Our Lives Matter – o klečících žabičkách a Černém Adolfovi

„Tak nám zabili Floyda, pane Švejk.“

„Kterýho?“

„No Něžnýho obra přeci,“ vysvětlila posluhovačka Josefu Švejkovi.

Ano, ano, není tu zřejmě nikdo, kdo by o páně Floydově květnovém skonu neslyšel (s Ferdinandem už by to bylo horší). Nemá smysl, abych se přidával k úvahám o oprávněnosti zákroku, z dostupných videí nic nevykoukáme, takže kruciální otázka, jestli kladl odpor nebo ne, zůstane navždy otevřená.

Mnohem podstatnější je reakce veřejnosti, a to i v tak vzdálených končinách jako je ČR. Nic, dle mého, nedemonstruje názorovou schizofrenii lépe než zčernalý Hitler na obálce Reflexu a klečící fotbalová reprezentace, která mě dokonce vyprovokovala k napsání článku na poněkud vyhaslé téma (pro intelektuály, kteří fotbal vůbec nesledují a rozkliknou odkaz – je to opravdu česká reprezentace, rázovité dresy, které mi evokují vzpomínku na svítivé šusťáky oblíbené na konci XX. století a které neodkazují doslova k ničemu z českých symbolů či tradic, jsou poněkud matoucí).

Začněme Reflexem. Obálka vzbudila u většiny těch, kdo ji zaznamenali, názorovou vyhraněnost znemožňující racionální diskuzi o jejím významu a přiměřenosti. Není divu, Adolf Hitler zůstává v povědomí všech lidí, kteří mají vychozenou alespoň základní školu před inkluzí, arcipadouchem, jakému není rovno. Pomiňme, že jej v jeho smrtícím přínosu řada exemplářů Homo sapiens sapiens překonala; jednak se nás časově a místně jejich působení týkalo méně nebo vůbec, jednak většina z nich nebalila své masakry do filozofie a prosazování čisté rasy.

Nabarvit Adolfa Hitlera na černo a spojit jej s pochybnostmi o legitimnosti hnutí Black Lives Matter je pro někoho nechutné a nepatřičné a nic víc nepotřebuje. V tom nevidím tak velký problém, obálka byla jistě tvořena i schválena se záměrem, aby šokovala a vyvolala emoce i za cenu toho, že to všichni neustojí.

Větší problém vidím v „zakázaném názoru“. Jsem pamětník komunistické totality a názorové cenzury, byť Samet přišel v době mé časné puberty, kdy jsem teprve pobíral rozum. Všichni jsme znali Orwelův román 1984, přestože byl zakázaný. Dnes čtou lidé mnohem méně, ale nemyslím, že to něco mění. Nás informovanější ten román také neochránil před současnou situací. Byl pro nás hyperbolou, nevěřili jsme, že tak daleko mohou někdy věci zajít, jednak by to nebylo možné technicky, jednak by se určitě lidé vzepřeli. Na dnešním Západě, kam de facto patříme, však tuto hyperbolu dávno prožíváme a zašli jsme dokonce mnohem dál. Nepotřebujeme povinně zapnuté televize, které nás doma šmírují – ne, že bychom je neměli, ale osobní štěnice ve formě telefonu je mnohem lepší a dobrovolná. Nepotřebujeme zástupy špiclů, protože na sebe všechno napráskáme zase dobrovolně jen prostým používáním věcí připojených k internetu, což v dnešní době znamená i domácí spotřebiče a automobily. S pokračující elektronizací státní správy (u nás prosazovanou především pirátskými svazáky) už jsme prolomili taková tabu, jako jsou informace o zdravotním stavu. A vidíte – nikdo se nebrání, řada lidí na tom ještě nadšeně participuje, byť je to často z naivní hlouposti.

Jestli jsem ale něco Orwellovi nevěřil, tak myšlenkový zločin. Měl jsem za to, že alespoň naše názory a nesouhlas si navždy (potají) uchováme. Zvláště v národě, pro který je typické „švejkování“.

Ale ono to jde. Autocenzura došla tak daleko, že si některé názory zakážeme. Chcete ukázku?

Mrkněte na polemiku Ivy Roze s obálkou Reflexu. Dozvíte se už po několikáté, že obálku vlastně nikdo nepochopil. Rozhodně ne ona, ale ptala se dokonce i redaktorů v Reflexu, jenže ani ti ji nepochopili, přestože se jedná o chytré a vzdělané lidi. Bylo mi to divné, vždyť ta obálka neskrývá žádné jinotaje. A pak se v jejím článku dočtete, že ji samozřejmě pochopila, ale tak „banální přesmyčka“ se nepočítá. Ona ji nepočítá, ostatní se pravděpodobně jen bojí, že budou hozeni do škatule sociálních primitivů a raději předstírají, že názor nemají. Nemohu samozřejmě tvrdit, že ten zmíněný výklad je správný, došel jsem ale k podobnému, přičemž je velmi obtížné si představit, že by obálka ukrývala ještě něco jiného.

Celý komentář Ivy Roze je sám o sobě podnětný a zajímavý, jen bohužel zcela míjí pointu tématu, ke kterému se vyjadřuje. Souhlasím s tím, že nemůžeme hovořit za (Č)černochy, že nemůžeme předjímat jejich postoj, pocity, názory atd. Souhlasím, že Reflex tehdy promarnil příležitost, protože palčivému tématu, ke kterému přitáhl pozornost, se nijak zvlášť nevěnoval. Ale my se bavíme o významu obálky.

Jak to tedy je? Podstatné pro pochopení je právě ten nápis: „Poklekneme před všemi zločinci, kteří se prý chtěli polepšit?“ Odpověď bohužel není rozhodné a jasné „NE“, jak by se nabízelo.

Shrňme si mediálně dostupná fakta, k lepším se stejně nedostaneme – alespoň já to tedy neumím, jsem odkázaný na zdroje, které většinou ani nemá smysl uvádět, což ale není relevantní, protože ti, kterých se úvaha týká, mají k dispozici stejné. Je úplně jedno, kolik Afro-, Euro-, Asian-, Native-… -Američanů známe osobně, nejde nám vůbec o dlouhodobé postavení menšin v USA nebo dokonce u nás.

Řešíme to, že jistý George Floyd byl zabit při zatýkání policisty v souvislosti se zřejmě nesprávně provedeným přidržením. Takto prostá je ta událost.

Ale teď na ni nabalíme trochu propagandy a dozvíme se, že pan Floyd byl nazývaný přáteli pro svou mírnou povahu Něžný obr. Dozvíme se, že byl černý a policista byl bílý. Do článků zařadíme hned zkraje rozhovory s jeho pozůstalými dětmi. A samozřejmě vypíchneme jeho zoufalé volání o pomoc, když se dusil. Tohle budeme omílat pod každým článkem, který se tématu přiblíží, aby to náhodou někdo nepřehlédl.

Jenomže k A je potřeba říct i B. George Floyd byl sice (krom jiného) černoch, ale především to bylo dvoumetrové hovado páchající většinu dospělého života trestnou činnost a závislé na drogách. Byl opakovaně zatčený pro krádeže a držení drog (1990, 1998, 2x 2002, 2005, 2007). Mezi jeho kousky patří takové laskominy jako hrozba těhotné ženě střelbou do břicha, pokud mu nevydá peníze – za toto loupežné přepadení byl právě odsouzen k trestu odnětí svobody v roce 2007 a propuštěn byl v roce 2014. O své děti se nijak zvlášť nestaral, přestože nyní jeho plačící ex tvrdí, jak skvělý byl táta a média ji předváděla s 6letou dcerou jako důkaz páně Floydovy dobroty. Zcela opomíjí fakt, že George Floyd s rodinou nežil, v roce 2018 se odstěhoval do Minneapolis, zatímco dcera i se svou matkou zůstaly v Houstonu – to je zhruba 2000 km. O kvalitním otcovství máme tady v zaprděných Čechách asi velmi zaostalé představy. Jiné dítě média využít nemohou, jsou ještě dvě, ale během jejich dospívání byl George Floyd prakticky neustále někde po kriminálech, takže asi neměly moc co říct.

Nyní byl zatýkán rovněž proto, že páchal trestnou činnost (zatím jde jen o podezření, uvidíme, jestli se někdy dozvíme, jak to bylo doopravdy).

Je férové napsat, že se G. Floyd pokusil po propuštění z vězení skutečně živit poctivě a o práci přišel krátce před smrtí v souvislosti s COVID-19. Minimálně s drogami ale nepřestal, při pitvě byl zjištěn pestrý koktej – THC, metamfetamin a fentanyl – pro laiky: marihuana, pervitin a silný opiát.

Zkrátka, Něžný obr byl spíše odpad společnosti.

Jenomže byl černý.

A tak masy lidí vyrazí do ulic demolovat majetek ostatních, rabovat obchody, střílí se a vraždí, což je eufemisticky nazýváno „demonstrace“. Přitom černá barva George Floyda nebyla příčinou jeho smrti, je pouze příčinou následných protestů.

Jaká má být a jaká je reakce zdravě fungující společnosti na popsané události? Ani zločinec jako George Floyd nemá být udušen policistou na ulici, jde jednoznačně o chybu, která má být potrestána. Policisté byli skutečně zatčeni, budou vyšetřováni a souzeni. Za mě dobrý.

Ale co rabování a ničení cizího majetku? Mělo by být trestáno. Dokonce velmi přísně včetně trestu smrti v zemích, které jej nezrušily. Tak vážně se tento zločin bere. Ale místo toho vidíme policisty a zástupy celebrit, jak poklekají. Vidíme, jak se volá po oslabení policejních sborů, jak jsou za oprávněné zákroky systematicky dehonestováni a kriminalizováni. Někde dokonce zkusí rovnou policii zrušit, protože policie je zlo. Rabující hordy necháme raději na pokoji, aby se nám ta policejní brutalita nevymkla z rukou. A nejen policejní, jakákoliv obrana majetku a vlastního života je nepatřičná, v odkazovaném případě protestující dav vylomil železnou bránu a pronikl na pozemek domu, kde je zastavil až postarší manželský pár se zbraněmi v rukou. Obvinění proti všem účastníkům „poklidné demonstrace“, jak o ni referovala média, byla stažena, vyšetřování a veřejnému odsouzení čelí pouze napadený manželský pár. Jen proto, že jsou skoro všichni účastníci „demonstrací“ černí.

Jen na černých životech totiž záleží, krystalicky rasistickým heslem se teď dobrovolně ohání každý, kdo nechce být vyloučen ze slušné společnosti. A rasistické přes všechna ujišťování je, jinak by se netrestala jeho bílá parafráze.

Takže obálka se provokativně ptá: „Opravdu stačí být černoch, aby mi prošlo cokoliv?“ A znepokojivá je odpověď: „Teď asi ano.“

A proč zrovna Adolf Hitler? Mohu se jen dohadovat, ale dle mého názoru jej k tomu předurčila právě jeho proslulost, boj proti „méněcenným“ rasám je vítaný bonus. Koho jiného byste chtěli použít, aby jej poznal každý? Stalina? Mao Ce-tunga? Nebo dokonce někoho ze starších časů? Bez šance.

Takhle prosté to, pane Orwelle, je. Budeme svědky toho, jak kvůli barvě kůže recidivisty Floyda lidé páchají ty nejhorší zločiny. Ale protože mají také tu správnou barvu kůže, necháme je. Mohou páchat zločiny, mohou vykřikovat rasistická hesla, ale my to schválíme, my s tím budeme souhlasit. Dobrovolně je necháme ničit umělecké a historické skvosty, protože se černým nelíbí. Nevhodné filmy zakážeme. Změníme desítky let staré seriály, aby nepodporovaly rasové stereotypy. Začneme psát černochy s velkým Č, to určitě pomůže, ale bělochy necháme, jak jsou. Výrazně lehčí přístup ke vzdělání v USA už mají dávno, ale o tom pomlčíme, stejně se to míjí účinkem. Také herní vývojář Vávra se možná dočká a do jeho středověkých Čech nacpeme černochy, protože na rovnosti, pravdě a logice tu už vůbec nezáleží.

A teď to nejlepší, uděláme si to sami – bílí bílým. Pokud nám někdo připomene absurditu situace, ve které jsme se ocitli, zavřeme oči, budeme předstírat, že jsme to neviděli nebo nepochopili.

Stýská se mi po „švejkování“, už teď mi připadá vysmívaná česká vlastnost jako poslední stéblo, které nás pojilo s racionálním náhledem během rakouské, německé, sovětské i EU nadvlády. Také během MeeToo, COVID-19, BLM, brzy New green deal…

Jenomže klečící fotbalisté mi připomněli, že i Češi se mění. Co když jsme tak daleko na západě, že už to neumíme? Co když začneme blbnout stejně jako naši západní učitelé, naše vzory?

A to určitě ještě zdaleka nekončíme.

© Jan Waishaupt, 2020

Knihy autora: