Anachronismy a jejich řešení
Jak bylo uvedeno v předchozím článku, při psaní fantastiky v historických kulisách je třeba si dávat velký pozor na to, aby hrdinové příběhu nepoužívali věci, které v té zemi a době, kdy se příběh odehrává, ještě nebyly vynalezeny či známy. Říká se tomu anachronismus – a takovými typickými anachronismy jsou (jak ví každý, kdo ve škole celou dobu nespal) třeba kníže Oldřich vztekle mávající při hostině příborem, preláti pokuřující na kostnickém koncilu doutníky či svatý Ignác z Loyoly (který jen tak mimochodem má právě dneska svátek) opékající si na své pouti do Jeruzaléma u ohníčku brambory.
Všechny tyto věci se nikdy nestaly, protože se prostě stát nemohly. Přinejmenším v našem světě takovém, jak ho známe.
Amerika byla pro Evropu definitivně objevena až 12. října 1492, kdy Kolumbova loď Santa Maria přistála u pobřeží jednoho z dnešních bahamských ostrovů. Je ovšem jasné, že plodiny, pocházející z „Nového světa“, jako rajčata, papriky, brambory, kukuřice nebo tabák, se masově nerozšířily hned na přelomu 15. a 16. století, ale trvalo jim to tedy podstatně déle – jak už jsem taky napsala ve svém minulém článku, třeba ty brambory se začaly jako potravina (a nikoli jako kuriozita v botanických zahradách) a především ve velkém pěstovat až za Velké francouzské revoluce a do zbytku Evropy se v masovějším měřítku rozšířily počátkem 19. století mimo jiné i díky napoleonským válkám, tedy fakticky až tři století poté, co byly do Evropy poprvé dovezeny.
Takže bramborák určitě není žádné „staročeské jídlo“.
S dalšími původem americkými plodinami to bylo podobné, rajčata a papriky se sice na stolech šlechty a boháčů začaly objevovat coby velmi exotická pochoutka už v průběhu 16. století, ovšem taky pěkných pár desítek až stovek let uplynulo, než je začali pěstovat i obyčejní venkované na svých zahrádkách třeba tady u nás v Čechách.
Docela rychle se v jižní Evropě ujalo využívání kukuřice, protože v té době měla daleko vyšší výnosy než tehdejší druhy běžného obilí (je třeba si uvědomit, že dnešní pšenice, ječmen, žito i oves jsou moderní hybridy, tedy produkty šlechtění s výnosy, o kterých se ani nesnilo lidem ještě před sto lety, natož pak před čtyřmi nebo pěti stovkami let) a tak se Španělé, Italové i Portugalci během 16. století naučili z kukuřičné mouky péct chleba a placky nebo vařit obilné kaše – a na přelomu 16. a 17. století byla v těchto zemích kukuřičná mouka vcelku běžnou součástí jídla, a to dokonce i chudších vrstev.
Podobně rychlé to bylo též s tabákem, jehož velkým propagátorem jak co do pěstování tak co do kouření byl oblíbenec královny Alžběty I. sir Walter Raleigh, který jím doslova zaplavil Anglii v 80. a 90. letech 16. století, odkud se tato „módní novinka“ začala dost rychle šířit i do dalších zemí (jo, jak se říká, špatné příklady táhnou). Dalšími velkými propagátory kouření tabáku byli také Španělé, kteří zhruba ve stejné době jako sir Raleigh zjistili, že pěstování a prodej tabáku by mohl být velmi výnosný kšeft (a zvláště pak stabilnější a neporovnatelně déle trvající než drancování aztéckého a inckého zlata) – a v tomto se tedy opravdu nemýlili.
Takže již necelých sto let po objevení Ameriky bylo velmi zdárně nakročeno k tomu, aby se velká část evropské populace stala nikotinově závislou (mezi námi, pokud to srovnáme s těmi bramborami, tabák se stal běžnou součástí života obyčejných Evropanů o víc jak 150 let dřív – a o čem to svědčí, to ať si každý zodpoví sám).
Možná pro někoho překvapivě, ale zvláště v katolických zemích totiž vcelku rychlému rozšíření kouření tabáku (které mnozí lékaři té doby dokonce doporučovali jako zdraví prospěšnou aktivitu) vlastně vůbec nic nestálo v cestě – naopak někteří protestantští kazatelé i nekatoličtí panovníci viděli v kouření velice nebezpečné obcování s ďáblem a dalšími „temnými silami“, např. Alžbětin nástupce král Jakub I. o kouření prohlašoval, že je to čarodějnictví, vydal dokonce první známé (a dosti drastické) protikuřácké zákony a již zmíněného sira Raleigha mj. i kvůli jeho propagování tabáku na nějakou dobu zavřel do Toweru (a pár let poté tedy vůbec neměl sebemenší problém jej na přání španělské strany, se kterou totiž mezitím uzavřel mír, nechat popravit – takový hnusný tabakista si podle něj smrt zasloužil už jen za to kouření a jeho propagaci, zatímco vydrancování jednoho z měst v Americe, pro které Španělé žádali jeho hlavu, král Jakub patrně považoval za podstatně menší přečin, jakousi bezvýznamnou lapálii, co skoro nestojí za řeč).
Jistě, záhadologičtí fanoušci mohou namítat, že „to všechno bylo přece jinak“. Jejich oblíbeným argumentem je třeba krb na jistém skotském hradě, na němž je vyobrazena „chytrá kmotra liška“ kráčející po zadních nohách a v mysliveckém oblečení – což je od středověku, možná už od antiky, velmi oblíbený námět mnoha pohádek, bajek a pověstí, takže by na tom nebylo nic až tak divného, kdyby… Kdyby totiž na tom krbu nebylo datum 1534 a kdyby si ta liška nevykuřovala z dýmky.
Skeptici mají samozřejmě po ruce dvě možná vysvětlení, tím prvním je, že původně datum na krbu znělo „1584“ a při rekonstrukci byla omylem osmička považovaná za trojku, případně že nějaký šlechtic v době romantismu chtěl svému sídlu dodat punc ještě větší starobylosti, a tak při rekonstrukci byl hrad záměrně udělán o 50 let starším.
Druhou možností pak je, že umělec, který výzdobu krbu tvořil, sám byl v Americe a viděl tam kouřící indiány, anebo se aspoň setkal s nějakými dobrodruhy, co v Americe byli a o kouření mu vyprávěli či dokonce sami kouřili (což ve 30. letech 16. století možné už docela dobře bylo).
Ještě oblíbenějším argumentem je pak několik egyptských mumií, v jejichž tkáních se našly stopy nikotinu a u některých dokonce i kokainu.
Skeptické vysvětlení je, že mumie byly těmito látkami kontaminovány v průběhu 19. století, kdy (a to buďme upřímní) s nimi rozhodně nebylo zacházeno tak opatrně jako dnes, přičemž prakticky každý viktoriánský gentleman kouřil a spousta z nich i užívala kokain.
O něco divočejší, leč stále ještě vcelku přijatelné vysvětlení je, že se nějaká fénická loď dostala přes Atlantik (Féničané totiž často působili v egyptských službách a byli opravdu dosti odvážní mořeplavci, dávno před Vasco da Gamou obeplouvali Afriku, případně také zajížděli až do Indie či na druhou stranu na dnešní britské ostrovy a vozili jantar od Baltu) a tudíž přivezla tabák i koku, ba dokonce že takovýto odvážný kapitán mohl s těmito komoditami i určitou dobu obchodovat, ovšem on či někdo z jeho potomků si to tajemství o tom, že na druhé straně Atlantiku je také země (z níž tyto plodiny pocházejí), a zejména jak přesně se tam dostat, prostě vzal s sebou do hrobu, takže Amerika byla pak pro „Starý svět“ na pěkných pár tisíc let zase zapomenuta.
V této souvislosti by mě docela zajímalo, co po smrti posledního člověka, který znal tajemství cest za tabákem a kokou, asi tak dělali ti egyptští velmoži, kteří se stali na nikotinu a kokainu závislými – zřejmě nebyli zrovna rádi, že.
Výše uvedené příklady ukazují, že i bez jakýchkoli sci-fi a fantasy rekvizit lze z některých anachronismů vcelku elegantně „vybruslit“. Musí to být ovšem velmi s citem a celkově to musí zcela zapadat do logiky příběhu.
Jestliže tedy coby spisovatel z nějakého důvodu chci či „potřebuji“ mít ve svém příběhu scénu, kterak třeba ten již uvedený svatý Ignác z Loyoly (který zemřel 31. července 1556, tedy více než 60 let poté, co Kolumbus poprvé přistál na Bahamách) jí rajče, papriku, vařenou kukuřici či pečenou bramboru, případně kouří dýmku, tak je třeba to v příběhu nějak nenásilně a současně náležitě věrohodně vysvětlit – třeba že coby první generál jím založeného jezuitského řádu (kterým se stal roku 1541) podobnou kuriozitu dostal od nějakého svého obdivovatele, např. od někoho ze španělské královské rodiny (jeho osobní přítelkyní byla infantka Juana). Takovéto vysvětlení pak dává smysl, čtenáře i velmi dobře znalého historie nijak neirituje, protože velmi hypoteticky a teoreticky se to samozřejmě stát mohlo – byť prakticky se to na 99,999% nestalo, ale to absolutně není podstatné (viz Pravidlo č. 14 Nejlepší kniha není ta, která je nejvíce pravdivá, ale ta, která je nejvíce pravděpodobná).
Ovšem pozor, čtenáři už zdaleka nejsou tak shovívaví, jako byli před sto lety. To, co byli schopní a ochotní „zbaštit i s navijákem“ takovému Alexandru Dumasovi či Aloisi Jiráskovi, to dnešnímu autorovi už prominout nemusejí. Tedy chci-li mít ve svém díle anachronismus, který by ryze teoreticky možný byl, musím ho opravdu velice šikovně „okecat“ – a pokud možno ještě „velmi nenápadně“, tak, aby čtenář nepojal sebemenší podezření, že ho mystifikuji, a zároveň aby ale taky neměl pocit, že ho poučuji.
Což vážně není snadné!
Pokud ale coby autor chci či potřebuji, aby si v mém příběhu právě rajčatovo-paprikový salát, popcorn, brambory s máslem nebo dobrý doutníček vychutnávala historická osobnost, která zemřela před rokem 1493 včetně (on se ten Kolumbus taky musel z té Ameriky dostat zpět a „chvilku“ mu to trvalo), tak na to pak musím jít ještě úplně jinak.
Zde jsou řešením už pouze cesty časem nebo alternativní historie – o tom ale zas někdy příště.
Nejnovější komentáře