Východoslovenské zápisky – rok druhý: Bardejov
V okolí Šariše jsme se pohybovali už třetí den. A pokud je něco zapsáno na seznamu UNESCO a básní o tom devadesát recenzí na internetu, musí na tom městě něco být. Bazilika svatého Jiljí, místní koupele, muzeum a náměstí, které sice není tak velké a zalidněné, jak by člověk čekal u turistického města, nicméně příjemný den se tam strávit dá. To by ovšem člověk nesměl mít sebou společníka, jehož noha od kotníku dolů začínala připomínat červenou řepu…
Brali jsme to opět přes Košice a strávili jsme ve více či méně zdevastvaných a nevyvětraných autobusech půl dne. Čím více jsme se k Bardejovu blížili, tím více jsem se začínal obávat stejného osudu, který nás potkal první den v Dobšínské jeskyni. A obavy se vyplnily. Když jsme dorazili na místo a vypočítávali jsme čas, který nám zbývá do odjezdu posledního možného spoje, vyšly nám chuďoučké slaboučké tři hodiny. Takže jsme se rozhodli, že tento rok oželíme lázně (přiznávám, že to byla kromě vymrzlé jeskyně jediná věc, na kterou jsem se pořádně těšil), jelikož ty nejsou nikde v centru, jak jsme doufali, ale musí se ještě cestovat několika spoji dál. A na to nám nezbýval jak čas, tak tkáň v Tomášově otoku, jehož kůže byla už od rána nádherně růžová a lesklá. Kdybych neviděl, jak opatrně na levačku našlapuje, skoro bych tvrdil, že takhle vypadá zdravá noha.
Využili jsme tedy první půlhodinu volného času, hledali lékárnu a Tomáš si koupil něco, co mělo otok srazit (samozřejmě se tak nestalo a otok Otík, jak jsme ho nazvali, s námi cestoval až do konce dovolené). Co nás potěšilo – zejména ovšem pajdajícího Tomáše – byl fakt, že veškeré památky, které město skýtá, jsou buď na náměstí nebo v jeho blízkém okolí. A náměstí bylo od nádraží sotva pět minut chůze.
Vzali jsme to pěkně od podlahy, prošli přes baziliku (zvony Ján a Urban, staré přes půl století, stojí za vidění) a poměrně dlouhé hradby okolo půlky náměstí, které bohužel místy hyzdily kontajnery nelidsky přetékající odpadky. Zkusili jsme se ještě taktně jednoho místního páru zeptat, jestli toto – náměstí – je vše, co tu je k vidění a oni nám už méně taktně odpověděli „Co bychom jako ještě chtěli vidět?“. Asi jsem jako karlovarák zvyklý na roztroušené památky po celém městě, ale tady jsme narazili. Město je to krásné, chápu důvod umístění do UNESCO, památky jsou zachovalé a je vidět, že se o ně někdo stará, jen pro neznalé návštěvníky je turistická část trochu překvapivě scvrklá do jednoho náměstí.
Večerní zpáteční anabáze nás zavedla i s pulzujícím Otíkem do Slovinek, kde byl náš poslední nocleh. Tomáš se snažil nic nepodcenit, nohu ledoval, já opět odolával alkoholovým náporům příbuzných a opět marně a to, co nás těšilo, byl fakt, že Banská Bystrica bude ten následující den poslední zastávkou. A rozhodně byla nejzajímavější, protože jsme se setkali nejen s válečným letounem, ale především s banskobystrickou nemocnicí. Letoun byl v mnohem lepším stavu…
Nejnovější komentáře