Budete vystupovat?
Tramvaj byla zcela plná, jako ostatně každý všední den v tuto odpolední dobu. Stál jsem zhruba uprostřed, u dveří, držel se tyče a myslel si na své věci, když vtom se za mnou ozval hlas:
„Budete vystupovat?“
Otočil jsem se. Kousek ode mne, za hradbou ostatních cestujících, stál obtloustlý muž a hleděl na mne tázavým pohledem.
„Prosím?“ zeptal jsem se. Byl jsem zamyšlený a nebyl si jist, jestli jsem se snad nepřeslechl.
„Budete vystupovat?“ opakoval muž zatvrzele svoji otázku.
„Nebudu, ale přejete-li si, abych vystoupil, prosím, já vystoupím.“
„Nechcete-li vystupovat, nemusíte,“ opáčil muž.
„Tak proč jste se mne ptal, jestli budu vystupovat?“
Chování toho muže bylo podivné.
„Já chci vystupovat,“ prohlásil muž.
„Znamená to tedy, že pokud vystupujete vy, musím vystoupit i já?“ otázal jsem se udiveně.
„Ne, to neznamená,“ zasípal muž.
„Proč tedy chcete, abych vystoupil?“ otázal jsem se.
„Já nechci abyste vystupoval!“ vykřikl obtloustlý pán.
„Vy nechcete… ale co když jsem u cíle své cesty? Bez vašeho svolení tedy nesmím vystoupit?“ otázal jsem se ho.
„Dělejte si co chcete, ale už mě proboha nezdržujte!“ vykřikl. Snad se chtěl ke mně dostat, ale tramvaj náhle prudce zastavila a muž odklopýtal pár kroků zpátky.
„Já vás přece nezdržuji,“ namítl jsem.
„Ale já chci vystoupit!“ prosil ten muž a jeho hlas dostával plačtivý tón.
„A kdo vám v tom brání?“ zeptal jsem se. Pořád jsem nevěděl, kam ten muž míří.
„Vy!“ vykřikl muž.
„Já?“ podivil jsem se. Ukázal jsem na otevřené dveře tramvaje, mezi nimiž jste stál. „Vždyť můžete vystoupit, dveře jsou otevřené, jsme na zastávce.“
„Naposledy se vás ptám, budete vystupovat?“ vykřikl muž a snažil přes ostatní cestující ke mně prodrat.
„Přejete-li si, abych vystoupil, já tedy vystoupím,“ navrhl jsem mu.
„Nepřeji si nic!“ zakřičel muž.
Cestující, dosud zabraní do četby, se po něm otáčeli.
„Pane,“ řekl jsem důrazně, „nehodlám v této hloupé konverzaci pokračovat. Chcete-li, abych vystoupil, prosím, já vystoupím,“ a s těmito slovy jsem z tramvaje vystoupil.
Hned za mnou se zavřely dveře a tramvaj se rozjela.
Stál jsem na refýží sám. Ten pán zůstal v tramvaji.
Proč proboha chtěl, abych vystoupil? uvažoval jsem. Možná mi chtěl něco důležitého sdělit. Ale proč tedy nevystoupil také? Sám klidně jede dál a já abych čekal na další tramvaj.
Udiveně jsem zavrtěl hlavou.
To jsou dneska lidi!
Pozn.: Někdy v úhoru 70. let vycházely u nás drobné povídky italského novináře Carla Manzoniho o panu Venerandovi. Všechny byly na jednom základě, nazývá se to reductio ad absurdum. Miloval jsem tyto povídky a o jednu v podobném duchu jsem se pokusil i já. Asi to bude nazváno epigonstvím, ale nešť. 😉
Knihy autora (v prodeji):
 |
 |
Nejnovější komentáře