Jak se rodí sparťan

Už jsem jednou psal – jako pravověrný sparťanský fanoušek – o tom, z jakého důvodu fandit, či nefandit Slávii. Bylo to před třemi lety, potácela se na chvostu fotbalové tabulky a v lize se zachránila vlastně jen díky neschopnosti jiných mužstev vyhrávat. Pamatuju si, že jsem byl tehdy značně rozpolcený. Jako sparťana mě hřála jejich (na první pohled) bezvýchodná situace, užíval jsem si každou jejich prohru a mával rukou nad výhrami, protože těch bylo jako šafránu. Ale někde v duchu jsem věděl, že stejně, jako potřebuje Kašpárek svoji Kalupinku, potřebuje v lize i Sparta svoji Slávii. Bez ní by byla… no ani ne poloviční, pojem derby by značně ztratil na svém významu.

Ovšem v tomhle vztahu byla jedna zásadní proměnná. A tou je faktor „slávistický fanoušek“. V mém případě to znamená mého nejlepšího kamaráda, který těch pár let tiše trpěl v koutě a vyčkával, co se stane. Byly dvě možnosti. Buď půjde tým jeho srdce do druhé ligy a pak děj se vůle boží, nebo nastane obrovský zlom, tým se zachrání, najde se investor a Slávie bude stoupat tam, kde ji chtějí její příznivci vidět.

Stala se druhá věc, jak fotbalu znalí lidé vědí.

Sám za sebe ve světle posledních týdnů a měsíců říkám, že bych raději volil první variantu.

Ale abych aspoň trochu osvětlil svoje sportovní smýšlení a pohnutky, proč vůbec píšu sportovní články, neuškodí zabrousit pár let zpátky do dětství a důvod, který mě vedl k původní otázce, si nechám na samý závěr. Vrátím se do dob, kdy ještě žil můj otec, kdy jsem dostal svůj první míč, který mi vydržel tři hodiny, a především do dob, kdy se po všech stránkách formovala má sportovní jedinečnost…

Otec byl Tepličák. O tom nemohlo být pochyb. Dával to najevo vždy a všude. V těch dobách dávno minulých, kdy už jsem začal vnímat fotbal jako takový a věnovat se mu nejen aktivně, pro něj byla Sparta sbírka buržoazně-komunistických individuí, která vydělávala peníze jen proto, aby s nimi mohla podplácet rozhodčí, a Slávie nedomrlá banda věčně druhých ufňukaných čutálistů. Při častých domácích dýcháncích, na nichž neměla místo žádná žena, jsem slýchával názvy, jimž jsem nerozuměl, ale do lichotek měly daleko.

Moje sparťanské srdce začalo rozkvétat kolem desátého roku života, kdy hrála jedenáctka rudých v nultém ročníku ligy mistrů s Barcelonou, porazila ji, a jelikož to byl tou dobou mančaft, který držel český prapor nad vodou, a také jediný, který byl tak profláklý, že se o něm zmiňovaly i Ohníček s Mateřídouškou, začalo se mi celé to sparťanské prostředí zarývat pod moji neochmýřenou pokožku.

První míč, který jsem si vymodlil (doslova a do písmene – někdo mi vyprávěl, že se mi přání splní tak, že si ho budu při úplňku opakovat před usnutím pořád dokola; dělal jsem to tak dva měsíce až do Vánoc, a vyšlo to), byl podezřele lehký kopačák z látky, která připomínala polystyren. Mezi švy prosvítala oranžová duše, a když jsem do něj kopl, znělo to, jako bych nakopnul kočku. Ale já byl spokojený. Nakreslil jsem si na něj neumětelsky sparťanský znak a byl jsem nadšený přesně tři hodiny, než jsem balón zkušeným švihem kopl na výměník za naším barákem. A poněvadž jsem si tam půl roku předtím při lezení po žebříku, do něhož byl zamotaný nejištěný kabel, pustil do těla plnou dávku elektřiny a vyhodil tři bloky na všechny strany, moje horolezecké sebevědomí utrpělo značnou újmu. Míč zůstal na místě a já se posunul ve své fanouškovské kariéře o krok dál.

Ne, že bych flákal svůj druhý největší koníček, psaní. Už v jedenáctém roku jsem vypotil svůj první román Kobylince, aneb Hrajeme si na vojáky. Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsem ho psal voskovkami, či skutečností, že čítal i s názvem a členěním kapitol pouhých třináct stran, ale žádné renomované nakladatelství po něm nesáhlo, přestože jsem do obálky k rukopisu připojil i kopii vysvědčení a sbírku samolepek s Knight Riderem. Tou dobou mi zkrátka nebylo přáno a já se musel věnovat něčemu, co mi dávalo větší smysl.

Tím bylo pochopitelně fandění klubu, kde řádil Pepík Chovanec s mladým Martinem Frýdkem. Takže jsem večer sjížděl sportovní zprávy na všech dvou kanálech, většinou opakovaně, a neopomněl jsem si vystřihávat průběžně celou sparťanskou jedenáctku a lepit si ji nad postel, kde přetrvávala i v pozdějších dobách, pouze některé hráče z části překrývaly vnady Samanthy Fox.

Tou dobou už jsem hrál fotbal závodně za svůj milovaný Chodov a bezostyšně přiznávám, že jsem byl dobrý. Hrál jsem v útoku a své vydobyté místo jsem si nebetyčně užíval. Předpokládal jsem – ne, věděl jsem! – že tahle škvárová epizoda je jen přestupní stanice, a ačkoli jsem našeho cholerického trenéra Hálika, kterému se při každém obdrženém gólu spustila krev z nosu, zbožňoval a respektoval jsem rozhodnutí rodičů, jež mi vtloukali do hlavy, že nemají finance na to, abych hrál na vyšší úrovni, toužil jsem po něčem jiném.

Toužil jsem hrát proti Spartě, se Spartou, pro Spartu.

Toužil jsem šlápnout na stejný trávník, jako tolik hráčů přede mnou, a věděl jsem, že nejlepší možnost, jak se stát absolutním fanouškem Sparty, byla stát se zároveň jejím hráčem.

A vydal jsem se za tím snem.

Ovšem to už bude úplně jiné vyprávění…

Pokračování →

Knihy autora: