Mimozemšťan a slivovice

Byl úplněk. Opět jsem nemohl spát. Seděl jsem sám pozdě v noci v obývacím pokoji a popíjel domácí slivovici. Bolel mě zub a celkově mi bylo těžko na duši. Splín mě ovládl již naplno. Zatracený zub. A v práci mám taky již delší dobu problémy. Vůbec si nerozumíme se šéfem. Nedůvěřuje mi, posílá na mě samé kontroly, a když kontrola nic nezjistí, tak jednoduše prohlásí, že je učit kontrolovat nebude… a teď ještě ten zub. Bolí mrcha. Zdá se mi, že je v něm díra jako stodola. Vrtačka mě nemine. Připadalo mi, že celý můj svět je tím podělaným navrch a nejde to obrátit. Vlastně celý ne, moje žena a děti, kteří spí nade mnou v pokoji, ti mě drží nad vodou. Je to jediný můj pevný bod ve vesmíru, všechno ostatní je… no prostě stojí to za starou belu.

Měsíc svítil naplno a zaléval naši zahradu stříbrným světlem. Chtěl jsem se napít, když náhle něco narušilo můj noční klid. Nebyl to žádný zvuk, jen se mi zdálo, že se zablesklo, a to sem nepatřilo. Došel jsem k oknu a zůstal zírat. Na zahradě byl podivný paprsek a v jeho světle přicházelo podivné stvoření. Už mockrát jsem viděl různé obrázky mimozemšťanů, a tento byl přesně jedním z nich. Byl menší postavy, tak sto čtyřicet až sto padesát centimetrů, tenké nohy i ruce, silnější trup a neúměrně velká hlava k malému tělu, velké černé oči mandlového tvaru, malá ústa a neznatelný nos, vlasy žádné a měl šedivou barvu.

Vyšel jsem na terasu a očekával nezvaného hosta. V hlavě se mi honila slova jako: „Host do domu, hůl do ruky. No, ale raději ne, lepší bude přivítat, kdo v dobrém přicházíš,“ a k malému mužíčkovi jsem pronesl: „Hosty vítáme chlebem a solí, ale já nic takového nemám, tak přijměte tento nápoj na zdraví,“ a podal jsem mu skleničku slivovice.

Mužík ji převzal do tenké ruky se čtyřmi prsty a napil se. Lépe řečeno, chtěl se napít. Myslím však, že se mu pálenka nedostala dál než do hltanu. Odtud ji vyprskl do svého okolí a okamžitě se začal dusit, nejdříve se zarazil, lapal po dechu a současně vykulil už i tak veliké oči, což v jeho případě vypadalo velice směšně, náhle se schoulil do pokleku a kašlal jako člověk.

Když se konečně nadechl a opět vzpřímil svoji podivnou postavu, rozuměl jsem jeho otázce, kterou nevyslovil: „Co jsi mi to podal?“ Slova, kterým jsem jasně rozuměl, ale neslyšel a ani jsem neviděl, že by postava otvírala ústa.

„Ty jsi mimozemšťan?“ napadlo mne.

„Není těžké uhádnout, že nejsem odtud. Nebo jsi snad na Zemi viděl někoho, kdo vypadá jako já?“ vnímal jsem jeho odpověď, ale on opět nic neříkal.

„Jak to, že nemluvíš a přesto ti rozumím?“

„Umíme přenášet myšlenky“.

„No dobře, ale jak to, že ti rozumím? Já přenášet myšlenky neumím?“

„My umíme přenášet myšlenky tak, že vy je umíte přijmout a rozumíte nám.“

To mně trochu zarazilo, protože jsem se začal obávat jistého nebezpečí. Velice opatrně jsem se zeptal: „A umíte myšlenky i číst?“

„Samozřejmě.“

„Tak že ty víš, co si myslím?“

„Bohužel,“ překvapil mě mužík, „nikdy bych se nenapil té odporné tekutiny, kdybych nečetl v tvé hlavě, že jsi mi ji podal v nejlepším úmyslu pohostit mně.“

„Jasně,“ trochu se mě dotklo, že moji slivovici, vypálenou z vlastních trnek z naší zahrádky, čistého kvasu bez cukru, třikrát destilovaného, nazval tak hanlivě. „Není odporná, dívej,“ a vypil jsem svůj pohárek lahodně štiplavé slivovičky, vonící po ovoci a hřející po sluníčku až v těch nejhlubších útrobách mého žaludku. Slastně jsem vydechl a pohladil se po břiše.

„Já vím, že jsi mě chtěl pohostit nápojem, který ti chutná a rád se ho občas napiješ. Dokonce jsi pyšný, že sis jej připravil sám z vlastního ovoce.“ Neslyšel jsem, ale vnímal, co mi říká. Stále jsem si ještě nezvykl, že nemluví, ale vysílá.

„Jak to víš?“ vyhrknul jsem.

„Zachytil jsem přece tvoji myšlenku.“

„No jo, vlastně,“ polekal jsem se v duchu, „vždyť on ví, co si myslím.“

„Zvykni si na to,“ opět ke mně připutovalo.

Zavedl jsem jej do domu. Vypadal jinak než my, ale choval se slušně a také jsem neměl čisté svědomí s tou nabídnutou slivovicí. Nabídl jsem mu místo na pohodlné sedačce.

„To by nemuselo být špatné, vědět co si lidé myslí,“ napadlo mě na velice krátkou chviličku. Než jsem stačil zvážit všechny důsledky, které by to znamenalo, obdržel jsem otázku.

„Opravdu bys chtěl, aby si lidé uměli číst navzájem myšlenky?“

„Já jsem myslel jen na sebe, že bych to uměl jenom já… no to by nešlo, aby to uměli i ti ostatní… to by třeba moje žena věděla, co si o ní občas myslím… nebo můj šéf!!! … ne, ne, ne to by nebylo dobré… opravdu mě zalil studený pot, když jsem si představil tu hrůzu, která by z toho mohla vzniknout. Vždyť žijeme ve světě, kde ten, kdo mluví jen pravdu, je vždy od života bit. Naopak vždy vyhrává ten, kdo umí přesvědčivě lhát. Čím by se potom živili právníci, bankéři, obchodníci, politici… ne, opravdu, to by nebylo dobré.

„No vidíš, sám jsi přišel na tol, že vaše společnost ještě nedospěla do stupně, kdy nebudete muset před sebou nic skrývat.“

„No, to snad nenastane nikdy. Přece moje žena nemusí hned vědět, že jsem si všiml, jak se jí zakulatila postava?“

„To máš pravdu. Říkal jsem přece, že jste tam ještě nedospěli. Naše civilizace už má toto stádium dávno za sebou. Dnes nemáme ani šéfy, ani manželky.“

Asi jsem na něj musel tupě zírat, protože ke mně vyslal: „Já vím, že si to neumíš představit, ale jednou k tomu také dospějete.“

„To asi ne. Život bez šéfa si představuji rád a často, ale bez manželky? Je docela možné, že máš na sobě košili, která se nemusí žehlit, ale úplně kvůli tomu zrušit manželky? Viděl jsem příliš pohádek na to, abych uvěřil, že láska někdy v souboji se zlem a chladnou technikou prohraje.“ Pak jsem se podíval vítězoslavně na mužíčka s otázkou: „A jak děláte děti?“

„Všechno je naprogramováno a zorganizováno centrálním výpočetním systémem. Ten mi najde vhodnou partnerku, se kterou zplodíme zdravé dítě určitého pohlaví. Vyzve mě, abych se dostavil k odebrání oplodňovací tekutiny. Já se s dotyčnou nikdy neuvidím. Ona porodí zdravé dítě, o které se postarají roboti. Všechno je jednoduché, čisté, praktické a absolutně bezpečné.“

Cítil jsem, jak mi vyschlo v ústech a taky mě bolel ten zub. „Měli bychom se napít,“ řekl jsem úplně zbytečně nahlas a nalil jsem dvě skleničky.

„Snad si nemyslíš, že se toho ještě někdy napiju.“

Už jsem si zvykal na to, že nemluví, ale sděluje. „Jak chceš! Já se ale musím vzpamatovat z té hrůzy, kterou jsem si představil, když jsem slyšel, co jste udělali ze záležitosti, kvůli které stojí za to žít a snášet různá příkoří a nespravedlnosti.“ Napil jsem se. Sevření v hrdle povolilo, tělo se uvolnilo a dostával jsem se do blažené odlehčenosti. Liboval jsem si.

„Opravdu to má tak skvělé účinky?“ Mimozemšťan vnímal můj spokojený pocit, kterému po své předchozí zkušenosti ze zahrady nerozuměl.

„To si piš, že jo,“ přitakal jsem, „napij se a uvidíš.“

„Ne! Děkuji,“ vyslal ke mně úsečně.

„Naučím tě to.“ Nalil jsem si a ukázal mu, jak se má nadechnout, spolknout a vydechnout. Převzal moje pocity a překvapil mě sdělením, že to tedy zkusí ještě jednou.

Napil se přesně podle pokynu. Chvíli lapal po dechu, ale pak jsem se dověděl, že to opravdu hřeje a cítí se malátně uvolněný. Nebyl zvyklý na alkohol, proto účinky na sebe nenechaly dlouho čekat, poněkud zvláčněl.

„Co tě tak vystrašilo? Že dáme děti robotům? Nemusíš se obávat, máme tak dokonalé roboty, že o děti je perfektně postaráno a my se můžeme věnovat svým zájmům.“

„Já vím, že s dětmi jsou starosti, je s nimi spousta práce, také zlobí, ale přesto neznám mámu, která by dala své dítě nějakému stroji.“

„To je otázka vývoje,“ vyslal mužíček a nápadně se zadíval na prázdnou skleničku. Okamžitě jsem dolil a oba jsme úspěšně přijali další dávku alkoholu. Na mimozemšťana zřejmě zapůsobil tak, že nestíhal číst mé myšlenky, protože na ně konečně přestal reagovat. Zato se rozpovídal.

„Jsme tady mnohem déle než vy,“ naparoval se, „když my jsme létali ke hvězdám, tak vy jste ještě lovili jiná zvířata kamennými sekerami,“ široce gestikuloval drobnými ručičkami a žoviálně vysílal, „vy se také dopracujete na naši úroveň. Máte jen několik tisíc let zpoždění.“

„Jak jsem tě poslouchal, tak snad ani není o co stát,“ namítl jsem. Mužíček asi neposlouchal a dál se chválil.

„Uvědom si, že žijeme jen jednou, ale vy tady na zemi jen velice krátce. Místo toho, abyste si život užívali, tak se za něčím pořád honíte. Stanovujete si nereálné cíle a jste schopni se uštvat k smrti, jen abyste dosáhli svého pofidérního štěstí. Nebo naopak rezignujete na všechno a váš život se změní v jedno velké trauma. Pořád jen na něco nadáváte a litujete se, že vám někdo ubližuje.“

„No já jsem náhodou se svým životem spokojený… tedy většinou. Mám zabezpečenou rodinu, všichni jsou zdraví, máme kde bydlet a dělám práci, která mě baví.“

„Ale taky tě bolí zuby, šéf ti komplikuje život, mluvil jsi o manželce…“ nereagoval na moji vsuvku mimozemšťan, „nic takového u nás neznáme. Naše technologie jsou na takové úrovni, že nemusíme pracovat. Všechno zabezpečí multitechnologické stroje a vysokokapacitní počítače. Každý z nás se zabývá jen tím, co ho baví, nebo nedělá nic a jen si užívá vymoženosti vyspělé civilizace.

Když nechodíme do práce, nemáme šéfy, nemusíme usilovat o zajištění našich potřeb, protože všechna naše přání a potřeby jsou okamžitě uspokojeny. Já si jen pomyslím na to, co potřebuji, a můj počítač zadá výrobě úkol, a já to okamžitě dostanu…“

Musel jsem mu skočit do řeči: „Ještě jsi mi chtěl říct něco o manželce, rodině, tam se taky nehádáte?“

„Manželku, rodinu?“ Tvářil se nechápavě, „to jsme opustili už tak dávno, že ani nevím, ve které generaci to bylo. Žijeme si sami. Ano máme společnost. Její chod řídí počítače a ty se nepletou a nikomu nenadržují. Každý z nás však žije úplně osamoceně a nemusíme se s nikým dohadovat o tom, kam pojedeme na dovolenou, nebo kdo nechal zvednuté prkýnko na záchodě. Mimochodem, my nevylučujeme.“

„Teď už je to jasný,“ pokýval jsem chápavě hlavou, „jsi úplně na mol.“

„Ty nic nechápeš,“ obořil se, což byl jasný příznak opilosti, „my nemáme co vylučovat. Senzory v mém těle vyhodnotí, kolik jsem spotřeboval energie, počítač vypočítá, kolik potřebují živin, vitamínů a energie na doplnění spotřeby. Robot nachystá nápoj, ten vypiju a celý jej spotřebuji. Tak co bych vylučoval?“

„Ty mi chceš říct, že něco vypiješ a tím jsi skončil? Nikdy jsi nic nejedl?“

„To je přežitek, který zkracuje život.“

„Ty jsi nikdy nejedl vepřovou s knedlíkem a se zelím? Nikdy jsi neochutnal opečenou slaninu se sázeným vejcem a do zlatova opečenou topinkou? Tobě nic neříká šťavnatý biftek nebo řízek s bramborovým salátem? Už jsi někdy slyšel, že jídlo je radost?“

„O všem, co jsi tady vyjmenoval, jsem samozřejmě slyšel nebo četl. My však víme, že z toho co ty máš tak rád, spoustu věcí nepotřebujete. Některé látky obsažené ve vašich potravinách vám dokonce ničí zdraví. A už vůbec nemluvím o tom, kolik jste kvůli tomu zabili nevinných zvířat.

To všechno jsme dávno odbourali. Přijímáme jen to, co naše tělo potřebuje a proto nemusíme nic vylučovat. Některé orgány v našem těle pro nepoužívání úplně zanikly.“

„Počkej, ne tak rychle,“ toto jsem si potřeboval ujasnit, „my ty orgány nepoužíváme jen na vylučování, jak jsi trefně nazval.“

„To nám samozřejmě funguje,“ skoro se ostýchal, když mluvil o intimnostech.

„Mluvil jsi o tom, že žijete sami a na rozmnožování odevzdáte jen nějakou tekutinu…“

„My jsme inteligentní civilizace. Přece se nepřipravíme o takové potěšení. Na to máme vynikající roboty, naprogramované přesně na naše potřeby a představy.“

„Napijeme se, co říkáš?“ navrhnul jsem, aby byl povolnější.

„Nechápu, proč jsme už tak dlouho na suchu,“ reagoval jako starý hospodský štamgast ze začouzené putyky.

Když jsme se opět „osvěžili“ alkoholem, požádal jsem ho, aby mi zapůjčil toho robota, o kterém právě mluvil. Tentokrát mě však zklamal.

„To nemohu, jednak si své roboty nepůjčujeme, a pak, my přece nemůžeme zasahovat do vašeho vývoje.“

„Asi to tak bude lepší,“ posmutněl jsem, „ono by to u manželky stejně neprošlo.“

„Vidíš, ty musíš brát ohledy na přání své manželky. Mně se to nestane, já si žiju sám.“

„To asi tady na zemi nikdy nedopustíme, protože my jsme společenští tvorové. Mluvíš o vyspělé technologii, ovládáte ohromnou část vesmíru, což vám poskytuje neskutečné možnosti. Na všechno máte stroje, roboty, netrpíte nouzí, nepracujete, abyste se uživili, ale jen pro vlastní potěšení. To všechno je super a jak jsem tě tak poslouchal, tak se tam jednou mpžná taky dostaneme. Jenže já tam postrádám takové to lidské teplo, které nás činí šťastnými!“

„Nechápu, proč si to myslíš? Vždyť vaše mládež tak žije už dnes. Copak sis nevšiml, že oni už po škole nikam nechodí? Sedí doma u počítače a s kamarády ze školy si píší. Není toto náhodou začátek našeho způsobu života?“

„To je přejde, až vyrostou z puberty,“ sice jsem vznesl námitku, ale osobně jsem sám sobě moc nevěřil. Již delší dobu pozoruji, že v přírodě vůbec nepotkávám děti. Ještě tak partu výrostků, kteří v rákosí u rybníka tajně kouří trávu. „Poslouchej, ty nás nějak moc dobře znáš,“ podivil jsem se.

„Já se zajímám o život na zemi. Je to pro nás důležité, protože na vás vidíme, jak žili naši předkové v dávné minulosti. “

„Proč jsi vlastně přišel za mnou?“

„Přišel jsem si pro tebe. Chceme tě zkoumat,“ sdělil mi věcně.

„Co už na mě vyzkoumáte?“ zamrazilo mě.

„Jsi průměrný člověk, zajímá mě, jak se rozvrstvila vaše společnost.“

„Proč zrovna mě, vždyť my průměrní všechno odskáčeme,“ snažil jsem se mu to vymluvit.

„Právě proto. Ukazuje se, že patříte mezi nejodolnější skupinu. Každý kdo přijde k moci, vás vezme pěkně u huby, sedře z vás kůži a vy stejně pořád táhnete dál a dál. Nechápeme, proč si to necháte líbit?“

„Jak dlouho nás už sledujete?“ snažil jsem se raději vrátit debatu zpátky na filosofickou úroveň.

„Přece celá tisíciletí,“ už se zase naparoval mimozemšťan.

„Tak proč nás necháte dělat takové voloviny…“ podivil jsem se upřímně.

„Nemůžeme žít za vás a dokonce vám nemůžeme ani pomáhat.“

„Poradit nám snad můžete?“

„Je mi to líto, ale ukázalo se, že nejste schopni přijímat naše informace. Vždy, když jsme to zkusili, tak to špatně dopadlo. Třeba když jsme si vybrali schopného člověka a popsali mu, jak vypadá vesmír, upálili jste ho, nebo když jsme si našli geniálního fyzika a předali mu tajemství atomové fyziky, vyrobili jste na základě našich znalostí atomovou bombu a povraždili během mžiku statisíce lidí.“

„Proč jste Brunovi nepomohli?“

„Kdo říkal, že jsme mu nepomohli?“

„Byl přece upálen.“

„Všichni si myslí, že byl upálen. Ve skutečnosti jsme jej vytáhli těsně před tím, než se jej plameny dotkly.“

„To se tedy nevytahuj! Někdo by si to určitě všimnul.“

„Už jsi někdy slyšel, že lidské oko je schopné zpracovat elektromagnetické vlnění o frekvencích jen v určitém v rozmezí? Prostě od určité rychlosti nejsou lidé schopni vnímat.“

„Sloužil jsem u protivzdušné obrany státu, a proto vím moc dobře, že naše technika je schopná zachytit všechno, i to co my nevidíme.“

„Všechno ne. Jen to, co jste si sami vytvořili. Proč si myslíš, že o nás vůbec nic nevíte a my tady jsme již tisíce let a pozorujeme vás?“

„Tak ty tedy tvrdíš, že Giordano Bruno na hranici neshořel?“

„Samozřejmě že ne. Měli jsme odpovědnost za jeho život. Museli jsme ho zachránit a nechali jsme ho dožít na jedné naší výletní planetě. Myslím si, že tam byl spokojen.“

„Když toto všechno můžete, tak proč jste nezabili Hitlera nebo Stalina?“ vyspílal jsem mu.

„Nezasahujeme do toho, co lidé dělají,“ nenechal se zviklat ve svém povídání šedivý mužíček, „musíte se dostat na určitý stupeň vývoje, kde se s vámi spojíme a budeme spolupracovat. Dnes jste ještě na toto sdělení nedozráli.“

„Taky jsme udělali několik kroků ve vývoji,“ řekl jsem nakvašeně, „mamuty už nelovíme.“

„Tak možná šest procent lidstva se někam dostalo. Zbytek planety žije v bídě. A to nemluvím o tom, že polovinu veškerého bohatství na zemi vlastní jen osmdesát pět nejbohatších lidí. Sedmdesát procent obyvatel planety žije v podmínkách vaší prvobytně pospolné společnosti, nebo jen o něco málo dál.

My si na rozdíl od vás užíváme svůj život třikrát déle než vy a jsme plně zaopatření. O všechny naše potřeby se starají počítače-roboti. Žijeme na ohromném prostoru, obsadili jsme několik hvězdných systémů, tak že si nepřekážíme. Ovládáme tak velký prostor vesmíru, že naše zdroje jsou nevyčerpatelné. Vy se strašně zdržujete tím, že vymýšlíte, jak se budete zabíjet. Kdybyste třeba věnovali tolik úsilí a prostředků, které dáváte na zbrojení, tomu jak zúrodnit Afriku, tak nebude mít nikdo na této planetě hlad…“

„Byli jsme na Měsíci,“ namítl jsem chabě.

„Děláš si srandu viď…“ mužíček usnul na pohovce a připadalo mi, že se ze spaní usmívá, asi se mu zdálo o nějaké moc šikovné robotce.

***

Ráno jsem procitnul zkroucený v křesle. Od nezvyklé polohy mě bolelo za krkem. Rozhlížel jsem se po své noční návštěvě. V místnosti nikdo nebyl. Podíval jsem se na stolek, byla tam prázdná láhev a jen jedna sklenička. Byl tady, nebo se mi to jen zdálo?

Počkat, mě přece přestal bolet zub! Přejel jsem si jazykem po místě, kde včera ještě zela díra jako kráter do Etny a teď tam byla hladká korunka. Jak je to možné? Chytil jsem se bezděčně za tvář. Že by se mi to všechno nakonec nezdálo a návštěvník tu byl a odvděčil se mi za pohostinnost? Nakonec mě přeci jenom prozkoumal a při té příležitosti mi opravil zuby? A kdo vypil tu slivovici…?

Z rozjímání mě náhle vyrušilo lamentování manželky: „Tak ty jsi tady celou noc chlastal?!? Víš, kdo takhle popíjí sám? Jen ti největší alkoholici!!! …“

…měli jste vidět ten překvapený obličej mé ženy, když jsem se na ni usmál a přivítal ji slovy: „Ani nevíš, jak rád tě vidím…“

---

© Jiří Zais, 2016

---

Knihy autora: