Autor: Tonda Mazáč

„Takže proto jste tady byl?“ zeptal jsem se, ale ruku jsem z balíčku nepouštěl. „Aby vás viděla?“ „Víte, co to znamená: bez otázek? Tenisté mají zjevně vyšší IQ, než se vypráví,“ řekl pobaveně, „a to prý...

„Ty mě musíš hodně nesnášet,“ zkřivil obličej. „Dá se s tím žít. Takže si pěkně povíme, jak se zachováme. Vy to odsouhlasíte, vrátíte mi na kurt Dominika a do konce života se budeme navzájem vyhýbat.“ Následujících pět minut...

Došel jsem si znovu do koupelny, namočil ručník do studené vody a potom jsem si s ním lehl na postel. Venku dnes nebylo nijak kouzelně, oblohu pokrývaly těžké šedivé mraky, ze kterých mohlo kdykoli začít pršet. Takže alespoň slunce mě...

Proto jsem měl také pocit, že je v domě smutno, ale nikdo se tu nechce věšet. Je to asi podobné, jako když vám zemře kolega v práci. Bože, to je hrůza, byl to skvělej chlap, co...

„Víš, kdo hrál ráno? Kdo už určitě skončil? Někdo, na koho máš číslo.“ „Možná Luke a možná Filip.“ „To je Rakušan?“ „Slovák.“ „Tak jim zkus zavolat. Když budeme mít štěstí, nebudou na masáži ani na tiskovce, ale budou...

Policejní stanice se uvnitř nelišila nijak zvlášť od té české. Sice jsem ještě v žádné nebyl, ale nakoukáno něco mám. Stoupli jsme si raději dál od prosklené recepce, skrze niž na nás koukal vytáhlý strážný s telefonem v ruce. „Chtělo...

Středa byla ve znamení dvou změn. První se ke mně donesla kolem desáté hodiny ranní, když jsem se chystal na trénink. Adam mi oznámil, že Dominik se mnou hrát nebude, takže mi narychlo domluvil Řeka Kokinakise. Ale...

Otec si upravoval rukáv na košili. Jeden mu ze saka vyčuhoval víc, a to byl samozřejmě problém hodný pozornosti. „Jak jsi na tom?“ „Truchlím, povídám si a duše mi bulí, jestli to potřebuješ vědět.“ „Byl jsi trénovat?“ „Samozřejmě.“...

Jak se ukázalo, to samé si myslel i Dominik, když na mě v půl osmé posílal jeden dělový servis za druhým. To byla naše výhoda. Znali jsme se, svoje přednosti i slabiny, a neměli jsme žádný problém je zkoušet společně...

„Byla pro něj jen hračka. Ona to možná nevěděla, ale já ho znal. Už odmalička jsem musel pozorovat, jak na každým druhým tréninku ohmatává nesmělý maminy mizerných tenistů. Vykládal jim, jak to jejich klukům jde,...

Po celou dobu tiskové konference, která se konala ve velkém sále východního křídla sportovního komplexu, jsem papírek mačkal. Jak jsem zjistil pět minut poté, co mne otec opustil, byla na něm dvě slova. Hotel Luxus. Nezlobil bych...

Než jsem ho ale mohl rozjet, otevřely se dveře a v nich se objevil otec. Měl na sobě stejný oblek jako včera, tvářil se naprosto stejně neutrálně, ale v ruce držel noviny. A to mohlo znamenat jen výbornou zprávu,...

Nakonec to bylo snesitelné. Na náměstí jsem si potřásl rukou se starostou, menším zarudlým mužem s kotletami, za které by se nemusel stydět ani Wolverine, oba jsme se zazubili do blesků fotoaparátů a pak jsem si vyslechl několik vět...

Bágl s raketami jsem odhodil na postel a dělal jsem, že nevidím zdvižené obočí ženy z hotelové služby. Paráda. Prostě paráda. Otevřel jsem dveře na balkón. Zavanul ke mně teplý vzduch z ulice. Tak tohle si nechám líbit. Na parapetu tam stála...