Osmdesátníci plus

To pondělní ráno patnáct minut před sedmou zářila obloha nad Prahou jednolitým světle šedým svitem rozptýleným nízkými, leč neviditelnými mraky.

Zatímco vzdálenější budovy města se ztrácely v bílém oparu, kolem nás se z něj vynořovaly staré i nové stavby klinik na Bulovce, snad nejkopcovatější nemocnice na světě, kde je možno na necelém kilometru překonat převýšení až padesát metrů, patra budov zapuštěných do prudkých svahů nepočítaje.

Kráčeli jsme s maminkou pomaličku od zastávky tramvaje a kolem nás poskakoval můj sedmiměsíční staford.

Byl zjevně nervózní a občas i pokníkával.

Neznepokojovali ho lidé s respirátory. Narodil se již v době covidové a stejně jako mnohé děti si myslí, že takhle lidé prostě venku chodí normálně.

Znepokojoval ho ale jejich počet a také množství aut, které proudily těsně podél nás do areálu. Na širší chodníky a silnice se při původní výstavbě na Bulovce moc nemyslelo — nebo si snad tehdy neuměli představit takový provoz?

Chudinka štěně, od srpna, kdy jsem si ho přivezl z rustikálního prostředí chovatelské stanice na kraji severomoravské vesničky do Prahy, nemělo moc možností poznat velkoměsto s jeho skutečným ruchem a vyjma mé přítelkyně, bratrance a jednoho kolegy ani mou reálnou sociální síť — přes den se mnou chodí na dlouhé vycházky po blízkém a většinou téměř liduprázdném ostrově podél Vltavy a poslední noční venčení před půlnocí se odbývá v parcích kolem domu, které jsou v době zákazu vycházení, jenž platí po většinu jeho života, vylidněné, až na tu a tam podobně zpozdilého pejskaře, jako jsem já.

V centru Prahy se mnou byl staford vlastně za celých sedm měsíců jenom třikrát, z toho dvakrát jsme jeli metrem, v němž se děsil úplně všeho — chlouba sedmdesátých let minulého století mu zjevně připadala jako kulisy z Kabinetu doktora Caligariho a jezdící schody jako sešup do samého jícnu Pekla. I po půl roce v naší metropoli je to zkrátka pořád jen vyplašený venkovský jelimánek.

„Je tu vždycky takový provoz?“ zeptal jsem se maminky podezřívavě a již také mírně znepokojen sledoval záchranku, která zrovna zaparkovala hned za vrátnicí a zdravotníci z ní právě zjevně spěšně vyváželi do přilehlé budovy na lůžku s kapačkami a kyslíkovou maskou nějakou bělovlasou paní, jen jaksi narychlo přehozenou space-blanketem, zpod nějž byla vidět její modrošedá noční košile se vzorem drobných bílých kvítků.

Musím se přiznat, že za minulých více jak dvacet let jsem nebyl ani jednou u doktora, ani nevím, kde se dnes mé papíry toulají a k jakému lékaři přísluším, poliklinika, kam jsem patřil ve třiceti, už neexistuje. A v nemocnici jsem byl také jenom jednou, když jsem tam před deseti roky vezl kamaráda, co si cestou do hospody vymknul kotník na rovných pěšinách parku na Kampě (ano, i takoví šikulové se najdou).

„Takhle po ránu vždycky. Nic mimořádného,“ odtušila maminka, která sem touto dobou chodívá jednou měsíčně na odběry.

Mojí mamince bude za dva roky devadesát let. Je zatím první z pár desítek generací její rodinné historie, známé nám až do třináctého století, kdo překročil takto požehnaný věk, a já doufám, že tu s námi ještě dlouho pobude.

Ona sama někdy mluví o tom, že už na tomhle světě poněkud přesluhuje, ale já ten pocit nemám, v sedmdesáti letech se naučila psát na počítači, v osmdesáti napsala dvě knihy o našich předcích a právě chystá k vydání svůj čerstvě dokončený překlad historického cestopisu z 18. století Mezi Tunguzy a Jakuty z pera německo-ruského historika, cestovatele a geografa Gerharda Friedricha Müllera, jednoho z naších prapra(…)pradědečků. Na svůj o dva tácy nadprůměrný důchod si svého času vydělala mj. i tím, že tomuto státu ušetřila miliardy nápadem na zjednodušení výroby zemědělských hnojiv, ale to všechno včetně zlatých plaket různých akademií už dávno „vodnés čas“.

Jakožto bioložka a bývalá vedoucí výzkumného ústavu samozřejmě maminka nikdy nepochybovala o užitečnosti očkování a v současné pandemii trpělivě a za pečlivého dodržování všech nařízených opatření vyčkávala vakcinaci.

Stejně jako mnoha jiným starším lidem se jí ale moc nechtělo do nějakého neznámého očkovacího centra, proto se již v lednu dohodla se svou stálou lékařkou, že jí podá očkovací látku, až k ní přijde v únoru na kontrolu.

Maminka dorazila, avšak vakcína nikoliv. Dorazí prý určitě nejpozději do pár dnů. Za měsíc ale už dorazí i duben a v jeho druhé polovině začínají mamince alergie, což není vhodná doba pro druhou fázi očkování, takže jsme se rozhodli jít přece jenom do centra, kde se očkuje, už teď.

Ve čtvrtek jsem zasedl k počítači, abych zjistil co a jak, za pět minut byla maminka zalistovaná do pořadníku, na druhý den jsme dostali esemesku s pinem pro čas očkování, během minuty si vybrali pondělní termín hned na sedmou, kdy otevírali, a bylo!

Chvilku mi pak ještě trvalo najít si, že se může nasnídat, ba dokonce naopak, že je to doporučeno, a že jestli bere warfarin, bylo by dobré si dvaasedmdesát hodin předtím zjistit, zda nemá hladinu srážlivosti krve přes 3, ale to neměla nikdy a na poslední kontrole byla před týdnem, tak jsme šli bez toho.

Když jsme po dvaceti minutách docapkali těch necelých sedm set metrů od tramvaje ke Klinice infekčních, parazitárních a tropických nemocí (mohli jsme jet i busem, který staví o půl kilometru blíž, ale nechtělo se nám přesedat) a sešli jsme před očkovací centrum v přízemí (vzhledem k prudkému svahu, v němž budova stojí, však de facto ke druhému patru), zjistili jsme, že jsme před tichým vstupem úplně sami.

Hned ve dveřích však maminku přivítala sestřička, která byla skutečně moc milá, a převzala si ji ode mě do péče.  Jak mi později vyprávěla, v centru bylo již deset lidí, kteří přišli dříve, maminka byla jedenáctá v pořadí a na řadu přišla po dvaceti minutách, které strávila vyplněním formuláře. Pak už to šlo rychle, během pár minut byla naočkovaná, píchnutí jehličkou skoro ani nevnímala, nezůstala jí po něm ani modřina, ani nic, a poté už jenom půl hodiny čekala, jestli se jí neudělá špatně.

Neudělalo.

Já mezitím postával na blízkém svahu, porostlém trávou a křovinami, a zatímco se štěně rochnilo v tlejícím listí a urputně bojovalo s nějakým trouchnivějícím kořenem, který se mu k mému zděšení nakonec povedlo ze svahu vyrvat, koukal jsem, kde co krom stafordího štěndy lítá.

A pak se začaly objevovat další páry.

Většinou muži v mém věku plus mínus deset let, tedy od čtyřiceti do šedesáti, provázející buď od zastávky autobusu či z vyhrazeného parkoviště pár desítek metrů od vchodu svého tatínka nebo maminku anebo i dědečka či babičku — prostě lidi ve věku od osmdesáti do… inu, snad až do sta roků.

Vynořovali se z mlhy zvolna jako nějací Bludní Holanďané či voják Stewart ve filmu Ti druzí, všichni kráčeli po prudce se svažující cestě pomaličku a trpělivě, opatrně podepírajíce své předky a já…

A mně se najednou stáhlo hrdlo a cítil jsem na hrudi takové to svíravé dojetí… nad vší tou nenápadnou láskou, skrytou v prostém gestu podepírající paže padesátiletých dětí či vnuků a v jejich pozorné a rozvážné chůzi…

Tohle asi nikdo mladý nepochopí, ten vztah již zralého či stárnoucího člověka k ještě o mnoho starším rodičům. To musí jeden teprve zažít.

A pak jsem začal o téhle generaci osmdesát plus přemýšlet…

Žijeme ve světě, který vytvořili oni.

Ba vytvořili téměř všechno, co nás dnes v běžném životě obklopuje.

To oni vymysleli první pořádné mobily, domácí televize a osobní počítače… Dokonce i dům, ve kterém píšu tyhle řádky, naplánovali a postavili oni — před padesáti roky.

Mnozí z nich zažili v dětství či dospívání opravdovou bídu a hlad, nesrovnatelnou s čímkoliv, co jsme prožili my (minimálně Evropané a Severoameričané), všichni prožili druhou světovou válku, někteří v ní i stihli bojovat, ale nikdo z těch, kdo jsou ještě naživu, ji nerozpoutal, a pokud někdo z nich kdy věřil nějaké totalitní ideologii či jí i sloužil nebo — v nejhorším — ji aktivně pomáhal udržovat v chodu, rozhodně ji nikdo z nich nevymyslel ani nezpůsobil — podobně jako nikdo z nich nevymyslel atomovou bombu, koncentráky nebo holocaust.

Zato přistáli na Měsíci (Neil Armstrong — 81 let), vytvořili rock-and-roll (Elvisovi by dnes bylo šestaosmdesát), sexuální revoluci a nekonformní kulturu hippies — koneckonců, všichni tihle dědečkové a babičky nad osmdesát jsou přece generace beatníků — je to týden, co umřel ve sto jedna letech Lawrence Ferlinghetti…

A když už jsme se zmínili o těch totalitách, my, co nám bylo v roce 1989 kolem dvaceti, si můžeme sice připisovat ledacos (a mnozí to dělají při všemožných výročích až nadmíru), ale přiznejme si, že k rozpadu sovětského impéria přispěli mnohem více lidé, co dnes patří (nebo by patřili, kdyby se dožili) do generace 80 plus a kteří často bojovali proti totalitám nikoliv pár týdnů či měsíců, ale někdy i mnoho desítek roků, nezřídka v kriminálech, gulazích, celách smrti…

Jistěže i mezi nimi jako v každé lidské generaci najdeme i spoustu grázlů, ale jak tuhle generaci budou jednou hodnotit historikové jako celek?

Vyrostla v peklech nejhorší hospodářské krize, nejhorší světové války, na troskách bezprecedentních totalit a s mementem kráterů po atomových bombách vytvořila nový svět a dovedla ho většinově k sice nikoliv ideální, ale přece jenom jakž takž fungující a relativně blahobytné demokracii.

Ano, naše generace se možná ještě dostane na Mars nebo vyvine skutečnou umělou inteligenci (pakliže se neutopíme ve virtuálním světě nekonečných počítačových her a neproduktivním hédonismu), ale za nesrovnatelně pohodlnějších výchozích podmínek; my jsme nezačínali s holýma rukama na spáleništi.

Bůh ví, zda jednou právě tahle generace nebude označována nějakým obdobně jedinečným a všeříkajícím termínem jako je Řecký zázrak.

I proto mi tak nesmírně vadí, když se někdy na sociálních sítích setkám s názorem, že covid stejně zabíjí hlavně lidi nad osmdesát, kteří by beztak brzo umřeli, tak co? A to i přesto, že tento názor většinou vyslovují lidské nuly, které nikdy nic nedokázaly, nedokážou, a jejichž jméno se vytratí z lidské paměti s jejich poslední vypitou skleničkou. Já jsem však přesvědčen, že pár týdnů života lecjakého osmdesátníka má větší cenu než desítky let přežívání mnohých mladších asociálů na sociálu.

Třeba si budou historikové budoucnosti myslet něco jiného než já, sám si nejsem jist v tomto směru žádnou objektivitou, ale život mě naučil věřit svým pocitům a vím jistě, že na ten dnešní obraz, který mi naplnil srdce úctou a pokorou, do smrti nezapomenu.

A byl bych moc rád, kdyby — pokud se dožijeme — mně i vám někdo poskytl za třicet, čtyřicet let, až přijde zase nějaká vážná krize, v posledních rocích života tak láskyplnou oporu, jako jsem dnes viděl kolem sebe — a abychom si takovou oporu zasloužili stejně tak bezvýhradně jako dnešní generace lidí nad osmdesát…

© Stanislav Hudský, 2021

Knihy autora:

---

---