Filosofické problémy spojené s cestováním časem (neboli Cesty časem – díl 2.)

Jak již bylo řečeno, vyřešení problému „jak“ (se v mém světě cestuje časem) je pouze prvním krůčkem. A dalo by se říci, že vcelku malým a nepříliš problematickým krůčkem, protože daleko větší množství problémů na autora teprve čeká.
Jak již také bylo uvedeno, jedná se o „časonautskou“ obdobu tzv. „Fermiho paradoxu“, o nutnost vyřešení tzv. „paradoxu dědečka“ a o řešení problému spojeného s tzv. „efektem motýlího křídla“.

Fermiho paradox je známý též jako věta „kde, k čertu, všichni jsou“ a ve své původní podobě se týkal(a) mimozemšťanů. Americký fyzik italského původu Enrico Fermi tuto větu údajně vyřkl po několika minutách usilovného přemýšlení někdy v padesátých letech, když seděl s kolegy u oběda a oni vtipkovali na téma, zda opravdu mimozemšťané ve svých létajících talířích navštěvují Zemi proto, aby v New Yorku kradli kovové odpadkové koše (které se tehdy záhadně ztrácely). Za touto větou se skrývá vcelku jednoduchá úvaha – pokud pouze v naší galaxii existují miliardy hvězd (a ve vesmíru existují miliardy galaxií), tak i kdyby byl inteligentní život ve vesmíru velmi vzácný, přece jen by zcela logicky měly existovat nejméně stovky, ne-li tisíce mimozemských civilizací, z nichž část by měla být daleko vyspělejší než my, ovšem jak to, že žádné mimozemšťany ani jakékoli jejich projevy (např. vědecké sondy a kosmické lodě, inženýrské projekty typu Dysonových sfér či aspoň rádiové vysílání) kolem sebe vůbec nepozorujeme?
Předmětem tohoto článku ovšem není uvažování o mimozemském život, natož pak řešení Fermiho paradoxu – kdo má o tyto věci zájem, mohu ho odkázat na knihu Stephena Weba Kde všichni jsou, případně na přednášky Tomáše Petráska (zde, zde a zde i s následnou diskusí) a Vladimíra Kopeckého (zde a zde).

Obdobou Fermiho paradoxu ve světě, kde se cestuje v čase, je úvaha ve smyslu „pokud sem mohou cestovat nějací „chrononauti“ či „časonauti“ z budoucnosti, měli by se zde taky nějak projevovat, měli bychom je tu zkrátka vidět“. Stvořím-li tedy jako autor svět, ve kterém se časem cestuje, a zvláště pak svět, ve kterém je cestování časem věcí obvyklou, musím tudíž při tvorbě tohoto světa vyřešit dvě základní otázky:
1) Pokud je v tomto mém světě běžné potkávat cestovatele v čase, tak jak na ně vlastně obyčejní lidé reagují, jaký vliv má vědomí ustavičné přítomnosti cestovatelů v čase na jejich chování a tuto společnost jako celek apod.
2) Pokud naopak v mém světě naprostá většina lidí vůbec netuší, že nějaké cesty časem jsou vůbec možné či že se mezi lidmi pohybuje větší či množství návštěvníků z budoucnosti (případně i z minulosti), tak jak se tito cestovatelé v čase „maskují“, co dělají pro to, aby se „neprozradili“, a samozřejmě také z jakého důvodu svou existenci takto úzkostlivě tají.

„Paradoxem dědečka“ se nazývá situace, kdy cestovatel v čase odcestuje do minulosti, kde (zpravidla omylem) zabije svého dědečka ještě před tím, než se seznámil s jeho babičkou, čímž pádem se jeden z jeho rodičů nikdy nenarodí (nenarodil? – ani naše gramatika není stavěná na svět, ve kterém může budoucnost předcházet minulost), ovšem pokud se nenarodil jeho otec či matka, nemohl se nikdy narodil ani on sám a tudíž nemohl odcestovat do minulosti, kde by zabil svého dědečka, ovšem pokud neodcestoval do minulosti, kde by zabil svého dědečka, tak se narodili oba jeho rodiče a tím pádem se narodil i on, takže mohl cestovat do minulosti, kde zabil… atd.
„Paradox dědečka“ má samozřejmě nespočet variant – cestovatel v čase např. zabije babičku, zabije jednoho ze svých rodičů ještě před tím, než se narodil, něčím zabrání tomu, aby se jeho dědeček seznámil s jeho babičkou (nebo jeho otec s jeho matkou), způsobí nějak, že jeho matka nebo babička potratí atd. atd.

Jistou zvláštní variantou „paradoxu dědečka“ mohou být také situace, ve kterých cestovatel časem potkává sám sebe -zpravidla sám sebe v mladším vydání a je tudíž v pokušení poradit mu/si, aby nějakou věc udělal/nedělal.

„Efekt motýlího křídla“ je nazván podle jednoho z konceptů (souvisících snad především s teorií chaosu), podle kterého jedno mávnutí motýlích křídel navíc dokáže na druhém konci světa vyvolat hurikán. Tedy ve světě, kde se cestuje v čase, se jedná o to, že jakákoli sebemenší změna byť i zcela nepatrného detailu v minulosti může velmi zásadním způsobem změnit budoucnost, ba dokonce že i pouhá přítomnost cestovatele v čase v minulosti by mohla změnit budoucnost, ze které on přicestoval.
Je tedy zcela logické, že pokud autor stvoří svět, ve kterém se alespoň občas cestuje časem, musí se nějak „poprat“ s řešením všech těchto problémů. Jistou výjimkou je pouze svět, ve kterém kdysi dávno v minulosti proběhla jedna cesta časem, která vytvořila právě tuto alternativu, ale dále se v ní už časem necestuje.

Jaké tedy máme možnosti:
1) K cestám časem ve fyzické podobě vůbec nedochází. Lidé z budoucnosti jsou pouze schopní do minulosti nějak nahlížet. V tomto případě k „dědečkovským paradoxům“ zcela logicky docházet nemůže vůbec a možnosti pro „efekt motýlího křídla“ jsou pak taky velmi dost omezené – a podle některých názorů by k němu nemohlo docházet vůbec. Zajímavým způsobem si s touto teorií pohrává ve své mikropovídce Měňavka na sklíčku (vítězné v Ceně Karla Čapka 2008) její autor Vladimír Němec.

2) Z nějakého důvodu (ve věci „proč tomu tak je“ se bez debaty fantazii autora meze nekladou, jen pozor na již tolikrát zmiňovanou uvěřitelnost!) jsou proveditelné pouze cesty časem do velmi vzdálené minulosti (řádově minimálně deset miliónů let a více). V tomto případě samozřejmě k paradoxu dědečka ani ke změnám historie docházet nemůže vůbec a s efektem motýlího křídla se lze vypořádat poukazem na některou z teorií uvedených v následujících dvou (třech) odstavcích.

3) Teorie „hlavního řečiště dějin“ spočívá v představě, že jisté drobné změny v minulosti sice cestovatelé časem způsobit mohou, ale tyto drobné anomálie se po nějaké době samovolně „srovnají“, takže na vzdálenější budoucnost (ze které cestovatelé časem přibyli) mají zcela nulový vliv. Tuto představu použil třeba L. Sprague de Camp ve své humoristické sbírce Řeky času (někdy též známé jako Puška na dinosaury podle úvodní povídky).

4) Teorie o nemožnosti změnit historii, která již jednou proběhla. Podle této hypotézy existuje nějaký (zatím neobjevený) přírodní zákon, který automaticky brání tomu, aby mohlo ke změně minulosti dojít. Tedy v případě paradoxu dědečka třeba v okamžiku, kdy na něj namířím zbraň, tak mi selže, když nějak (ať už záměrně nebo omylem) jej zdržím, takže na místo, kde by se poprvé setkal s mou babičkou, dorazí později, tak tam tato moje babička taky přijde později, aby se mohli setkat, atd. Na základě této teorie byly sepsány třeba různé sci-fi povídky pohrávající si s tím, proč všechny atentáty na Adolfa Hitlera (Fidela Castra či jiného diktátora) byly neúspěšné či proč naopak třeba atentát na Kennedyho úspěšný byl.

5) Jistou speciální variantou teorií o nemožnosti změnit již jednou proběhnuvší historii je teorie tzv. „chronónů“, nejmenších časových kvant. Podle této teorie čas není spojitý, ale kvantuje se, takže ve skutečnosti se pouze zdá, že nějaký děj v minulosti má za následek děje v budoucnosti, ale ve skutečnosti tomu tak není. Ať tedy cestovatel v čase provede v minulosti jakoukoli změnu, na budoucnost to nemá vůbec žádný vliv. Tato představa byla zatím použita ve velmi staré a dnes již nedohledatelné povídce Murders of Muhammad (Vrazi Mohamedovi), ve které cestovatelé časem vraždí jednou historickou osobnost za druhou a ačkoli jejich atentáty úspěšné jsou, po návratu zpět do budoucnosti (tedy do své přítomnosti) s úžasem zjišťují, že se v jejich světě vůbec nic nezměnilo, tedy jejich činy byly naprosto zbytečné.

6) Velmi originální je také představa, použitá Michaelem Moorcockem v jedné z jeho povídek, že čas je pouhá iluze, že žádná „časová šipka“ z minulosti do budoucnosti neexistuje a cestování časem tudíž není možné vůbec, resp. že v okamžiku, kdy se někdo pokusí odcestovat do minulosti nebo budoucnosti, se ztratí v jakémsi „mimoprostoru“, ze kterého pak zcela náhodně „někam vystoupí“, ale už nikdy se nemůže vrátit zpět do „svého světa“. Takže je zcela lhostejné, zdali nějakou změnu v minulosti svým jednáním může způsobit nebo ne, protože to stejně už nikdy nemá jak zjistit.

7) Představa jakéhosi typu „časové patroly“, „dějinné policie“ nebo něčeho na ten způsob. V takovémto světě se sice vcelku běžně cestuje časem, ale zároveň tam existuje instituce, jejímž úkolem je dohlížet na to, aby ke změnám historie nedocházelo – a v případě, že se tak stane, situaci napravovat a vracet dějinné události „do původního stavu“. Jakým způsobem se ovšem podobná instituce může zvrhnout a být pro lidstvo ve finále vrcholně škodlivá, ukazuje slavný román Isaaca Asimova Konec Věčnosti.

8) Teorie o nemožnosti cestovat do vlastní minulosti toho světa, ze kterého cestovatelé pocházejí. Podle této teorie jsou všechny „cesty časem“ ve skutečnosti cestami do blízkých paralaxních vesmírů, které jsou světu, ze kterého se odcestovalo, nesmírně podobné. Takovéto „cestování časem“ má pak význam především pro historiky, případně taky běžné turisty, kteří místo exotických zemí chtějí vidět nějakou slavnou historickou událost. S touto teorií si pohrává např. povídka Jana Kovanice Srpnový čas. Tato teorie samozřejmě souvisí s teorií multivesmíru – nekonečného množství paralelních světů, které ustavičně vznikají.

9) S teorií multivesmíru a tím pádem i s množstvím paralelních světů souvisí další možné řešení výše zmíněných dvou problémů, podle něhož v okamžiku, kdy cestovatel časem svým jednáním či dokonce pouhou svou existencí v minulosti něco změní, tak tím dosavadní jeden vesmír „rozštěpí“ na dva paralelní – jeden bez této změny a druhý s touto změnou. Otázkou samozřejmě je, do kterého z těchto paralelních světů se pak cestovatelé navracejí, zdali do toho „původního“, do toho „nově vzniklého“ nebo si snad mohou nějakým způsobem vybrat či svobodně zvolit, do které budoucnosti se navrátí – různí autoři tuto otázku samozřejmě řeší různým způsobem.

Pochopitelně je také možné, aby autoři některé z výše uvedených přístupů spolu nějakým (ale pozor – logicky konzistentním!!!) způsobem zkombinovali. Svým způsobem se tak autorovi nabízí takřka nespočet variant, jak může řešit všechny filosofické problémy plynoucí z toho, že v jím stvořeném světě je cestování časem nejen možné, ale také skutečně provozované.

Je samozřejmě také zcela na libovůli autora, zda cestování časem ve svém díle používá především či výhradně proto, aby si nějakým způsobem pohrával právě se všemi možnými (výše uvedenými) filosofickými problémy spojenými s cestami časem či časovými paradoxy, aby vytvářel nekonečně do sebe zacyklené „časové smyčky“, aby samotný fakt cestování v čase využil pouze jako překvapivou pointu v samém závěru svého díla – anebo jestli možnost cest(y) časem je pro něj pouhým prostředkem, jak vysvětlit existenci již zmiňovaných anachronismů, případně jak stvořit „alternativní historii“ (o které podrobněji zase někdy příště).

Ať už se rozhodnete použít rekvizitu cestování v čase z jakéhokoli důvodu a jakýmkoli myslitelným způsobem, ať vás Chronos provází – a vámi stvořený svět ať je v každém ohledu uvěřitelný!

← Předchozí část