právě texty z žánrů sci-fi nebo fantasy ty nejčastější (u mužů) nebo druhé nejčastější – po milostných románech (u žen).
Proč tomu tak je?

Doby, kdy sci-fi, fantasy a do značné míry i horor – tyto žánry dohromady jsou v angličtině označované jako SF („speculative fiction“, tedy spekulativní fikce) a česky nejčastěji jako „fantastika“, „sci-fi&fantasy“, „F&SF“ nebo „SFFH“ – byly považovány za nepochopitelnou libůstku pár podivínů, jsou dávno ty tam.
V každém roce mezi nejúspěšnější hollywoodské „pecky“ patří právě filmy těchto žánrů (případně animované filmy nebo hrané komixové adaptace, které ale pochopitelně lze v naprosté většině případů k fantastice řadit taky) a v žebříčku deseti (dvaceti, třiceti i padesáti) komerčně nejúspěšnějších velkofilmů všech dob právě „scifárny“, „fantazárny“ a horory tvoří výrazně nadpoloviční většinu – asi každý někdy slyšel o fenoménech jako Hvězdné války, Pán prstenů, Harry Potter, Avatar, Barbar Conan, Superman, Batman, Spiderman, Planeta opic, Válka světů, Jurský park, Terminátor, Vetřelec, Predátor atd.
Pozadu nezůstává ani televize – mnohé stanice, včetně našich, jsou již řadu let přímo zahlceny seriály odehrávajícími se v daleké budoucnosti někde v kosmu (Star Trek, Battlestar Galactica, Červený trpaslík, Farscape, Lexx, Firefly, Babylon 5…) nebo takovými, jejichž hrdinové cestují časem (např. Doktor Who) či jsou tito hrdinové upíry (případně lovci upírů), vlkodlaky, nesmrtelnými, mutanty, mimozemšťany, čaroději, anděli, démony či jinými „nadpřirozenými“ bytostmi.
Stejně tak na tuto kartu hodně sází i herní průmysl – nejoblíbenější počítačové (ale i deskové, figurkové nebo kartičkové) hry v sobě velmi často mají silnější či méně silný sci‑fi, fantasy nebo hororový motiv, stejně jako hry na hrdiny, obecně známé pod anglickými zkratkami RPG (role playing game) a LARP (long action role‑playing).

K tomu je samozřejmě nutné připočítat rovněž takřka neuvěřitelný jak čtenářský tak komerční úspěch knih J. Rowlingové a S. Meyerové i skutečnost, že oběma autorkám (a především té první jmenované) se povedlo něco, v co rodiče, pedagogové a zejména staromilci lomící rukama nad zkažeností dnešní mládeže nedoufali ani ve snu, totiž přitáhnout miliony dětí a dospívajících zpátky ke knize.

A nejen to, spekulativní literatura už i ze strany literárních vědců a kritiků přestává být považována za pouhý komerčně úspěšný „brak“, určený pro pokleslou a primitivní zábavu, ale naopak se o ní píší vědecká pojednání a přednáší na univerzitách.
Významné postavy žánru (např. R. Bradbury, J. R. R. Tolkien, A. C. Clark, S. Lem, bratři Strugačtí apod.) jsou vysoce ceněny nejen jako skvělí literáti, ale často uznávány i jako vědci nebo filosofové, zatímco jiní bezesporu špičkoví spisovatelé (Robert Merle, Kurt Vonnegut, Umberto Ecco) nebo přední vědci v oboru věd jak přírodních tak i společenských (psychologové, sociologové, ekonomové, právníci, historici, filosofové), už nemusejí před svým okolím tajit nejen to, že spekulativní literaturu rádi čtou (ze současných velmi významných a vlivných intelektuálů lze kromě již zmíněných jmenovat např. evolučního biologa Richarda Dawkinse nebo teoretické fyziky Lawrence Krause a Stephena Hawkinga), ale ani fakt, že si třeba sami v těchto žánrech občas něco s chutí napíšou (klasickým případem je britský autor Alastair Reynolds, který předtím, než se stal profesionálním spisovatelem, jako astrofyzik pracoval v Evropské kosmické agentuře).
Také nejeden významný politik, herec, zpěvák nebo režisér se dnes bez rozpaků veřejně hlásí k tomu, že je velkým milovníkem fantastiky – např. jak náš současný prezident, tak i předseda vlády se nijak netají a nikdy netajili tím, že jsou poměrně velkými fanoušky sci-fi.

Není proto vůbec nic divného na tom, že v takovéto atmosféře počet autorů, kteří své první literární „krůčky“ činí právě v oblasti fantastiky (a ze všeho nejčastěji konkrétně v žánru fantasy), roste jako ty příslovečné houby po dešti.
Důvody pro to mohou být různé:

1) Může to být prachobyčejný kalkul, kdy fantastika je považovaná za nejsnazší cestu k úspěchu, slávě a potažmo i bohatství

Zkrátka taková pragmatická až mírně vypočítavá úvaha typu „když to lidi chcou, tak jim dám a mám to v kapse“ – a autor už se v duchu vidí být novou Rowlingovou nebo Kingem. Podobná úvaha má ovšem několik velmi zásadních úskalí:

a) Ve světě literatury – jako ostatně v každé umělecké profesi – platí ono okřídlené „je mnoho povolaných, ale málo vyvolených“. Tedy jinými slovy na každou Rowlingovou, Meyerovou nebo Kinga připadají stovky, ne-li tisíce autorů, kteří jsou možná úplně stejně talentovaní i řemeslně zruční (či třeba ještě talentovanější a řemeslně lepší), kteří se ale nikdy tak slavnými a bohatými nestanou proto, že – na rozdíl od nich – nenašli a nezaplnili správnou mezeru na trhu.
Nebo prostě jenom měli tu smůlu, že „nebyli ve správnou chvíli na správném místě“, takže si jejich sebezajímavějšího a sebegeniálnějšího díla vhodný agent nebo nakladatel nevšiml, nikdo mu neudělal patřičnou reklamní kampaň a tak kniha (i se svým autorem) skončila v zapomnění nebo (v tom nejlepším možném případě) je pouze jednou z mnoha průměrně či podprůměrně komerčně úspěšných.

b) Vzhledem k tomu, že náš trh (a to i pokud k České republice započítáme také Slovensko, kde se česky psané knihy dobře a v poměrně značném množství prodávají) je velmi malý, je dosti nereálné na psaní českých knih nějak zbohatnout, ba dokonce i skromně se živit výhradně psaním knih je takřka nemožné.
Jediným naším profesionálním spisovatelem fantastiky, který kromě psaní nemá žádné jiné zaměstnání (byť třeba jen na poloviční úvazek), je Jiří Kulhánek – který si to ovšem může dovolit nejen proto, že jeho knihy jsou vydávané v desetitisícových nákladech, ale především proto, že je starý mládenec žijící v „mama‑hotelu“, a to ještě u rodičů, kteří dostali v restitucích několik nájemních domů v Praze, tedy fakticky by asi bylo vhodnější jej spíše než za profesionálního spisovatele označovat za rentiéra, který velmi rád a dobře píše.

Ono totiž stačí docela obyčejně počítat: pokud je kniha opravdu mimořádně úspěšná, tak se její prodeje pohybují někde kolem 7‑8 tisíc kusů (přes deset tisíc se vyšplhají jenom absolutní bestselery, někdy se na tyto hodnoty nedostane ani jeden titul ročně), a pokud je na tom autor velmi dobře, tak má z každého prodaného kusu zisk tak něco kolem 30‑40 Kč.
Realita je ovšem taková, že u začínajícího autora je značným úspěchem, pokud se jeho knihy prodá kusů zhruba dva tisíce, a velmi slušný nakladatel je ten, který mu z každé prodané knihy nabídne 10% z ceny po odečtení DPH (což zpravidla činí asi dvacku, někdy i méně – záleží pochopitelně na tom, za kolik se kniha prodává, ovšem u beletrie, a zvláště pak u neznámého jména, jsou tituly dražší než 300 Kč velmi špatně prodejné).
Suma sumárum „vydělat“ na knize něco kolem pětadvaceti tisíc je považováno za dosti slušný výsledek a dostat se na zisk nad padesát tisíc je úspěch málem z říše snů – na straně druhé je ovšem asi každému jasné, že i ten nejtalentovanější a nejpilnější (a zároveň komerčně dosti úspěšný) autor těžko může psát (a taky prodávat) více než nějaké dvě tři knihy ročně, což na živobytí opravdu nestačí.
Tedy ano, je-li český autor opravdu dobrý a zároveň hodně prodávaný, jeho knihy mu mohou čas od času příjemně vylepšit rozpočet, poměrně slušně „zvýšit kapesné“ nebo třeba zaplatit velmi pěknou dovolenou či jiný luxus, ale sotva něco víc.

c) Pokud teď někoho napadne, že tedy zkusí svou sci-fi, fantasy nebo horor místo v češtině napsat rovnou v angličtině (případně ve španělštině, ruštině či čínštině, tedy v jazyce, jímž mluví a čtou stovky miliónů obyvatel této planety), tak je to nápad ještě neporovnatelně hloupější, než zkusit psát fantastiku jenom pro zbohatnutí.
Za prvé anglicky/rusky/španělsky/čínsky mluvící státy a oblasti mají (právě kvůli těm stovkám miliónů obyvatel) spousty svých vlastních začínajících autorů, a tak vzhledem k počtu jak začínajících tak i velmi dobře zavedených domácích autorů je tam na trhu ještě mnohonásobně větší konkurence než zde.
A za druhé i velmi dobrý znalec cizího jazyka (tedy např. člověk, který v dané jazykové oblasti prožil několik let) je málokdy schopen po stránce ryze řemeslné psát stejně dobře či dokonce ještě lépe než rodilý mluvčí (což autor musí, pokud chce mít aspoň trochu reálnou šanci na to, že se prosadí).
Navíc cizinec bez zvučného jména téměř vůbec nemá šanci se na cizí trh byť jenom dostat, natož pak na něm výrazněji prorazit. Takže ani tudy cesta nevede.

d) „Last but not least“ je nutné mít stále na paměti příručku Jak napsat dobrou knihu a v ní uváděná pravidla. A Pravidlo č. 2 pak praví jasně: Nikdy nepiště to, co vás nebaví. Pokud někdo chce spekulativní literaturu psát jenom pro peníze , ale ve skutečnosti ji nemá rád, čtenáři to poznají – a s knihou, případně i s autorem samotným, pak dle toho nemilosrdně naloží.
Chce-li někdo ještě dříve, než pořádně začal, skončit v lepším případě v úplném zapomnění a v případě horším v naprostém opovržení a nenávisti ze strany fanoušků, pak psaní žánru, který ho nebaví nebo jímž dokonce pohrdá, je k tomu opravdu tou nejjistější cestou.

2) Může to být pocit, že psát fantastiku je ze všeho nejsnazší

Zde je na vině představa (či spíše předsudek, součkovsky řečeno „obecně oblíbený omyl“), že ve fantastice si přece můžu vymyslet cokoli, a čtenář mi to „zbaští i s navijákem“, tedy že s logikou postav ani příběhu se nemusím „zbytečně zatěžovat“ a lámat si hlavu, protože když je nejhůř, vždycky je zde po ruce nějaký ten „deus ex machina“, kterého můžu dle libosti použít.
Nevím-li si s příběhem dál rady, tak tam prostě „plácnu“ nějakého robota, mimozemšťana, myslící superpočítač, anděla, démona, čaroděje, mluvícího jednorožce či podobnou bytost, nebo aspoň nějaký kouzelný artefakt či neuvěřitelný vynález, který „abrakadabra“ problém vyřeší, a všechno bude v pořádku.

Nic ovšem není vzdálenější skutečnosti. Jak už bylo řečeno, fantastika (a především pak sci‑fi) je oblíbenou literaturou vědců působících ve všech možných oborech – a pro ty je logické myšlení nejen denním chlebem, ale i nezbytným „pracovním nástrojem“, takže snažit se podobné čtenářstvo „opíjet rohlíkem“ je ten nejhloupější možný nápad.
Teoretičtí matematici, evoluční biologové, astrofyzikové, kvantoví mechanici nebo jaderní inženýři zas tak lehce „na špek“ neskáčou. Podobní čtenáři jsou schopni nelogičnosti odpustit nebo dokonce zcela přehlédnout v zásadě jen ze dvou důvodů:

a) Autor je naprosto skvělý vypravěč, který je dokáže do děje natolik vtáhnout, že ve svém „čtenářském zápalu“ si tu a tam nevšimnou drobné nelogičnosti či faktografického nesmyslu, pokud tyto věci nejsou takového druhu, že příliš zjevně „bijí do očí“.

b) Příběh nebo chování postav jsou nelogické pouze na první pohled, v rámci světa, ve kterém se to celé odehrává, všechno svou vlastní logiku má.

Tato druhá varianta by se dala popsat také tak, že příběh se může odehrávat ve velmi „divném“ a od naší reality odlišném světě, jeho hrdiny mohou být nejrůznější ne‑lidé, jejichž způsob myšlení a chování tudíž může být zásadně jiný než náš, ale i tento cizí svět a tyto zvláštní ne‑lidské bytosti a jejich jednání a chování musejí mít svou vlastní vnitřní logiku. Logiku sice třeba naprosto jinou než je naše, ale rozhodně nějakou – a během celého příběhu tuto „jinou“ logiku pak taky musejí striktně dodržovat.

Svým způsobem zde pak platí, že čím podivnější, od nás odlišnější a vůbec celkově „cizejší“ svět nebo postavy si vymyslím, tím propracovanější a konzistentnější pak musí být logika tohoto světa nebo těchto postav (vzpomeňme na Pravidlo č. 14: Nejlepší kniha není ta, která je nejvíce pravdivá, ale ta, která je nejvíce pravděpodobná, což se samozřejmě  – byť si to občas někteří autoři ke své škodě nemyslí – vztahuje i na veškerou spekulativní literaturu).
Vymyslím-li si tedy coby autor nějaké naprosto cizí světy či hrdiny, práci si tak rozhodně neušetřím, ale spíš naopak, velké množství práce a starostí si tím jenom přidám. I ve sci‑fi, fantasy a hororu totiž kromě již zmíněného Pravidla č. 14 platí také Pravidlo č. 6: Všechny reálie musíte znát lépe než čtenáři a Pravidlo č. 9: Neznalost prostředí neomlouvá.
Tato pravidla v kombinaci znamenají, že musíte naprosto perfektně znát svět, o kterém píšete, a pokud jste si jej od A do Z vymysleli, tak jste si o něm museli vymyslet úplně všechno, což neznamená nic jiného, než že musíte mít předem (ideálně dávno před začátkem psaní) naprosto přesně promyšleno mnoho, velmi mnoho detailů. To stejné se samozřejmě týká i veškerých ne-lidských postav, protože pochopitelně také v SF literatuře platí Pravidlo č. 36: Své postavy musíte znát zcela dokonale.

3) Může to být proto, že autor sám je velkým fanouškem fantastiky

Tato varianta je samozřejmě ideální, autor postupuje podle – byť třeba jen intuitivně vnímaného – Pravidla č. 1: Pište jen to, co byste sami chtěli číst, a nelze proti ní v zásadě nic namítat.
Ale i ona může mít svá značná úskalí.

Tím prvním je u začínajících autorů (a zvláště pak těch mladších třiceti let) poměrně častá situace, že tento člověk toho ještě příliš mnoho nepřečetl nejen obecně, ale možná dokonce ani ve svém oblíbeném žánru. Domnívat se, že po přečtení prvních pár sci‑fi nebo fantasy knih jsem automaticky a bez problémů schopen napsat knihu vlastní, není zrovna moc rozumné.

Člověk se tím tak trošku stává podobně komickou figurkou jako onen sibiřský Čukča ze starého vtipu, který údajně dojel do Moskvy na Svaz sovětských spisovatelů, kde se mu nakonec podařilo vynutit si přijetí k jeho předsedovi, a když ho k němu uvedli, tak bez velkých úvodů spustil: „Čukča chočet byť pisátělom. Što nádo sdělať?“
Předseda svazu spisovatelů poněkud v šoku ze sebe vypravil otázku: „Čukča, i čital ty uže kakuju nibuď knigu?“
A Čukča s odzbrojující logikou odpověděl: „Čukča něchočet byť čitátělom, on chočet byť pisátělom.“

Pochopitelně ani to, že začínající autor je knihomolem, který už „zhltal“ desítky či dokonce stovky svazků žánru, nemusí znamenat, že jeho prvotina bude dobrá – ale jistý základ či značná naděje zde díky tomu přece jenom je. Do značné míry totiž platí přímá úměra, že čím více toho člověk přečetl, tím lépe sám píše.
Zejména pokud jde čistě o řemeslo, protože člověk, který má hodně „načteno“, určité začátečnické chyby zcela instinktivně neudělá buď vůbec a nebo bude mít tendenci je dělat mnohem méně často než jiní, nepříliš sečtělí – bude totiž např. vědět, co přesně znamená to či ono méně obvyklé slovo (výraz cizí, zastaralý či básnický) nebo bude mít tak nějak podvědomě zafixované, že v určité situaci se hodí použít přesně ty nebo ony větné vazby a ani ho nenapadne používat nějaké jiné (zpravidla kostrbaté nebo výrazně nečeské).

Tato úměra samozřejmě platí pouze v případě, že dotyčný čte ponejvíce knihy kvalitní – ať již české nebo překladové, což v dnešní době nemusí být vždycky pravidlem. Někteří nakladatelé na překladatelích šetří (mají za to, že každá studentka prvního ročníku anglistiky, rusistiky, germanistiky apod. nebo dokonce bývalá au pair může „z fleku“ překládat) a korektury někdy považují snad až za „zbytečné vyhazování peněz“, ne-li sprosté slovo, podle čehož pak taky výsledné „artefakty“ vypadají.
Zvláště v „divokých devadesátých“ byla tato situace velmi běžnou, ovšem i dnes se lze občas setkat s nově vydanými knihami, jež jsou z hlediska stylistického a gramatického v takovém stavu, že jejich čtení by jeden nejspíš nepřál ani jako trest pro pátera Koniáše.

Tedy jinak řečeno, pokud někdo „hltá“ výhradně knihy vydané po roce 1990, může se stát, že navzdory přečtení desítek titulů je stále schopen psát o „kakofoniích rozervaných mraků“, „girlandách slz“, „rozmarných terasách, na nichž se vedou hřmotné rozhovory“, „hradních síních se stručnou výzdobou“, „smrdících žalářích, v nichž se prohánějí sinavé myši“ nebo o „skaliscích pokrytých bujarým mechem“, případně užívat větné vazby jako „svou pravou rukou uchopil svůj meč“ a „když ke mně jeho kůň dojel, smekl a hluboce se mi uklonil“.

Dalším problémem může být, pokud je začínající autor až příliš zarytý fanoušek, zejména pokud je výhradním fandou určitého konkrétního světa nebo autora. Zde totiž hrozí jisté riziko, že jeho spisovatelské pokusy – a zvláště pak ty první – budou většími či menšími plagiáty nebo přinejmenším jistou formou fan‑fiction.

Na psaní fan‑fiction není samozřejmě obecně nic špatného ani zavrženíhodného, pouze má své vlastní velmi striktní zákonitosti a zejména svoje naprosto přesně vymezené místo (o tomto všem asi v dohledné době napíšu samostatný článek).
Ale především jde o to, že její psaní je v naprostém pořádku pouze tehdy, pokud se autor předem vědomě rozhodne, že chce napsat právě fan‑fiction, a navíc fan-ficton zrovna na tento či jiný konkrétní svět nebo hrdinu/hrdiny. Zato není nic trapnějšího, než když někdo zašle do nakladatelství či literární soutěže své údajně naprosto originální dílo, které je ale nápadně podobné nějakému slavnému příběhu či literárnímu, filmovému nebo hernímu světu, případně jehož postavy „jako by z oka vypadly“ nějakému obecně známému filmovému či knižnímu hrdinovi, pouze se jinak jmenují, případně liší ve zcela nepodstatných detailech, jako je např. barva očí či vlasů.
Ve fantazáckých kruzích se podobnému spisku přezdívá např. „osmý odvar z Tolkienových ponožek“ – z čehož je nejspíš jasné, co si asi tak redaktoři, porotci nebo dokonce čtenáři o takových tvůrcích a jejich „dílech“ myslí.