Jak dospívá sparťan

Kdy se mění fanouškovské uvažování a posouvá se hranice ze „Sparta hraje výborně a rád se na ni koukám“ na „ještě jednou cekneš něco špatnýho o mojí Spartičce a tvoji bezzubou vyčichlou Duklu ti nacpu do chřtánu“? U mě to bylo kolem patnáctého roku života. Přerod nebyl drastický, nikdy se ze mě nestal bezmozkovitý vytrhávač sedaček a opičák, který s gustem poskakuje na pletivu, oddělujícím hřiště od „fanoušků“. Ale stály za ním dvě věci.

Tím rozhodujícím faktorem zřejmě bylo, že jsem pochopil, že fotbal na té nejvyšší úrovni nikdy hrát nebudu. Když jsem měl dva měsíce do patnáctin, v kapse mě hřál čerstvě vytištěný občanský průkaz a pod postelí jsem si připravoval tajné místo, kam jsem plánoval schovávat pornokazety půjčené od kamarádů, vážil jsem čtyřicet kilo. I s postelí, šatníkem a naším kokršpanělem v náruči. Na moje žebra by se daly vybrnkat vánoční pašije, jak mi předhazoval dědeček. Netěšilo mě to, ládoval jsem do sebe v noci potají pod peřinou lančmít, až se mi z uší kouřilo, ale jediným výsledkem bylo, že jsem pravidelně kolem čtvrté hodiny ranní obsadil toaletu a modlil se, aby mě nebylo slyšet k rodičům do ložnice.

Kila jsem zkrátka nepřibíral, a to je pro sportovce zásadní, to nemusím nikomu vyprávět.

Takže mi postupně nezbývalo než přijmout skutečnost, že budu dál hrát na amatérské úrovni. Pokud vůbec to. Fotbal šel rychle kupředu i na maloměstě, u nás se budovalo nové hřiště a především tribuny (což oplakal hlavně tatínek, který za těmi starými chodil ke třem břízkám na křemenáče, a když mu je pokáceli, opil se tak, že usnul za zahradou v kopřivách a dva měsíce potom neviděl na pravé oko), mizela škvára i staré oprýskané branky s potrhanou sítí a všechno se profesionalizovalo.

Stačily mi čtyři roky na střední škole, pár společných alkoholových dýchánků na chatě s novými spolužáky a jedna neopětovaná láska k dívce o dva ročníky nade mnou a smířil jsem se s neoddiskutovatelným – bylo potřeba si najít jiný sen, protože aktivní profesionální fotbalista ze mě zkrátka nebude.

O to víc jsem měl možnost se zapřít do fanouškovství a podpořit tým, který byl tak blízký mému srdci. Sice jsem jej stále znal pouze z televize a novin, neměl jsem s nikým z fotbalistů, které jsem tak obdivoval, fotografii, ani jsem nikdy nebyl na žádném jejich zápase, ale věděl jsem, že ta doba přijde a já si začnu svoje nabyté postavení náležitě užívat.

A pak tu byl druhý důvod, díky kterému jsem se posunul dál. A tím byli kamarádi a spolužáci, kteří už od čtrnáctého roku života disponovali jazykem, jenž dokázal spolehlivě urazit každého bez výjimky, a skvěle se tak hodil na hanobení konkurence, Slávie zvláště.

Tehdy jsem poznal pokřiky odsuzující nejen soupeřovy hráče a urážení rozhodčího do mrkví bylo tak legendární a především úderné, že jsem měl občas pocit, že se po mně hlavní sudí otáčí, ačkoli jsem ho sledoval pouze na obrazovce.

Tou dobou ještě zbývalo pět let do doby, než jsem poznal svého kamaráda slávistu, který změnil můj pohled na fotbal, fandění a Slávii především, a dnes musím přiznat, že jsem si ten čas vlastně užíval. Nestoupal mi tlak, cholesterol se držel v nízkých číslech, spotřebu alkoholu jsem měl mizivou nejen díky nízkému věku, ale především kvůli nedostatku konkurence, která by mě přiváděla k šílenství, a nemusel jsem řešit, co budu dělat s darovaným slávistickým dresem se svým vlastním jménem.

Byla to doba dospívání. Trápily mě jiné otázky.

Kdy se začít holit a je to blonďaté chmýří na mé bradě už natolik odpudivé, že ta santaclausovská čepička, kterou mi někdo dal nepozorovaně přes den do skříňky, má být znamením?

Stačí občanský průkaz k tomu, aby mi v novinovém stánku prodali NEI report, nebo budu muset počkat další tři roky?

Je vhodné brát si sparťanský dres do třídy na vyučování, ačkoli mi profesor opakovaně hrozil jeho zabavením?

A hlavně – proč mám na foglarovce schované v lavici vylitý jogurt?

Čím víc se mi blížil osmnáctý rok, tím víc otázek jsem dokázal zodpovědět (kromě toho jogurtu, což mě deptalo do konce školního roku). Některé se vyřešily samy, některým jsem musel pomoct, ale v důsledku zkušeností a především s Votavou, Řepkou, Němcem, Lokvencem a Horňákem v zádech se dalo zvládnout všechno. Fandil jsem ostošest, trpěl u každého zápasu, křepčil při vítězství v poháru a zvědavě sondoval nového trenéra Chovance.

Osmnáctý rok uplynul, Sparta vyhrála titul, já ho dostatečně oslavil společně se všemi, komu nevadilo, že jsem mlel měsíc v kuse o tom samém, a přišel povolávací rozkaz.

A s ním konečně možnost si opět pořádně zahrát.

← Předchozí část | Pokračování →

Knihy autora: