Dobrodružné příběhy z kanadských hor a pralesů (recenze)

Autor patrně zdědil něco dobrodružné krve svých strýců, kteří na počátku 20. století odešli do Kanady, takže i on sám se nakonec rozhodl přestěhovat do této země a pokusit se něco vypátrat o osudu svých příbuzných.

To se mu sice nepovedlo, ale zato si nakonec se svou manželkou pořídil farmu v nefalšované divočině, na březích říčky Lillooet v oblasti zvané Pobřežní hory, která se nachází na kanadském jihozápadě nedaleko od pacifického pobřeží a městečka Pemberton.

Jedná se o drsný kraj plný vysokých hor, hlubokých údolí, úchvatných jezer, divokých říček s průzračnou vodou a nesčetných potůčků.

Lze se zde setkat s nekonečnými severskými pralesy, nad kterými se rozkládají pásy kosodřevin, alpských luk a ještě výše pusté oblasti sutí a štíty trvale pokryté sněhem a ledem.

Žijí zde losi, různé druhy jelenů, ale také vlci, rosomáci, medvědi a pumy, kterým místní přezdívají „horští lvi“, v řekách a jezerech je zase spousta ryb, především různých druhů pstruhů a lososů.

Pro lovce a rybáře tedy hotový ráj.

Kniha tak potěší každého milovníka přírody, protože se zde setká s barvitými popisy nádherné západokanadské krajiny v různých ročních obdobích – a jako vítaný bonus je samozřejmě nutné zmínit i mnoho kvalitních barevných fotografií, kterými je kniha doplněna.

Stejně tak zde vyprávěné příběhy zaujmou všechny, kteří mají v oblibě jak lovecké a rybářské historky, tak i dobrodružné příběhy. Některé povídky jsou totiž daleko více než o lovu o soužití s místní přírodou a zvířaty – např. povídky Život s vlky nebo Setkání s horskými lvy.

Dozvíme se i něco o tom, jak se chovat při setkání s vlkem, pumou nebo medvědem, aniž by bylo možné či nutné je zabíjet. Z této knihy se tak dozvídáme, že nejnebezpečnějším predátorem kanadské divočiny je bezkonkurenčně člověk, zatímco „líté šelmy“ mu rozhodně nemohou konkurovat.

Zároveň ale autor nijak nezastírá, že v mnohých případech člověku opravdu jde o holý život, vlastně se téměř diví, že některá tato střetnutí přežil – s tímto motivem se setkáváme např. v povídkách Arktické jezero a Nebezpečné setkání.

Jindy zase jde ve vyprávění daleko více než o lov o přípravy na něj – např. povídka Srub.

Další příběhy se pak týkají samotného přežití člověka, který se ocitl ve velmi nebezpečné situaci a musí se o svůj život rvát s okolní drsnou přírodou – povídky Cesta tmou a vánicí, Tkaničky a Výhra v loterii.

Autor nás také – např. v povídce Pralesy bez konce – zavede i do míst, kterými v 18. století putoval Alexander Mackenzie, první Evropan, který přešel celou Kanadu od východu až k pobřeží Tichého oceánu.

Ti z nás, kteří mají takovéto příběhy rádi, o podobných dobrodružstvích četli v knihách Jacka Londona nebo v příbězích o lovcích kožešin v severní Americe či na Sibiři – a zřejmě jsme si mysleli, že je to všechno už dávná minulost, protože dnes je přece vše na Zemi pečlivě prozkoumáno, zmapováno a lidmi mnohokrát prošmejděno, takže něco podobného se už dít nemůže.

Tato kniha nás z tohoto omylu vyvede, protože ačkoli dnešní kanadští lovci používají terénní auta, motorové čluny a GPS navigaci, stejně se dostávají do míst, kam nejspíš dosud ještě nikdy nevstoupila lidská noha. Nebo pokud tam už někdy nějaký člověk byl, je to asi hodně dávno, takže mnohá divoká zvířata, se kterými se autor knihy při svých loveckých výpravách setkal, viděla člověka úplně poprvé ve svém životě, takže jej vůbec nevnímala jako nebezpečí.

Kanadská vláda je si samozřejmě vědoma toho, že by právě této skutečnosti mohli někteří nezodpovědní jedinci zneužívat a jen tak pro zábavu střílet kdeco, takže se z knihy dovídáme mimo jiné i něco málo o tom, jak vlastně v této zemi funguje ochrana přírody, za kterou je vlastně odpovědný i autor sám a jeho přátelé – lovečtí parťáci.

Jak potom – v povídce Svědomí lovce – uvádí, svým loveckým instruktorem byl učen, že lovci nejsou a nemají být jenom zabijáci zvěře, ale hlavně její ochránci, takže by nejen měli sami striktně dodržovat všechna zákonná omezení, ale také upozorňovat úřady na potenciální pytláky.

Konkrétně v místech, o kterých se v knize dočteme, se všechna zvířata (s výjimkou některých vodních ptáků) smějí střílet pouze přes den, tedy od východu do západu slunce, plus ještě maximálně hodinu před jeho východem a nejdéle hodinu po jeho západu. Tedy neexistuje, že by si lovec mohl vyjít za krásné úplňkové půlnoci do lesa na něco zastřílet.

Jak se v průběhu knihy dočteme, je to i pro samotné lovce dosti praktické opatření, protože každý skolený kus je nutné hned na místě vyvrhnout, naporcovat a odtransportovat pryč, což by se potmě nedělalo zrovna dobře. Navíc v noci hrozí samozřejmě zvýšené riziko, že by o střelenou kořist člověka chtěli připravit vlci nebo medvědi – což se tedy občas stává i za dne a v těchto případech je lépe úlovek nebezpečné šelmě přenechat.

Stejně tak je zakázáno střílet zvěř z auta, dokonce ani v autě nesmí mít lovec pušku nabitou, ale musí mít pušku i náboje zvlášť – díky tomu jsou ti nejzkušenější dlouhými roky praxe dobře vytrénovaní k tomu, aby během několika vteřin dokázali vystoupit z auta, nabít pušku, zamířit a vystřelit, a to všechno ještě provést tak, aniž by u toho lovené zvíře vyplašili.

Kromě toho zde existuje přísný systém povolenek, který znamená, že každý lovec musí před lovem získat zvláštní povolenku nejen na to, kolik kusů kterého druhu zvěře smí ulovit, ale i jaký přesně jedinec daného druhu to může být – někdy se dostane povolenka na odrostlé mládě, někdy na samici, jindy zase na mladého samce (vidláka) či naopak na samce starého (od určitého počtu výsad na paroží), a nic jiného lovec zastřelit nesmí.

Dokonce na některé druhy zvěře – jako jsou například horské kozy – se vydává jen velmi omezený počet povolenek, ohledně kterých probíhá jakási forma loterie, takže možnost zastřelit horskou kozu nebo horského kozla se spoustě lovců nabízí jenom párkrát za život. Což sám autor považuje za zcela správné, protože maso horských koz není příliš chutné a střílet divoká zvířata jenom kvůli trofejním rohům se mu příliš nelíbí.

Vůbec celou knihou se jako červená nit táhne autorova velká láska i respekt k přírodě i zvířatům. Losy a jeleny loví v podstatě především kvůli zásobám masa na zimu, takže ty druhy jelenů, jejichž maso není dobré, prakticky vůbec nestřílí.

Dokonce i vlky, medvědy a pumy, kteří občas jako snadnou kořist zvolí jím chovaná domácí zvířata – lamy nebo drůbež, tedy stávají se pro něj škodnou, se snaží spíše všemožně zahánět než rovnou zabíjet. A v případě, že mu opravdu nezbývá nic jiného, než tuto šelmu zastřelit, je mu pak ze všeho nejvíc líto tohoto krásného tvora.

Je také toho názoru, že není úplně fér při lovu využívat tu nejšpičkovější optiku, díky níž lze kořist přesně zasáhnout na stovky metrů, protože by lovené zvíře mělo mít pokud možno vždycky nějakou šanci na únik.

Jako malé holka jsem hltala knížky Jaromíra Tomečka a Oty Pavla, slavné Příběhy lvice Elsy a vyprávění o přírodě a zvířatech od ruských (tehdy sovětských) autorů Spangenberga (V stepi a tajze, Lovil jsem pro zoo) a Perovské (Děti a zvířátka, Tygřík Vaska) a velmi mě potěšilo, že něco podobného je schopný ještě někdo napsat i v dnešní době.

Dvojnásob milé pak je, že autorem je náš krajan žijící v Kanadě.

Kniha se čte opravdu velmi dobře, snad jediným nedostatkem, který by bylo možné jí vytknout, je nejednotnost použité terminologie, která může čtenáře poněkud mást – např. samice jelenů waipiti jsou jednou nazývány laněmi, podruhé krávami, což podle mého není úplně ideální. Stejně tak samec horské kozy je v jedné a té samé povídce nazýván střídavě beranem a střídavě kozlem. Rovněž je škoda, že některé pojmy z kanadského loveckého slangu nejsou vysvětleny v poznámkách pod čarou. Tyto drobnosti ovšem výsledný čtenářský dojem kalí jenom nepatrně.

Vyprávění pana Losa – jestli je to jeho skutečné jméno, tak je to vážně dosti roztomilá náhoda, tak trošku nomen omen – tedy všem vřele doporučuji a sama se moc těším na druhý díl.

Dávám čtyři a půl hvězdiček – pokud by to mělo být v procentech, tak 85 %.